Moje cesta za svatým Františkem
Říský, Bernard OFM
Františkáni s dočasnými sliby
Sliby jsme skládali 4. srpna při mši sv. u Panny Marie Pasovské v ambitech. Přijímal je o. provinciál Klement Minařík. Dojala mě jeho odpověď, jíž potvrzoval přijetí našich slibů: „A já ti na místě Božím slibuji, budeš-li toto zachovávat, věčný život v Božím království.“ Řekl jsem si, že to není špatný kšeft, těch pár let se to dá vydržet, a věčný život za to stojí. Plánoval jsem totiž svůj život jen do třicítky s jistotou, že za těch dvanáct let udělám Pánu tolik ostudy, že mu to bude stačit na důkaz, že jeho dobrota je nekonečná.
Sliby nám přinesly jen to, že jsme si odpárali kaparon vpředu a vzadu na kapuci, což byl asi 10 cm dlouhý a 5 cm široký proužek hábitové látky prozrazující, že se teprve učíme na františkány.
Školu nahradilo zaměstnání. Mlátili jsme obilí na ruční mlátičce, jíž scházely nějaké zuby v převodech, a tak jsme si mohli udělat představu o těžké práci v zemědělství. Střídali jsme se po dvojicích – v točení velkým kolem i v konzumaci hrušek. Po deseti dnech přijel o. Filip Hladký, kroměřížský kvardián, aby si nás převzal. Aby se potvrdila pravdivost evangelia, že poslední budou prvními – jel jsem s ním jako doprovod.
Den jsme strávili v pražském konventu, kde jsem do sebe lačně sál atmosféru vytvořenou třemi staletími františkánského života. Setkal jsem se s o. Petrem Pavlíčkem, obdivoval jeho úpravu klerikátního časopisu Vinea seraphica (byl totiž vystudovaný akademický malíř), který vycházel v jediném exempláři a obcházel všechny kláštery. S o. Petrem jsem však nemluvil, svůj ostych jsem skryl za zákaz mluvení s bratry, i kněžími. Objevem byla pro mne Jörgensenova Kniha poutníkova po františkánské Itálii. Autor byl tak okouzlen poezií františkánství, že konvertoval z protestantství a vstoupil do řádu. Své okouzlení vložil do této knihy a zapaloval svým nadšením, jemuž jsem se s radostí otevřel. Tak jsem se začal prakticky seznamovat s františkánským světem – jako pozorovatel.
V Kroměříži mě sv. Klára – byl zrovna její svátek – přivedla do rozpaků. Neuměl jsem se sám modlit hodinky ve správný čas. Z toho mě vysvobodil příjezd bratří, kteří dorazili asi ve dvou skupinách, aby nebyli tak nápadní. Byla válka a totální nasazení na práci do Říše. (Za devět let nato mi sv. Klára na svůj svátek dala dárek – dvanáct let sociálního zabezpečení.)
Ubytováni jsme byli ve stejné místnosti jako před rokem. Naše nová důstojnost se zviditelnila v nové úpravě: každý jsme měli svou celičku – vytvořenou z prostěradel. Za těmito závěsy se skrývala postel, stojan s umyvadlem, džbán na vodu a kbelík na špínu. V ložnici bylo stálé mlčení, které kontroloval o. kvardián. Jeho návštěvy nám prozrazoval jeho stín na „stěnách“ našich cel. Své osobní věci jsme měli uložené v pultech – starých školních lavicích na chodbě. Dřívější společná umývárna nám sloužila za učebnu.
