Rok svaté Kláry - 4 - Sestra Klára: chudá pro Krista
Connault, Marcel OFMCap.
Nechtěně abatyší
V roce 1215 byl do Říma svolán IV. lateránský koncil. František tam byl přítomen. Na zpáteční cestě přišel navštívit sestry od sv. Damiána a seznámil je s rozhodnutími, která se jich týkala. Řím již nadále nebude schvalovat nové řehole pro řeholní řády. Řády, které nově vzniknou, musí přijmout jednu z již schválených řeholí: sv. Basila, sv. Benedikta nebo sv. Augustina. Františka se ovšem toto rozhodnutí netýkalo, neboť papež Inocenc III. ústně schválil jeho řeholi již v roce 1210. Týkalo se ale kláštera sv. Damiána, od kterého se nyní očekávalo, že přijme řeholi sv. Benedikta, a Klára, jistě nerada, musela na přání sv. Františka přijmout titul »abatyše«.
František se jí snažil vysvětlit, že »tímto rozhodnutím se nic nemění«. Ona se však obávala, že bude přinucena přijmout majetky, které by jí zajišťovaly stálý příjem pro komunitu, jako tomu bylo v benediktinských klášterech, kde strávila určitý čas předtím, než se usadila u sv. Damiána. Klára tedy vzala své nejlepší pero a napsala papeži Inocenci III., který ji osobně znal a vážil si jí.
Papež se upřímně zasmál
O několik dní později bylo v klášteře velké pozdvižení: František přišel ve společnosti papežského legáta, který Kláře osobně předal pergamen zapečetěný papežskou pečetí.
Předání doprovodil těmito slovy: »V odpovědi na vaši snažnou žádost Svatý otec potvrzuje vaši vůli žít v naprosté chudobě… Nebudu před vámi skrývat, že vaše žádost byla pro Apoštolský stolec naprostou novinkou. Nikdy předtím nikdo nežádal o udělení podobné milosti, a pan papež, když četl vaši žádost, tak se z celého srdce zasmál: ‘Nebýt přinucen vlastnit… nebýt přinucen vlastnit’ opakoval si stále dokola. Pak se sám osobně pustil od koncipování dokumentu, který jsme vám právě předal.«[1]
Přimkni se ke Kristu chudému
Tak jako papeži Inocenci III., i nám činí jisté potíže pochopit urputnost, s jakou Klára žádala o tak radikální materiální chudobu. Je to proto, že v jejím myšlení je materiální chudoba velmi těsně spojena s tím, co my nazýváme »chudoba srdce« či »vnitřní chudoba«. Je to odrazem přesvědčení, že všechna pozemská dobra jsou darem nebeského Otce a je třeba mu je odplácet a vracet úkonem díkůčinění.
Vydanost do jeho rukou plná důvěry. Odmítání každého způsobu ovládání a vlastnického myšlení vůči druhému. Trpělivé přijímání svých omezení a reálný život s jeho protiklady. Ustupovat před druhým, aby on mohl růst. Konat úřad představeného jako pokornou službu. Klára zakoušela, že tento postoj, prožívaný ve společenství s Kristem chudým, je již zde předchutí radosti života v nebeském Království.
Není pochyb o tom, že ona sama praktikovala to, co tak vroucně doporučovala své velké přítelkyni Anežce České: »Chudá panno, obejmi Krista chudého. Pohleď, jak se stal opovrhovaným kvůli tobě, a následuj ho, staň se pro něho opovrhovanou na tomto světě. Tvůj Snoubenec, jenž je krásnější nad všechny lidské syny, se pro tvou spásu stal nejbídnějším z lidí, opovrženým, zbitým a po celém těle mnohokrát bičovaným, a umíral v mukách kříže, pohleď na něj, uvažuj o něm a nazírej na něj. A neměj jinou touhu, než jej následovat«.[2]
Dnes
Dnes po osmi stoletích nemalé množství mladých lidí nachází své lidské a duchovní rozvinutí ve »Způsobu života«, který začala sv. Klára. Svědčí o tom i četné kláštery klarisek.
Také v naší době nazírání na »Krista, který z lásky k nám se stal chudý«, probouzí rozličné formy povolání. Misionářky lásky, jak píše jejich zakladatelka Matka Tereza, jsou pevně přesvědčeny, že »kdykoli pomáháme chudým a pečujeme o ně, dotýkáme se Kristova těla v jeho bolestné podobě. Je to Ježíš, komu sloužíme v osobě chudého«.
Nečekaně také zakladatel sociální služby první lékařské pomoci dosvědčuje: »Ať jsme věřící, či ne, nejčastěji odmítáme opravdově vstoupit do toho tajemství Boha, který se stal člověkem, Boha, který se svléknul, ochudil, zřekl všech svých královských atributů, aby byl jako jeden z lidí. Tento příběh se zdá být až příliš pobuřující. Jestliže se pokoušíme nechat se jím proniknout, následujeme Františka z Assisi«.[3]
Jestliže my se pokoušíme, … tak Klára, ta se již pokusila.