Reichel, František OFS

Činnost III. řádu

 

 

Tak jako celá naše společnost a naše církev, i členové III. řádu v těchto letech výrazně trpěli. Zatímco však v letech 1939 – 1945 byla činnost církve i řádu omezována, pak v letech 1948 – 1989 byla přímo potlačována. Přesto však s pomocí Boží řád těchto 50 let přežil a mohl dále pracovat a rozvíjet se.

 

 

 

Život v obcích – místních společenstvích

 

I za II. světové války vznikala nová společenství, např. v Nivnici (okr. Uherské Hradiště), které vzniklo jako samostatné v roce 1943. Od té doby vedli matriku i kroniku. Záznamy v kronice jsou až do  28. 9. 1969. V roce 1974 společenství dočasně zaniklo[1]. Řád působil i v Sudetech, jak uvádí ve svých vzpomínkách Marie Stoklasová[2]. Bratr Rada s manželkou ze společenství u Panny Marie Sněžné skončil v pankrácké sekyrárně za to, že poskytl útulek židům (ze vzpomínek M. Cedrichové)[3]. Zajímavé i vysvětlující je sdělení ze Svinova: „Za změněných poměrů odevzdáváme pravomoce nad zdejší obcí terciářskou řádu Minoritů v Opavě“[4]. Obdobně na exercicii v roce 1940, které se konaly na Velehradě 17. – 21. 6. pro členky III. řádu bylo v pokynech: „Přineste s sebou cestovní (stravovací) lístky pro hostince, které obecní úřad zdarma vydává“[5].

            Po válce se život v místních společenstvích částečně zotavoval. V Jablůnkově se zaktivizovali členové polské národnosti při klášteře sv. Alžběty pod vedením otce Škrdlíka OFMConv. Po třídenních rekolekcích bylo přijato 120 sester[6]. V Olomouci evidují památky (barevné obrazy) na profesi svých členů z let 1946 – 1947[7]. V dalších letech byla církev potlačována na všech úsecích, včetně III. řádu. Přesto však dovedla žít i v těchto těžkých podmínkách, jak ukazují následující vzpomínky:

- Václav Vaško, obřad obláčky složil do rukou otce Jana. Ev. Urbana na dvoře mírovské věznice při vycházce[8].

- V Hradci Králové je uváděn poslední záznam v roce 1950 s tím, že ředitelem III. řádu byl jmenován prof. Dr. Josef Hájek[9].

- V Třebíči – Jejkov uvádí pamětníci (bratři Zimmermanovi), že ještě v roce 1955 se konala měsíční shromáždění III. řádu s účastí 50 členů[10].

- Ve Volfarticích – Kamenném Šenově vzniklo společenství v roce 1952 a mělo pět členek. Ředitelem byl P. Zachariáš Tuček OFMCap., který zde vedl i vizitace v letech 1975 a 1980 a přijal dvě členky[11].

Na řadě míst se dařilo přes veškeré zákazy pokračovat v činnosti. Tak v Českém Těšíně, kde byl III. řád založen v roce 1938 a měl 33 členů, se bratři a sestry scházeli po celou dobu jednak při měsíční adoraci před Nejsvětější svátostí, jednak na měsíčním setkání s kněžími[12]. Obdobně hovoří J. Tůma: „Když nastoupil komunistický režim se svým pronásledováním, evidované obce, které byly pravidelně u klášterů a kostelů jednotlivých větví I. františkánského řádu, byly prakticky zlikvidovány nebo alespoň byla paralyzována jejich činnost, zatímco obce, které byly mimo objekty I. řádu, přežily a právě v nich III. řád existoval po celou dobu. Podobně jednotliví terciáři, kteří žili a působili mimo obce“[13]. K oživení řádu dochází pak až v sedmdesátých a osmdesátých letech především zásluhou kněží prvních řádů, okolo kterých se shromažďovali terciáři.

