Říský, Bernard OFM

Do Prahy!

Rok kroměřížského pobytu končil. Bylo třeba uvolnit místo bratřím, kteří končili noviciát, a tak jsme šli do Prahy. Tam nás předešel bratr Hipolit Tobolík v roce 1941 – po sextě byl poslán do Prahy, aby si dodělal maturitu na arcibiskupském gymnáziu. Po maturitě byl nasazený do práce v Praze, na fakultu vstoupil až po válce v roce 1945. V dubnu r. 1950 se připravoval s bratrem Kosmou Trojanem na kněžské svěcení, když nás smetla centralizace. Kosmas byl vysvěcený tajně v Želivě a Hipolit až r. 1967 – po roce semináře v Litoměřicích, když byl již sedmnáct let jáhnem.

Do Prahy jsem se těšil jako „domů“. Narodil jsem se na Královských Vinohradech a pokřtěn ve farní kapli sv. Aloise v reálce na náměstí Krále Jiřího z Poděbrad. Ve třech letech jsme se sice přestěhovali do Přerova nad Labem, ale do Prahy jsme jezdili s mámou často – k jejím rodičům. Děda měl v Mánesovce uhlířský krámek. Svou dlouhou fajfku chodil kouřit na ulici – posadil se před krámem na kolo dříví a já mu dělal společnost - pozoroval „život Prahy“ – a sál do sebe atmosféru – genia loci. Obdivoval jsem mohutné pivovarské a uhlířské koně, sentinel – nákladní auto na dřevoplyn s plnými gumovými koly, modrý poštovní vůz s „poštovským panáčkem“ v červené čepici na kozlíku, zedníky, kteří si házeli cihly ze země až do horních pater lešení. Ti byli mým klukovským ideálem, k němuž jsem se několikrát v životě přiblížil, abych si vyzkoušel zedničinu. Pozoroval jsem malířské tovaryše s dvoukolákem, se štaflemi a s kbelíky s barvou, a vousatého muže v pytlové zástěře, jak sbíral a seškraboval z dlažby  škrabkou na násadě březového koštěte koňské koblížky a lopatou je nakládal do kárky. Někdy ráno jsem ještě zahlédl mlékaře s vozíkem taženým moudrým bernardýnem, jak roznášel jednotlivým domácnostem mléko a plnil jím připravené kameninové hrnce vyrovnané na prahu  bytů. Všichni tito muži pracovali pomalu a důstojně a budili ve mně touhu také tak vážně a soustředěně pracovat – protože byli hrdí na svou práci. Později jsem se snažil také tak pracovat a svou práci prožívat jako bohoslužbu. I výchovou doma jsem byl veden k úctě k práci i k lidem – vždycky to byl pro mne PAN zedník, PAN pošťák, PAN metař. Za války se změnily poměry i postoje. Protože však jsem studoval, nepřišel jsem do styku s prostředím, které se vychloubalo odfláknutou prací jako hrdinstvím.

Časem se rozšířila má úcta k lidem na úctu k jejich práci, k tomu, co vytvořili. Všechno, co mě obklopovalo, mi svědčilo o jejich lásce – k práci, k životu, k dětem, k Bohu. Strýc-učitel mi ukazoval staropražské domy a jejich zákoutí a já jsem si je zalidňoval postavami a historkami z Košnářových Staropražských legend a pověstí. Později v pražském klerikátě jsem do sebe sál zbožnost předků – v neděli odpoledne jsem se uchyloval do oratoře na Zámečku či do „kufru“ u sv. Michala a trávil tak hodiny v bezeslovné komunikaci s generacemi předků. V zimě jsme chodili při čtvrtečních vycházkách po pražských kostelích a při rekreacích obdivovali jejich krásu, zachycenou a zvýrazněnou na fotografiích pražských památek.

Vrcholným zážitkem však bylo pro mne několik vycházek s o. Bonaventurou Boušem v letech 1948-49, kdy jsme šli „si ohřát naše vlastenectví“ na Hrad ke sv. Vítu. On znal každý kámen na Karlově mostě a osudy každé sochy.

Všechny tyto zkušenosti splétaly ve mně silné pouto k „matičce Praze“ a za mého pobytu na Pankráci cinkání „elektriky“ ve mně probouzelo štěstí, že jsem „doma“ – což vyvažovalo tvrdost kriminálu. Tak jsem celý život vrůstal do Prahy – a Praha do mne – a učím se žít její tisíciletou minulostí a vstupovat do jejího kamenného chorálu Boží chvály.