Valer, Dominik OFM

Cikánský tábor

Posledním úsekem našeho putování byl cikánský tábor. Ve Florencii jsou dva velikánské tábory, kde žijí stovky Romů a není vůbec jednoduché se do nich dostat, ale tento je jen takový malinký, žije v něm asi sedm rodin. Jsou to boudy zbité z překližky, prken a všelijakého dřevěného odpadu, pokryté vlnitým laminátem.

Jednu z těchto bud dostali darem místní bratři, kteří se tady chystali strávit několik měsíců, a právě tu nám na těch pár dní propůjčili.

Byla to zase úplně jiná zkušenost. Tentokráte jsme tedy vlastně opustili ulici a usídlili se v boudě. Tam jsem teprve pochopil, jak veliký rozdíl je být „poutník a cizinec“, anebo mít střechu nad hlavou (bez rozdílu, je-li ta střecha děravá a kolem jen pár tenkých stěn).

Náš první zážitek byla mše svatá, kterou jsme zde chtěli sloužit. Kvůli dlouhému přesunu jsme také ještě ten den nestačili své rozjímání. Chtěli jsme ho tedy vložit do mše svaté po proměňování před vystavenou Nejsvětější svátostí. Já, protože mám adoptované sourozence této „rasy“, jsem si myslel své, Paul se ovšem bláhově domníval, že takové dvouhodinové rozjímání bude možné. Nebylo. Celou mši svatou jsme absolvovali ověšeni každý asi pěti cikáňaty a klid k rozjímání, který se Paul u nich snažil vymínit, byla hotová utopie – i když musím uznat, že se snažily. Přesto to byl zážitek. Když jsme viděli jejich otevřené pusy, vykulené oči a hladově vyplazené jazyky před eucharistií (i když víme, že to nebylo ze zbožnosti), všichni jsme si svorně vzpomněli na dopis sv. Františka Xaverského z misií v Japonsku, kde píše o tak veliké horlivosti a hladu po víře, jaký v Evropě nikdy nezažil. Přestože byly všechny samozřejmě pokřtěné, byla to jejich první mše svatá.

Další mše svaté s rozjímáním jsme ovšem absolvovali ráno, dříve než děti vstaly (což bylo ovšem bohudíky kolem 10.00 hodin).

Obživu jsme si chtěli nažebrat v přilehlých čtvrtích, ale cikánští domorodci nám nedali šanci. Už od prvního večera se postupně vystřídaly všechny místní matky a kontrolovaly, jestli máme co jíst, a potom nám také jedna po druhé nosila ze svého stolu, takže jsme měli vždycky co dělat to všechno sníst.

My jsme se jim snažili odvděčovat pomocí s opravami baráků (jakkoli jsme ani jeden nebyli žádní řemeslníci), protože mnohé z nich musely utéct od svého muže.

Zase jsme poznávali nový svět, snažili jsme se ho pochopit a oni se zase snažili pochopit ten náš. Myslím, že ani jedno nebylo moc snadné…

Závěr

Po srdceryvném loučení jsme opustili také tábor a zakončili jsme naši zkušenost jednak vyhodnocením, ve kterém jsme každý řekl své dojmy a připomínky ke způsobu, jakým jsme prožili tento čas.

Potom jsme se stáhli na jeden den a noc do jedné kontemplativní komunity a s jejich laskavým dovolením jsme zde „zajištěni“ strávili jakousi duchovní obnovu a po třech nedělích se prvně zase vyspali v posteli.

Ještě předtím jsme ovšem navštívili sestry klarisky (dědičky sv. Anežky z Assisi, která tento konvent založila) a svěřili jim všechny ty lidi, které jsme poznali, s jejich trápeními i nemnohými nadějemi, aby za ně prosily u Pána.

Poslední noc jsme ještě strávili na nádraží mezi „opravdickými bezdomovci“. Tam jsme mimochodem díky svému nepochopitelnému zjevu v tomto prostředí navázali velmi hluboký filosofický rozhovor s jedním těžce hledajícím mladíkem. No a jako perla nakonec – mi ukradli boty. Jediné ovšem, samozřejmě, které jsem měl. Takže jsem poslední mši svatou ve Florencii u bratří kazatelů absolvoval bos a pak, když jsme se všichni rozloučili a každý šel svým směrem (na vlak, na stop apod.), já jsem takto prošel celé město až do kláštera našich bratří, kde jsem si vyžebral boty na cestu autobusem domů. Ne, že by mě tahle maličkost ve 4 hodiny ráno, zvláště když jsem byl sám svého okradení očitým svědkem, zrovna rozveselila. Ale nakonec jsem musel uznat, že to byl krásný dárek paní Chudoby na rozloučenou…

