Jáchym, Radim OFM

Připomeňme si nejprve krátce důsledky evangelní minority pro poslání Ježíšových učedníků, neboť měly zvláštní vliv na celé její chápání Františkem, který ve svém Odkaze 4 uvádí, že „sám Nejvyšší mi zjevil, že mám žít podle svatého evangelia“. Tak to nacházíme v jeho životopisech, např. v 1 Cel 22: „Jednoho dne se v tomto kostelíku (Porciunkule) četlo evangelium o rozesílání apoštolů. … Ihned po mši svaté prosil naléhavě kněze, aby mu toto evangelium vyložil. Když svatý František slyšel, že Kristovi učedníci neměli mít ani zlato, ani stříbro, ani jiné peníze, že si na cestu neměli brát ani opasek, ani brašnu, ani chléb, že si neměli s sebou brát ani hůl, ani obuv, ani dva pláště, ale že jejich úkolem bylo hlásat Boží království a pokání, zaradoval se v Duchu Božím a řekl: »To je to, co chci, co hledám a co chci z celého srdce dělat.« Hned, plný radosti, chce svatý Otec naplnit toto spásné povzbuzení...“ František zřejmě slyšel Matoušovu verzi (Mt 10,7-10), s malými obměnami - podle toho, zda jde o rozeslání Dvanácti či 72 učedníků (Mk 6,8; Lk 9,3; 10,4) po Galileji či o pozdější rozeslání do celého světa - které vyžadovaly zmírnění. Podstatou Ježíšova příkazu je, že učedníci mají být věrohodnými hlasateli Boží velikosti také tím, že sami jsou „malí“, že konají pro Kristovu slávu a ne z vlastní ctižádosti.

 

 

Ježíš však také zdůrazňuje pohled „z druhé strany“, totiž těch, ke kterým jeho hlasatelé přicházejí: „Kdo podá jednomu z těchto nepatrných číši studené vody proto, že je to můj učedník, amen, pravím vám: nepřijde o svou odměnu“ (Mt 10,42). Právě ona malost, nepatrnost hlasatelů je příležitostí pro posluchače, aby jim prokázali milosrdenství, a tak skutkem přijali radostnou zvěst. Obecně to potom Ježíš vyjadřuje ve své apokalyptické řeči: „Amen, pravím vám: Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali“ (Mt 25,40).

 

 

Je ovšem třeba připomenout, že evangelní minorita v misijní činnosti je sice nezbytná, není však jejím cílem, ale podporou: cílem je šíření Božího království. Tak ji chápal a prožíval sv. František. Nepokládal apoštolát za prostou účast na běžné pastoraci. František chtěl, aby řád jím založený měl za pole působení celý svět a v něm rozvíjel svou činnost jak pro polepšení věřících, tak pro obrácení nevěřících.

 

 

 

 

Apoštolát ve znamení minority

Františkánský apoštolát musí být nutně uskutečňován v duchu opravdové minority, totiž úplné pokory. To je třeba vysvětlit především v důsledcích pro praktický život - snad se tak sám od sebe ukáže význam „minority“ v moderním apoštolátu.

 

 

1. „Ať jsou menší a poddáni všem v domě“ (1. řehole sv. Františka 7). Toto povzbuzení vyslovuje také první a současně rozhodující požadavek dobrovolné minority v apoštolátu. Menší bratr nemá usilovat o žádnou přikazující pozici. Má být vždy ochotný sloužit. Má být „menší“ vůči všem, kteří pracují v budově církve pro spásu duší. A je-li mu církví svěřena vedoucí úloha, i zde si má uchovat ducha služby. Potom bude „ministrem a služebníkem druhých“ (Schválená řehole sv. Františka 10). Právě v tomto případě má mít na mysli jiné povzbuzení řehole: „Ministři a služebníci ať mají na paměti slovo Páně: Nepřišel jsem, abych si dal sloužit, ale abych sloužil... A jeden druhému ať umývá nohy“ (1. řehole 4 a 6). Když se budou bratři takto chovat, jejich apoštolát menších bude v souladu se způsobem života podle svatého evangelia, i kdyby jim byly svěřeny vysoké i nejvyšší úlohy.

 

 

2. „Ať se radují, když se stýkají s obyčejnými lidmi, kterými ostatní pohrdají, s chudými a slabými, s nemocnými, malomocnými a s žebráky na cestách“ (1. řehole 9). Ve svém apoštolátu se Menší bratr má spontánně otevřít všem lidem. Má rozdávat a ukazovat všem bez výjimky Kristovu lásku. Zvlášť si však má vzít na starost „ty nejmenší“, s kterými nikdo nepracoval rád: zavrhnuté a opovrhované, vyděděné a bezbranné, utlačované a opuštěné. Má sloužit „těmto nejmenším“ tím, že sám se stane „tím docela nejmenším“. Nemá jim sloužit s dobrotivou, a přitom často urážející blahosklonností, ani s nadšeným pohrdáním sebou, a vůbec už ne s odporem a nechutí, ale naopak má mít radost z toho, že se s nimi setkává.

