Mauriac, François

François Mauriac

Markéta z Cortony

25. Markéta před Hostií

 Překvapuje, že v katolické církvi, která je mezi křesťanskými vyznáními nejúže vázána na dogmata a hierarchii, a v jejíž teologii hraje rozum tak velkou úlohu, může se tak volně rozvíjet bláznovství kříže.

 Dalo by se předpokládat, že subjektivní náboženství takového Luthera či Kalvína by mělo být tomuto zaměření příznivější. Je však snad u protestantů nějaká Markéta z Cortony, Anděla z Foligna, Kateřina Sienská, Terezie z Avily, Jan od Kříže? Zůstávají snad jejich mystikové zcela v temnotě, protože popírají společenství svatých a sdělitelnost zásluh, ba protože jim je sám pojem zásluh cizí a nestrpí ve svých vztazích k Bohu žádné zprostředkování?

 A přece by bylo nesprávné tvrdit, že katolická církev je nakloněna nemírnosti kontemplativních duší. Spíše jim nedůvěřuje a - řekněme to otevřeně - dělá to dojem, že je má raději mrtvé než živé. Zdá se, jako by mystický proud získával na hloubce a síle, když je podchycen římskými kanály. Bylo by tedy nepřesné tvrdit, že oficiální náboženství je pouze popularizací pravého náboženství, kterým je mysticismus. Zdá se, že je spíše lešením, vnější formou mystiky. Dává jí podobu, obrysy, drží ji v hrázích, které něco vydrží, a reguluje její tok.

 Podstatné je, že podle přesvědčení katolíků Bůh stále ještě mluví, a Zjevení v církvi a skrze církev pokračuje. Zatímco pro protestanta vše je provždy uzavřeno a obsaženo jedině v Knize, kterou mu zbývá už jen vykládat - a to podle inspirace každého jednotlivce -, pokračuje dobrodružství mezi Bohem a námi katolíky dále; dějiny ještě neskončily. Ani tak ne, že Kristus se ještě dnes přináší za oběť při mši. Jeho krev bude znovu téci každé ráno až do posledních červánků světa, jeho živé tělo bude dáváno za pokrm, jeho odpuštění bude hříšníky zbavovat viny tak dlouho, dokud ještě jeden bude na zemi.

 To je to, o čem vydává svědectví prostý život naší Markéty: jedno z katolických dogmat je podivuhodný kvas, bez pochyby to nejpodstatnější pro tuto vášnivou zbožnost - dogma, které kontemplativní duši Boha, jehož vnitřně nazírá, dává plně a zcela: tělo a krev, duši a božství. Když kalvinismus ztratil víru ve skutečnou přítomnost, připravil se o zázrak, kolem kterého se krystalizuje mystická zkušenost. Víra v reálnou skutečnou přítomnost, jistota, že ráno každého dne může Syna člověka, Božího Syna přitisknout na své srdce, nést jej ve své hrudi, smazává podivuhodným způsobem vzdálenost mezi tvorem a Stvořitelem. Tato zkratka vede přímou cestou k extázi a k mystickému spojení duší k tomu vyvolených.

 To platí především pro svaté ženy, které jsou svým povoláním vázány na Kristovo lidství, byl by to však předmět diskuse pro všechny, kdo prostřednictvím druhé božské Osoby hledají Otce a propast Trojice. Nedalo by se říci, že mše a přijímání byly pro takového Jana od Kříže pouze východiskem jeho výstupu, zatímco pro naši Markétu Hostie zůstává přímo v středu jejího pokání a její radosti?

  Jednou po přijímání zvolala: „Dnes ráno je moje duše větší než svět, protože má tebe, kterého neobsáhne nebe a země!“

 Když se k ní Hostie blížila, dostala se do takového vytržení, že někdy prosila svého zpovědníka, aby jí podal až po konventní mši, neboť její pokora se zdráhala vydat přítomným na pospas tajemství nadlidské radosti. Ostatně usilovala, aby v tomto směru nepodlehla pokušení. Kristus sám jí musel přikázat, aby se v pátek nezříkala přijímání. „Což nevíš, že moje srdce si zvolilo tento den, aby se spojilo se světem? Což to není den, v němž tisknu na své srdce lidský rod, tak jako otec svého jediného syna?“

 Nevýslovně trpěla pro nehodnost kněží. V extázi viděla jednoho, jenž pozdvihl Jezulátko nad kalich, a jeho ruce byly děsivě černé. Tu zvolala: „Milosrdenství, milosrdenství, milosrdenství pro tyto poskvrněné ruce!“ Tento kněz se jmenoval Angiolo; pozvala si ho a obviňovala ho s takovou prudkostí, pro kterou si později dělala výčitky.