 

 

 

Ještě vám asi dlužím ten smysl celého tohoto konání. Sami jsme si kladli otázky: Je jisté, že modlitba sama o sobě má vždycky cenu. Ale je potřeba spát na ulici a žebrat o chléb, abych se mohl modlit. Nebylo by mnohem jednodušší se uchýlit do některé z řádových pousteven a modlit se co srdce ráčí? Evangelizace to také žádná nebyla. To by se dalo dělat mnohem promyšleněji a důsledněji. Atd.

Já jsem nejvíce pochopil, když br. Paul s Máriem vyprávěli o své zmíněné zkušenosti v Bukurešti. Žili tam s nimi, bylo jim dovoleno vstoupit dokonce do jejich „království“ podzemních kanálů, ve kterých se nahřívají od teplovodných potrubí, které jsou ale také plné odpadků, výkalů a všelijakých parazitů a nemocí. Děti jsou tu od pěti asi do dvaceti let, déle obyčejně nepřežijí. Nechci zase vyprávět tu dlouhou a složitou a smutnou historii.

Pro bratry to byla nejsilnější zkušenost na světě. Děti ze začátku vypadaly úplně bez citu, jako mrtvé. Ale to byla jen slupka a obrana. Po několika dnech roztály a nechaly se hladit a chovat, což nikdy ve svém krátkém životě nezažily, a bratři se najednou stali otci desítek malých špinavých capartů.

Mezi nimi byl také jeden, který měl rozřízlou nohu. Samozřejmě celou podebranou a zhnisanou. Přitom je v Bukurešti dnes docela rozvětvená sociální síť jakýchsi center, která zde zřídil jezuitský misionář, v nichž je možnost se zadarmo umýt, najíst a nechat ošetřit lékařem. Teprve po pár dnech v „kanálu“ ale bratři pochopili, proč právě tito nejubožejší nikdy těchto služeb nevyužili. Vždyť to byl pro ně úplně cizí neznámý a v jejich očích nepřátelský svět – jako všechno, co patřilo k nějakému společenskému zřízení či pořádku.

Pro svou důvěru k bratřím se však tento chlapec nechal přesvědčit a šel s nimi do tohoto centra. Byl ošetřen a pak mu bylo doporučeno, aby se také osprchoval. Pochopitelně ho to ani nenapadlo. V životě neviděl sprchu! Tak šli (a docela rádi) napřed bratři a potom, podle jejich příkladu a kvůli nim, také on.

A to je ta veliká věc: stavění mostů. Tohle je první zkušenost, kterou znám, která se dostane až „do končin země“. Až do posledního kouta společnosti lidí. Znamená to žít mezi nimi, „pro všechny stát se vším“, a proto být od nich také přijat. Přitom však přicházíme z toho jiného světa, který jim můžeme zprostředkovat. Můžeme jim postavit most k lékaři, k těm, kdo jim chtějí pomoci a nevědí jak, protože jsou na druhém břehu. Ale tak jako to platí v této hmotné souvislosti to stejně, a možná ještě víc, platí i v oblasti duchovní. Vždyť církev je tolik vzdálená, tak jiným světem, nepochopitelným pro většinu obyvatel naší planety, Evropu nevyjímaje, že ze všeho nejvíce potřebuje mosty. A pokud se tohle menším bratřím na ulici podaří, tak to úplně stačí. Mohou jít dál.

Pokud by se nám podařilo například postavit most mezi světem pankáčů a kněží, kteří denně slouží v kostele na tomtéž náměstí, pomoci jim najít k sobě cestu, pak už můžeme s klidem odejít. Jsem přesvědčen, že v církvi je mnoho velikých a krásných věcí, které se dělají pro lidi, a mnoho ochotných služebníků, ale často to vychází nazmar, nebo téměř, protože se prostě nedokáže překročit propast, která je příliš hluboká.

Kéž tedy Pán žehná tomuto dílu, které se v církvi znovu probouzí, a kéž ti, které k němu povolá, mají dost odvahy jít i citlivosti nechat se vést Božím Duchem, aby toto dílo nezkrachovalo na lidské slabosti, ale rostlo a přinášelo užitek z moci Boží.

 Dominik Valer OFM