Zbylí juvenisté – v počtu 10 – byli přestěhování nad „myšárnu“ s přístupem po schodišti, spravovaném Gabrielkou, hubatou hospodyní p. kanovníka Pavlíka. Pokud s ní byli ve „válečném stavu“, používali žebřík a chodili do ložnice oknem. Kontrola byla pro o. kvardiána nesnadná a vzhledem k malému počtu neefektivní, a průšvih nenechal na sebe dlouho čekat. J. Husička, později jako novic bratr Chryzant, vyměnil už v pololetí logaritmické tabulky za cigarety (zemřel během noviciátu na tuberkulózu), a z deseti juvenistů zbyli čtyři. Ostatní našli útočiště u spolužáků. Jan Pekárek, syn kostelníka od Mořiců, vstoupil do noviciátu s br. Chryzantem, Kryštofem Pajurkem, a dostal jméno Placid. Kvardiánem byl o. Filip a naším magistrem o. Izidor Jankech, který na svůj úřad doplácel, protože o. kvardián ho honil, aby zachovával řád, nepřetahoval vyučovací hodiny a byl nám vzorem v dochvilnosti, což mu dělalo nemalé potíže. Na jeho příkladu jsme se učili nést s pokorou své nedostatky, které nelze změnit.
O. Filip měl zvláštní důvod k utužování řeholní kázně: o. Jan Ev., jeho spolunovic, jako provinciál mu řekl, že bratři v Kroměříži si jen hrají na klášter, čímž ho velmi zranil. (Mezi papíry na spálení jsme našli starý dopis o. provinciála Jana Ev., v němž napomínal neznámého adresáta, aby si vzpomněl na výchovu, kterou od něho jako magistra dostal. Inu, všichni jsme jen lidé.) A tak se o. kvardián snažil upevňovat řeholní kázeň zachováváním konstitucí – a my jsme byli vhodným objektem i nadějí. O. Inocenc a o. Leo Barabáš byli členy konventu a našimi učiteli.
Do Kroměříže jsme byli posláni z praktických důvodů. Už před noviciátem jsme tam byli přihlášeni k přechodnému pobytu, podle něhož se vydávaly potravinové lístky – byla válka. O. Inocenc využil svých styků – a my nebyli nikde přihlášeni k trvalému pobytu, podle něhož byly jednotlivé ročníky vybírány k nuceným pracím v Říši. Proto jsme nevycházeli z kláštera, kromě návštěvy lékaře.
Když jsem šel prvně sám přes náměstí před gymnáziem v hábitu s oholenou hlavou – nosili jsme tonzuru – a v dřevácích, což byla za války naše obuv, zmocnila se mě hrozná tréma. Uvědomil jsem si, že mě mohou pozorovat moji bývalí spolužáci i profesoři – a myslel jsem, že snad ani nepřekonám dláždění z „kočičích hlav“, tak jsem byl spoután studem.
Problém jsem měl i z otevřených nohou. Zprvu jsem si je vázal, nechodil na rekreaci na volejbal, jen do nemocnice k vincentkám na převaz, kde mi to zasypaly dipronem, aniž by to pomáhalo. A tak jsem se o rekreaci místo volejbalu pokoušel přijít na to, proč velké hodiny na stěně u oratoře nechtějí správně bít. Hodiny jsem sice neopravil, ale dostal jsem dovolení účastnit se volejbalu na dvoře. To jsem si už nohy nevázal a tekoucí rány samy vyplavovaly usazený prach. Rada, abych si to ošetřoval vepřovým sádlem, byla zamítnuta s ohledem na válečné poměry. Zato jsem byl poslán ke kožnímu lékaři. Peníze jsem u sebe neměl, zatím nás lékaři ošetřovali bezplatně. Nevěděl jsem, jak takový problém řeší františkáni, když nesmí mít u sebe peníze – podle řehole. Při druhé návštěvě jsem zaplatil první, a pan doktor byl spokojený, neupomínal mě.
V arcibiskupském semináři byly ubytovány „Blitzmädel“ – spojařky, a ty také nesměly chodit ven samy, jen v útvaru.