 

 

3. Mělo by být přirozené, že apoštolát ve znamení „minority“ není vykonáván s myšlenkou na odměnu. Nesmí být vybírán se zřetelem na větší hmotný zisk či pozemskou výhodu; ani pro získání pochvaly a uznání, ba ani s výhledem na větší zásluhu pro nebe: „Jako odměnu za práci ať přijímají pro sebe a své bratry životní potřeby, kromě peněz, a to pokorně, jak se sluší na Boží služebníky, kteří zachovávají svatou chudobu“ (Schválená řehole 5). To se vztahuje na středověké podmínky, ve svém jádru to však platí stále a nabývá stále velké aktuálnosti.

 

 

Minorita „Božího služebníka, který zachovává svatou chudobu“ přináší v této oblasti apoštolátu i jiné problémy, velmi významné pro naše časy: Odpovídá duchu minoritní pokory podmiňovat apoštolskou činnost váze počtu? Pro františkánského apoštola se nesmí nějaká apoštolská činnost jevit jako hodnotná jen proto, že se pěkně vyjímá ve statistice! Pokora Menšího bratra, jeho nezištná disponibilita ho musí ušetřit magie počtu, která dnes široko ovládá i pole apoštolátu. Musí ho dokonce osvobodit i od tance okolo modly „úspěchu“, kolem níž se v mnohých oblastech apoštolátu všechno točí!

 

 

4. Duch minoritní pokory, který vyrůstá ze života podle svatého evangelia, udržuje v nás přesvědčení, že „jsme neužiteční služebníci“, i když „uděláme všechno, co jsme byli povinni udělat“ (srov. Lk 17,10). Ne náhodou byl tento výrok evangelia sv. Františkovi tak blízký: Bratr ať má stále na paměti, že je neužitečným nástrojem, kterým si dobrý Pastýř Kristus chce posloužit v tomto určitém případě. Proto neskládá svou důvěru v pozemské prostředky, v osobní dary a schopnosti, ale jen v toho, který „nás stvořil a vykoupil a jen on nás svým milosrdenstvím spasí; on nám ubohým a bídným, ošklivým, nestálým, nevděčným a zlým lidem prokázal všechno dobré a ještě prokáže“ (1. řehole 23).

 

 

5. Duch minority je vždy duchem služby v poslušnosti. Proto v řeholi František vyžaduje od bratří kazatelů poslušnost a podřízení se biskupům, kteří jsou vlastními nositeli pastorace v diecézi (srov. Schválená řehole 9). A v Odkaze 3 slibuje stejnou poslušnost farářům a nechce kázat proti jejich vůli. Pro tohoto ducha služby podřizuje světec kazatelský úřad pověření ministrů. Jen ten, kdo má jejich dovolení, může vykonávat úřad kázání v zemi nebo v misiích. Není proto chybou, prohlásíme-li tohoto ducha služby v poslušnosti, který se projevuje v celém okruhu apoštolátu, za ryze františkánský.

 

 

Jak chápat ono „být menší“ v našich současných podmínkách, vyslovil mimo jiné br. Hermann Schalück OFM v přednášce o příspěvku františkánů k nové evangelizaci z roku 1991, krátce před svým zvolením generálním ministrem řádu: „Jsem upřímně poněkud alergický na příliš triumfalistickou myšlenku o našich možnostech. … Františkánům, »menším« a »malým« podle jména, náleží snad víc než ostatním vědomí, že jsou povoláni dělat malé kroky a vyhýbat se pokud možno nepodloženým slovům a vyhlášením. To, co bude mít váhu, budou malé, ale velmi odvážné kroky směrem k evangelizaci, kterou nazýváme novou, a v ní. Myslím si, že náš způsob je velmi dobře vyjádřen heslem »myslet globálně, jednat lokálně«. Budeme-li hledat a podle možnosti se snažit vyčíst znamení naší doby v celé její komplexnosti, je pravděpodobně třeba, abychom se uspokojili s velmi skromnými kroky a začali s novou evangelizací ve vlastním domě. Když to shrneme, naše povolání bude pravděpodobně úlohou kvasu v těstě, úlohou malého semínka.“

 

 

Podle různých pramenů sestavil

 

 

 Radim Jáchym OFM