Connault, Marcel OFMCap.

Také v tomto čísle pokračujeme v našich rozjímáních nad spiritualitou sv. Kláry. Vyostřující se konflikty ve světě a zvláště teroristické útoky a jejich následky nám nepřestávají krutě připomínat tragičnost a zranitelnost naší lidské přirozenosti, jíž si sv. František i sv. Klára byli jasně vědomi. Ve světle Kristově měli velmi jasné vidění důstojnosti a vznešenosti každé lidské bytosti, jež je bez ohledu na svou rasu, rod, národnost či náboženství, bytostí stvořenou k Božímu obrazu. Tím, že se Klára zcela zasvětila Kristu a jeho království, vstoupila do boje za spásu člověka a za jeho pravou velikost.

„Jednou opět nastal den ustanovení nejsvětější Večeře, kdy Pán svým projevil lásku až do krajnosti. Kolem hodiny, kdy se přibližovala smrtelná úzkost Páně, uzavřela se Klára, plná smutku a hoře, do samoty své cely. Když takto v modlitbě provázela modlícího se Pána a její až k smrti zarmoucená duše se s plnou účastí pohroužila do úzkostného hoře, zachvěla se při vzpomínce na zajetí Pána a jeho vysmívání, a padla naznak na lůžko. Celou noc a celý příští den byla takto ve vytržení, nepřítomný pohled upírala na jedno místo a zdála se být s Kristem ukřižována a zcela necitlivá pro všechno ostatní“ (Tomáš z Celana, Život sv. Kláry, č. 31).

Životopisec Tomáš z Celana poznamenává, že když v noci z Bílé soboty na Neděli zmrtvýchvstání procitla z tohoto vytržení mysli, řekla spolusestře, která byla svědkyní této události: „Chraň se, abys o tom někomu povídala, dokud budu žít zde na zemi.“

Naše moderní náboženská cítění je mnohdy v rozpacích při čtení úryvků tohoto typu. Humanitní vědy nás totiž učí kritickému postoji k mimořádným náboženským jevům. Není však třeba věnovat těmto svědectvím neúměrnou pozornost. I v životě sv. Kláry byla vytržení tohoto typu spíše výjimečná. Obvykle byla plně přítomná a pozorná k potřebám každé sestry. Při kanonizačním procesu sestry, které žily s ní, zcela jednomyslně prohlašovaly: „Svatá abatyše neprojevovala svou citovou náklonnost pouze duším svých duchovních dcer, s podivuhodnou laskavostí pečovala také o jejich těla. Často v chladných nocích vlastníma rukama zakrývala ty, které ve spánku odkopaly přikrývku.“

„Laskavá péče, kterou odmítají bezbožníci“

Vytržení v den Zeleném čtvrtku a Velkého pátku, jak o něm vypráví Tomáš z Celana, jakožto důvěrné sjednocení s Kristovou smrtelnou agonií, dostává svůj plnější smysl tehdy, když je uvedeme do kontextu spisů sv. Kláry. Prostřednictvím dopisů své velké přítelkyni Anežce České nám poodhaluje na každém řádku drobné detaily ze svého vnitřního života.

„Celou svou bytostí miluj toho, který z lásky k tobě se ti dává celičký.“

„Tvůj Snoubenec, který je nejkrásnější z lidských dětí, se pro tvou spásu stal posledním z lidí, pohrdaným, bitým… patři na něj, rozjímej o něm, kontempluj ho, neměj jinou touhu, než jej následovat.“

„Jestliže s ním trpíš, budeš s ním i kralovat; jestliže s ním pláčeš, budeš mít podíl na jeho radosti. Jestliže s ním umíráš, dostaneš do vlastnictví nebeské příbytky ve slávě svatých.“

„Kéž bys každý den více byla uchvácena vroucností té lásky.“

Spolu se sv. Františkem se sv. Klára řadí mezi velikány křesťanské mystiky, kteří zakusili v nejhlubším nitru své duše a svého těla nevyzpytatelnou lásku „Otce našeho Pána Ježíše Krista“ (Ef 1, 2), jež se projevila v Ježíšově životě, utrpení a zmrtvýchvstání.

V naší době sv. Otec Pio a Marta Robinová tvoří součást téže řady křesťanských mystiků. Tito velcí milovníci Krista ponoření do světla Ducha svatého hleděli na náš svět Kristovýma očima, a proto zcela zřetelně vnímali to, co je skryto na pozadí různých událostí, o kterých nás informují hromadné sdělovací prostředky. Tou pravou věcí, o niž tu jde, je to, o čem mluví sv. Pavel: „Bůh si nás vyvolil v Kristu ještě před založením světa, abychom před ním byli svatí a bezúhonní v lásce. On nás předurčil, abychom pro něj byli adoptivními dětmi skrze Ježíše Krista. V něm, skrze jeho krev, jsme zachráněni“ (Ef 1, 4-6).

Klára svým typickým jazykem činí jemnou narážku na toto božské povolání člověka a na boj, který je s ním spojen. V textu citovaném zde na str. 4 se nepřítel lidského rodu snaží vydávat za nic to, co má větší důstojnost než celé tvorstvo: totiž duše věřících, které jsou určeny k tomu, aby se skrze božskou lásku staly příbytkem nejvyššího.

„Jestliže mne kdo miluje, můj Otec ho bude milovat; i já ho budu milovat, a přijdeme k němu, a učiníme si u něj příbytek.“ (Jan 14, 23).

„Boží pomocnice“

Proč vlastně žít v klášteře, když je někdo mladý, bohatý a krásný jako byla Klára a mnoho jejích družek? nebo jako byla Anežka Česká, která se mohla provdat i za císaře?

Klára nám na to dává odpověď ve svém listu sv. Anežce: „Soudím, že jsi pomocnicí samotného Boha a tou, která pozvedá klesající údy jeho nevýslovného těla“ – „vidím, jak, vybavená jakýmsi zázračným darem moudrosti odrážíš děsivým a podivuhodným způsobem úklady pýchy, vychytralého nepřítele a zhoubce lidské přirozenosti, a marnosti, která ohlupuje lidská srdce“ (3. list sv. Kláry sv. Anežce České, 8.6).

Po čtyřiceti letech života zcela vydaného lásce ke Kristu a k bližnímu Klára připomíná ve své Závěti proroctví, které pronesl sv. František, když krátce po svém obrácení opravoval kostel sv. Damiána: „Pojďte a pomozte mi při práci na klášteře svatého Damiána, neboť zde budou paní, jejichž proslulým životem a svatým jednáním bude oslaven náš nebeský Otec v celé své svaté církvi“ (Závěť sv. Kláry, 13-14).

Jestliže nějaká lidská bytost vášnivě miluje Krista a žije podle ducha evangelních blahoslavenství, roste do plnosti svého lidství, a tak oslavuje nebeského Otce.

Právě toto je pro Kláru nefalšovaný boj.

 Marcel Connault

Mission Messages, č. 447/2002

překládá  Pacifik Matějka OFMCap.