 Avšak ani ona se nepokládala za hodnou přijímat svého Boha. „Můj Vykupiteli, proč mě nutíš, přijímat tě tak často?“ Jednoho dne se po přijímání cítila naplněna tak nekonečnou radostí, že se nemohla udržet a hlasitě křičela. Ježíš se jí ptal, zda je její duše nyní zcela nasycena. Odpověděla: „Radosti, které v tomto okamžiku požívám, jsou tak velké, že tě budu asi ještě v nebi prosit, abys je rozmnožil. Tak neutišitelná je moje žízeň, abych tě měla. Ó chlebe života! Ó chlebe hodný klanění, jakou mocí a silou mě naplňuješ! Jakou radostí zaplavuješ svou tak slabou, nanicovatou služebnici!“ Kristus se však tázal: „Proč mě potom nepřijímáš každý den?“

 Tato výzva však platila jen Markétě. Naproti tomu světským lidem a mnichům přijímajícím bez postačujícího očištění platila varovná slova: „Běda těmto duším!“ To bylo prokletí, které Markéta slyšela. „Ty však,“ připojil Ježíš, „moje otrokyně svými minulými hříchy, moje služebnice svým současným pokáním, moje sestra stavem milosti, moje dcera zárukou, kterou jsi dostala od mé věčné slávy.“

 Když ji denně nutí, aby neutíkala před Hostií, schvaluje na druhé straně, aby jeden mladý mnich nepřijímal tak často a neupadl tím do vlažnosti, jak ji často s sebou přináší zvyk. Skutečně, kdyby životopis naší světice psaný bratrem Giuntou Bevegnati padl do rukou odpůrců častého přijímání, poskytl by víc než dost látky, aby je posílil v jejich předsudku.

 V této oblasti - stejně jako v mnoha jiných - kráčí věřící křesťan po úzkém hřebenu mezi dvěma propastmi: „Když ti zůstanu vzdálen, olupuji se o život,“ říká autor Následování Kristovi; „a když se ti nehodně přibližuji, urážím tě...“

 Před přijímáním tedy musí křesťan zkoumat sám sebe, tak jak to požaduje sv. Pavel, neboť je nám ukládáno přijímat tělo Páně tak často, jak jen možno - avšak ve svatebních šatech. A kdo si je kdy jistý, že je má na sobě? Jak můžeme mít jistotu, že i upřímná zpověď skoncuje s celou minulostí, v níž je nesčíslně skutků, jejichž následky na nás proti naší vůli ulpívají a dále působí? Naše hříchy, o nichž věříme, že jsou odpuštěny, přinášejí neustále nové plody. Chápeme, že církev naléhá, aby k posvátné Hostině přistupovaly malé děti, ani ne tak pro jejich současnou čistotu, jako spíše proto, že nemají žádnou minulost, a špínu, která se v průběhu života nashromáždí, nevláčejí za sebou.

 Avšak my stárnoucí hříšníci, my se točíme v kruhu: jsme odíváni do svatebních šatů, abychom požívali tělo Páně - a my je požíváme, aby nám špatně sepnuté šaty nesklouzly z ramen. Jsme čistí, abychom mohli přijímat, avšak také přijímáme, abychom se očistili... A přece: k jaké opovážlivosti by nás mohlo strhnout pojetí, že nejsvětější Eucharistie je prostředek spásy pro recidivisty hříchu! Pascalovy Listy z venkova to ukázaly v plné zuřivosti. Co tedy dělat? Zavřít oči a vydat se milosrdenství v důvěře, jež sahá až k bláznovství. A nikdy nezapomeňme na výrok sv. Františka Saleského: „Musíme přenechat minulost Božímu milosrdenství, přítomnost naší věrnosti a budoucnost božské Prozřetelnosti.“

 A přece, když na smrt nemocná, svým pokáním napolo zničená Markéta z Cortony, která z vnitřních oslovení a extází měla jistotu, že je Pánovým miláčkem, pro svou nehodnost se před Hostií třásla - co pak mají říci hříšníci jen povrchně očištění od své špíny, stále připravení vrátit se k své nečistotě? Avšak každý křesťanský život je jedinečný a liší se od druhých. Není jediný příklad, který by přesně odpovídal našemu vlastnímu dramatu. Milosrdenství se přizpůsobuje každému svědomí, každé bídě. „Mluvím k Bohu, jenž všechno zná,“ praví Následování Krista, „čte v mém srdci…“ O toto božské vědění - božské, to zde znamená tolik jako všeobjímající - o toto božské poznání našeho života musíme opřít svou důvěru, a ne o příklad svatých; neboť tu se vystavujeme nebezpečí, že ztratíme všechnu odvahu.

 Svatí neznají žádné prodlévání. Třebaže nemohou svůj výstup uskutečnit najednou, přece nikdy neuhasíná žár, který je žene vpřed. Obyčejní křesťané však využívají mlčení Boha, aby si vzali dovolenou. Vzdálí se trochu od cesty, oddechnou ve stínu lidské lásky, hledají zapomenutí na věrném srdci. Představují si, že se mohou podle libosti znovu vrátit na dřívější stezku, a je pravda, že Bůh je tak nekonečně trpělivý, že se nechá třemi hřeby zadržet na křižovatce hlavní třídy: náš Bůh je Bůh čekající. Avšak nevěrná duše, která se vrací k svému Otci, se stala ubožejší, slabší; nemá už prvotní horlivost. Musí začít opět zcela od začátku. Jednou poznáme, že jsme v náboženském životě vždy právě tehdy povolili, když záleželo na tom, věrně vytrvat. Když Bůh mlčí, utíkáme mu, tedy právě v té chvíli, kdy bychom se suchostí mohli dostat k pravému pokroku, kdy už nejsme pocitovou nábožností odvraceni od Toho, kterého hledáme. Ztrácíme odvahu, když vstupujeme na prázdnou poušť víry, právě tehdy, kdybychom konečně mohli udělat první krok k odhalením, jaká si nedokážeme představit.

 (pokračování)