Houška, Petr Alk. OFM

„Ať tě chválí, můj Pane, sestra luna a hvězdy,

 stvořils je na nebi jasné, vzácné a krásné.“

Filozofu Immanueli Kantovi se připisuje výrok: „Hvězdné nebe nade mnou a Boží zákon ve mně přesvědčují mě o existenci Boha.“ A v žalmu 19 se zpívá: „Nebesa vypravují o Boží slávě a dílo jeho rukou zvěstuje obloha.“ Boháč, o kterém vypravuje podobenství evangelia (Lk 16,19n), nebyl popíračem Boha, naopak: zdá se, že byl váženým členem židovské náboženské obce a snad i přispíval na její potřeby, jak se slušelo a patřilo. Hlavním jeho hříchem nebyla marnivost v oblékání a nemírnost v pořádání skvělých hostin pro sobě rovné hosty, ale prostě v tom, že neviděl žebráka – Lazara plného vředů, který hladový a otrhaný lehával u jeho dveří. Na tomto podobenství nám Pán Ježíš názorně ukázal, co je to hřích z opomenutí: když nevykováme něco, co vykonat máme.

Dlouho do noci se většinou protáhly hostiny, které boháč pořádal, ale hvězdné nebe, které se klenulo nad jeho domem, mu nic neříkalo o Boží velebnosti a slávě, o Boží dobrotě a lásce, protože jeho duchovní zrak byl zaslepen čistě světskými požitky. Konec života přišel náhle: Boží soud obrátil situaci obou, boháče i Lazara, zcela naruby. Proti boháčovi svědčilo nejenom vše krásné, co Bůh stvořil a co bylo důkazem jeho dobroty a lásky, zavazující i lidi v jejich vzájemných vztazích, ale i zjevený Boží zákon, obsažený jak v knihách Mojžíšových, tak v prorocích.

I sv. František, dříve než se obrátil celým svým srdcem k Bohu, žil jako ostatní vrstevníci, kteří patřili k bohaté měšťanské a šlechtické vrstvě jeho rodného města Assisi. Dokonce byl vůdcem veselých mladíků, platil za ně a strojil jim hostiny za zpěvu s doprovodem loutny a citery. Ale bylo to právě za jedné jasné noci, kdy nebe bylo poseté nádhernými hvězdami a on kráčel v čele skupiny rozjařené, prozpěvující mládeže assiskými ulicemi. Bůh, který stvořil celý vesmír, ale který přesto má otcovskou péči o každého jednotlivého člověka, dotkl se svou milostí Františkova srdce. Zůstal stát daleko za ostatními jakoby zasněn a zcela ponořen do vlastního nitra. V tu chvíli mu v duši zazářilo světlo - nesmírně jasnější než matné světlo hvězd -, a on pochopil, že Bůh jej volá k věcem vyšším, že jej chce mít pro sebe a že má být hlasatelem jeho radostné zvěsti všem, kdo budou chtít slyšet.

To ovšem znamenalo radikální rozchod s prostředím, ve kterém až dosud František žil, s prostředím, které hromadilo peníze, aby jejich pomocí ovládalo ostatní. František si zvolil dobrovolně Kristovu chudobu podle rady svatého evangelia. Nic nechtěl mít na tomto světě, všeho se zřekl, aby nejnutnější věci k životu si opatřoval prací vlastních rukou a pokud to nestačilo, chtěl pro lásku Boží prosit o almužnu.

Zde přicházíme k otázce chudoby. František a františkánství nechtějí a nemohou akceptovat chudobu jako sociální jev. Avšak tento jev není odstranitelný revolucí, násilím, ale křesťanskou láskou, jak ji pochopil František. Ten, který neviděl chudého a potřebného a přitom sám měl nadbytek, ano přepych, bude se odpovídat před soudcem všech lidí. Avšak, jak usuzuje moderní katolický politolog, sociální pomoc, má-li skutečně prospět potřebným, musí být takového rázu, aby v nich probouzela pocit odpovědnosti. Nelze tedy srovnávat s Lazarem z evangelia někoho, kdo nechce pracovat, ale chce se živit žebrotou. Podobně nemocný neustále vzbuzující soucit, který se nechce léčit, ačkoliv se mu to nabízí.

Františkova chudoba není chudoba sociální, ale chudoba evangelia. Je to dobrovolný odstup od pozemských věcí, aby se utvořil prostor pro vnitřní svobodu a lásku k Bohu i lidem. František je člověk, který je zcela svobodný, nic nevlastní, ale vše se mu poddává a vše mu slouží, vše, co Bůh učinil ve vesmíru, který hlásá jeho slávu a velikost.

Františkovi bratři a sestry mají dnes být na straně chudých a pronásledovaných, mají své apoštolské úsilí věnovat přednostně právě lidem na okraji společnosti, ale to neznamená, že by měli souhlasit s těmi, kteří v jedné ruce drží Bibli a v druhé střelnou zbraň. Vidina pozemského ráje, vydobytého násilím, se už častěji v dějinách rozplynula jako mlžný opar.

Nic nepůsobí na mysl člověka tak uklidňujícím a zároveň velkolepým dojmem jako nebe, na němž září měsíc v celé své plnosti, nebe poseté hvězdami. Dostojevský velmi výstižně kdesi napsal, že do duše člověka v té chvíli vstupuje cosi nevypověditelného a vznešeného. Člověk se cítí oduševněn k modlitbě díků a chvály Tvůrce. Ovšem je zde jedna podmínka: oprostit se od zloby hříchu. Vypravuje se o anglickém králi Jindřichu VIII., který zapudil svou manželku, uzavřel nezákonný svazek s Annou Boleynovou a odtrhl Anglii od jednoty církve, že za jedné takové krásné noci řekl své společnici: „Pojď pryč, nebe není pro nás!“

František ve své době neměl potuchy o kosmických letech 20. století, o možnostech, které se člověku otevřou díky pokročilé technice, ale jemnocitem svého srdce předešel svou dobu natolik, že je stále časový. Čím více člověk poznává, tím více nesmírných Božích tajemství se před ním objevuje a on by měl odpovídat modlitbou díků a chvály. Jedna z negativních vlastností dnešního člověka je ta, že neumí žasnout, neumí  obdivovat. To dovedl František. Mezi ním a Bohem nebyla propast, ale vztah lásky. Tím promlouvá k dnešnímu člověku: „Navrať se k Pánu Bohu a najdeš smysl života, najdeš štěstí!“

Petr Alk. Houška OFM

(pokračování)