Ke konci školního roku nad námi létaly velké svazy bombardovacích letadel – z Itálie na východní frontu. Obdivovali jsme, jak se majestátně nesou a jak spořádaně letí, ač jich byly stovky. Mělo to za následek, že jsme byli povoláni ke kopání zákopů na malém náměstí před kasárnami. Atmosféra ve městě byla klidná, ani kopání zákopů se nebralo moc vážně, ani nás, ač jsme tam byli v hábitech, si nikdo moc nevšímal – bylo jen třeba splnit povinnost. Všichni už očekávali konec války.
Když pak nastaly prázdniny, byli jsme posíláni po dvojicích na celý den do přírody. Vyrazili jsme po páté hodině se sáčkem „suché stravy“ a s breviářem – a směli jsme se vrátit až kolem 21. hodiny. Šel jsem s bratrem Benvenutem Mitošinkou do lesa. Byli jsme zbožní a v mlčení jsme se snažili přiblížit k Františkovu postoji k přírodě.
Naše situace nebyla bezproblémová. Představení nevěděli, co vlastně máme studovat. Do školy jsme se vrátit nemohli, protože byl silně omezován počet studentů. Kdo měl z němčiny čtyřku, byl vyloučen ze studia, stejně i kdo měl dvě čtyřky z jakýchkoli předmětů. A tak jsme začali studovat soukromě septimánské učivo. Až v říjnu nás navštívil o. Jan Ev. jako magister studiorum a rozhodl, že budeme studovat filosofii. Byl jsem velmi pobouřen, protože při exerciciích nám o. Jan Ev. vštěpoval zásadu, že čas je Boží a svatá chudoba vyžaduje, abychom ho plně využívali – a nakonec on, ač nás měl na starosti, neřekl včas, jak tento drahocenný dar – čas máme využít. Prohlásil jsem o. Inocencovi, že provincie, která se nedovede postarat o svůj dorost, není ho hodna. Prošlo mi to bez komentáře a bez trestu.
A tak jsme studovali „filosofii“. Ta byla redukována jen na dějiny filosofie (o. Inocenc) a logiku (o. Leo). Jinak jsme měli latinu a řečtinu (o. Izidor), což mě velmi bavilo, němčinu a asketiku nás učil o. Filip. O. Leo nás ještě učil češtinu a literaturu, protože v té době byla literatura z osnov na gymnáziu vyškrtnuta.
Ještě jednou jsem narazil na problém, který ohrozil mé povolání. Strýc bratra Norberta, P. Slepánek, byl na penzi na rodné chalupě v Bukové. Ocitl se ve velké nouzi, protože ho vykořisťoval příbuzný. Prosil, aby za ním mohl přijet Norbert, o něhož se dříve léta staral. Totiž když měl Staník – Norbert asi čtyři roky, zemřel mu otec, a matka, sestra P. Slepánka mu šla – i s dětmi - na faru hospodařit. Když bylo Standovi asi 10-11 let, maminka mu zemřela a strýc se o něho staral. Teď však potřeboval sám jeho pomoc – právní radu. Byl jsem tam poslán, abych dělal Norbertovi doprovod. Viděl jsem tam hroznou bídu – strýček měl místo prostěradla jen ručník – a přitom nabízel františkánům ještě své harmonium, které mu příbuzní ještě nechali. Žádal Norberta, mohl-li by mu doporučit nějakého právníka, aby mu poradil, co má dělat. Když jsme se vrátili domů a Norbert referoval o. kvardiánovi, co jsme viděli a co strýček potřebuje, dostal odpověď, že má Norbert i jiné sourozence, kteří se mohou o něho postarat. Byl jsem tímto postojem tak zasažen, že jsem prohlásil, že je-li toto „sociální cítění“ v provincii běžné, jsem ochoten hned pověsit hábit na hřebík. A zase mi to prošlo bez komentáře a já zůstal mezi takovými františkány jen s pevným předsevzetím, že se nikdy nebudu chovat asociálně, i za cenu, že nebudu přísně zachovávat takovouto chudobu. Byl jsem ochoten odejít a nechal jsem to na Pánu, jestli mě chce mít v řádu.