 

 

Sjezdy

 

V roce 1947 se uskutečnil XI. všeobecný sjezd terciářů všech františkánských rodin z Čech a Moravy. Sjezd se konal dne 23. srpna 1947, a to po 27 letech, protože předchozí X. sjezd se uskutečnil v roce 1920. Ačkoliv předchozí terciářské sjezdy se konaly obvykle na Velehradě, tento se konal v Praze, stejně jako sjezd X. Dopoledne jednaly všechny tři obedience samostatně, odpoledne se pak sešli všichni společně. Dopolední jednání řídili vedoucí jednotlivých obediencí, a sice P. Dr. Evangelista Urban OFM, komisař III. řádu františkánské obedience, P. Norbert Škrdlík OFMConv., komisař obedience minoritské a P. Zachariář Tuček OFMCap., provinční delegát obedience kapucínské[14]. Další takovéto akce nebyly již možné. Toto byl jediný sjezd terciářů v tomto padesátiletém období.

 

 

 

 

Poutě

 

 

Na poutní místa, především na Velehrad, Svatý Hostýn, Svatý Kopeček a Svatou Horu, se putovalo po celou tuto dobu. Nešlo však o poutě velké, ale o poutě jednotlivců nebo malých skupin. Putování k hrobu Dr. Františka Noska do Poříčí se konalo každoročně především zásluhou terciářů shromážděných okolo P. Aloise Moce v Praze 4 a 10.

 

 

Zvláštní formou pouti byla etapová pouť z Levého Hradce na Velehrad, kterou od roku 1982 pořádali pražští terciáři pod patronací pana kardinála Tomáška. Pouť byla ve dvou větvích – české a moravské. Zúčastňovalo se ji 5 – 60 poutníků[15]. Vyvrcholením však byla pouť do Říma ve dnech 11. – 14. listopadu 1989 na svatořečení  Anežky České. Členové III. řádu se jí zúčastnili v hojném počtu jakou poutníci, ale hlavně jako členové organizačního výboru pod předsednictvím světícího biskupa A. Lišky.

 

 

 

 

Vydavatelská činnost

 

 

V roce 1939 vyšly „Promluvy při shromáždění III. řádu“[16]. V roce 1940 měli terciáři k dispozici následující tituly, které byly na skladě v administraci Serafínských květů v Olomouci: Ideály sv. Františka z Assisi, Představení III. řádu, Katechismus III. řádu, Okružní list Sv. otce Pia XI. „Rite expiatis“ o sv. Františku, Noviciát pro čekatele III. řádu, Třetí řád sv. Františka a kněz, Zlatý poklad III. řádu – odpustky, Církevní hodinky k Panně Marii (výňatek z řeholní knížky), Písně ke sv. Františku, Letáčky pro získávání nových členů pro III. řád: jinoši, dívky, ženy, muži[17]

 

 

V roce 1982 vyšly v Římě Františkánské prameny nákladem Velehradu - Křesťanské akademie. Do rukou františkánů v naší vlasti se dostávaly různými způsoby.

 

 

Posledním číslem Serafínských květů bylo č. 5 v roce 1941, poslední číslo Serafínského praporu č. 11 (viz obrázek) v roce 1948. V roce 1949 vyšla ještě Řeholní knížka[18].

 

 

 

 

Duchovní zaměření – spiritualita

 

 

ústředním a hlavním tématem byla eucharistie. Jí byly věnovány články v Serafínských květech ročníků 1939 – 1941. Eucharistie byla hlavní náplní činnosti jednotlivých společenství, jak se o tom výše píše ve zprávě z Českého Těšína. Terciáři se nejvíce scházeli při mši sv. a často další možnosti byli jen v krátkých setkáních na ulici po bohoslužbách. Je příznačné, že i otec kardinál Tomášek nás v letech 1982 – 1989 povzbuzoval při příležitosti Cyrilometodějských poutí na Velehrad: „Nenaříkejte, že nic a nikam nemůžete. Kostely jsou otevřené, využijte toho. Klaňte se a rozjímejte s Kristem v eucharistii.“ Obdobně byla eucharistie častým tématem na duchovních cvičeních, eventuálně exerciciích.

 

 

Dalším tématem byl apoštolát – přinášení zvěsti o Kristu do této společnosti.  V padesátých letech byl velmi intenzívní ve vězeních, koncentračních táborech, v PTP a v dalším období pak v továrnách, dolech a na dalších pracovištích.

 

 

            Františkánská spiritualita v tomto období samozřejmě neměla jednotný rámec. Jejími nositeli byly především kněží z prvních řádů, kteří pro své skupiny, skupinky a svěřence připravovali duchovní témata. Tak P. Alois Moc OFM přednášel a sepsal samizdatovou přednášku na téma Serafínská spiritualita. Dále pak připravil duchovní cvičení (většinou víkendové) na téma: Víra (1985), Sv. František a jeho cesta (1986), Blahoslavenství – Horská řeč (1987), Podobenství (1988), Modlitba Páně (1989).

 

 

Obdobně byla připravována a propracována témata pro jednotlivé ročníky cyrilometodějské pouti na Velehrad, včetně konzultací s otcem kardinálem Tomáškem – bratrem Antonínem, jak se nám představoval jako člen III. řádu. Duchovní program poutí měl svou pevnou strukturu v rámci dne: Ranní modlitba, ukončená invokacemi: Svatí Cyrile a Metode, orodujte za nás! Svatý Prokope, oroduj za nás! Svatý Vojtěchu, oroduj za nás! Dále pak: radostný růženec na úmysl otce kardinála, bolestný růženec na úmysl poutníků a spoluúčastníků a za jejich potřeby, slavný růženec na úmysl Sv. otce a za potřeby celé církve (pokud možno latinsky). Ve 12.00 hod. Anděl Páně. Večer mše sv. (dle možnosti), večerní modlitba. Četba písma svatého Nového nebo Starého zákona, která se vztahuje k myšlenkám a událostem etapy.

 

 

            úvodním tématem v jubilejním roce 1.100 výročí smrti sv. Metoděje v roce 1985 bylo „Oni všeho nechali a šli za ním“ a ve zdůvodnění jak pokračovat v započatém díle sv. Cyrila a Metoděje se praví, abychom se aktivně podíleli na šíření Božího království:

 

 

- abychom českým a slovenským jazykem vzdávali Bohu čest a přinášeli mu oběti,

 

 

- abychom vnášeli světlo víry do našich rodin, škol i pracovišť,

 

 

- abychom si v našem národě vyprošovali kněžská a misijní povolání,

 

 

- abychom si uvědomovali nutnost spolupráce slovanských národů a národů východní Evropy, - a abychom tyto problémy řešili v jednotě mezi sebou a v jednotě s Kristem,

 

 

- abychom v duchu cyrilometodějské myšlenky naši společnost naplňovali činorodou touhou po míru, a zejména po spolupráci mezi Východem a Západem.

 

 

V jednotlivých etapách tohoto ročníku bylo probíráno téma „Svatí Cyril a Metoděj, dnešek a my“ z různých pohledů. V I. etapě víra, II. naděje, III. láska k Bohu, IV. láska  k lidem, V. eucharistie, VI. církev, VII. rodina, VIII. vlast, IX. slovanské národy, X. Evropa, XI. misie[19]. Podpora otce kardinála Tomáška je uvedena v příloze č. 23 a 24.

 

 

Zkušenosti z těchto poutí byly pak v plné míře přeneseny i do duchovního programu pouti na kanonizaci sv. Anežky do Říma. Je třeba připomenout, že před touto poutí o posledním víkendu se v říjnu 1989 sešly desítky průvodců autobusů a jednotlivých vlakových vagonů v paláci Charitas v Praze a převzaly jednotný program. Současně se tito průvodci zúčastnili duchovní přípravy a mše sv. u sv. Ignáce.

 

 

František Reichel OFS

 

 

(pokračování)