Malé ohlédnutí
15. března si každého roku naše Kongregace Milosrdných sester III. řádu sv. Františka pod ochranou sv. Rodiny připomíná výročí svého založení. Loni 15. března 2002 jsme začaly sérii pravidelných vzpomínkových setkání v klášterním kostele sv. Rodiny na Grohově ulici v Brně. Setkání se konala u příležitosti oslav 80. výročí úmrtí naší zakladatelky matky Marie Bernardiny Hoškové, které jsme si připomenuly 16. prosince. V kostele pro tuto příležitost byl umístěn vpředu pod kříž obraz naší zakladatelky doplněn kyticí květů a hořící svící.
Zpočátku to bylo malinko rozpačité hledání formy, jakou dát těmto vzpomínkám. Během času se ukázalo, že nejzajímavější a nejživější bude metoda ryze františkánská - to co se stalo kdysi před osmdesáti a více lety - ztvárnit, oživit, zahrát. A tak se dostala na svět „matka Bernardina“ se svojí věrnou spolusestrou a pomocnicí s. M. Thadeou.
Ono se to lehko řekne, ale zpracujte do poutavé podoby několik málo údajů z kroniky. Tehdejší sestry ani netušily, co všechno by nás za více než 115 let mohlo zajímat. I při těchto téměř detektivních výkonech jsme zažily mnoho legrace a obohacení.
Z deseti večerů, které jsme s matkou Marií Bernardinou absolvovaly, bych se s vámi ráda podělila o jeden, podle názoru většiny sester ten nejzdařilejší.
Večer 15. března 2002 v kostele sv. Rodiny matka generální představená Edita Troppová přivítala všechny, kteří přijali naše pozvání a spolu s námi přišli „slavit“. Potom ji vystřídala s. Johanka, která pro tento večer zpracovala historické souvislosti:
„K založení kongregace dochází v druhé polovině 19. století. Země české patřily do rakousko-uherské monarchie. Se vzrůstajícím rozvojem průmyslu přichází i významné změny ve společenském životě. Větší města a tedy i Brno se stávají důležitými centry nově vznikajícího průmyslu. Lidé z venkova se stěhují do měst za pracovní příležitostí. Životní podmínky těchto lidí jsou většinou velmi těžké a mnoho jich předčasně umírá na tuberkulózu. V důsledku tohoto neutěšeného stavu vznikají ve společnosti charitativní a podpůrné spolky věnující se zlepšení postavení těžce pracujících.
Podobný spolek byl ustaven také v Brně 15. 3. 1866, kdy hrozilo bezprostřední nebezpečí války
s Pruskem, která nakonec proběhla v témž roce. Po zkušenosti z této války byl na Moravě založen Vlastenecký zemský pomocný spolek pro Moravu. Brno mělo v případě mobilizace sloužit jako lazaretní město. Bylo třeba školeného personálu pro přenášení a ošetřování raněných.
21. 8. 1882 se stal předsedou rakouského spolku Červeného kříže moravský zemský hejtman hrabě Felix Vetter z Lilie. Roku 1886 se státním souhlasem prosí brněnského biskupa Dr. Františka Saleského Bauera, aby požádal v některém klášteře o řeholní sestry - ošetřovatelky nemocných. Tyto sestry měly přijímat nové členky a důkladně je vycvičit v ošetřování nemocných a raněných a tím vytvořit novou kongregaci, která by úzce spolupracovala s Červeným křížem a v případě války se ujala ošetřování raněných v Brně. V době míru měly ošetřovat nemocné v soukromých bytech. Původně si členové spolku přáli mít civilní ošetřovatelky, řeholní je měly pouze zaškolit, ale zemský hejtman hrabě Felix Vetter si přál řeholnice a podařilo se mu přesvědčit i ty členy, kteří řeholní ošetřovatelky odmítali.
Brněnský biskup Dr. Fr. Saleský Bauer se obrátil v roce 1886 na kongregaci Milosrdných sester III. řádu sv. Františka v Praze v Bartolomějské ulici se žádostí o tři sestry pro založení nové filiálky v Brně. Biskup Bauer znal Šedé sestry z dob, kdy působil v pražském semináři. Tehdy často sloužil v klášterním kostele sv. Bartoloměje mši sv. Jeho žádosti o vyslání sester do Brna bylo nakonec vyhověno. Matka Pavla Jandová, i když jí to bylo velmi těžké, se nakonec rozhodla do Brna žádané sestry poslat.
Kongregace Milosrdných sester III. řádu sv. Františka v Brně byla založena 15. března 1886. V ten den přijely z Prahy do Brna sestry Bernardina Hošková, Thadea Valičová a Anna Kůrková, aby v Brně přijímaly a formovaly dorost, který by vytvořil novou kongregaci sester ošetřovatelek.“
Po tomto historickém obrázku zazněla skladba od Johana Sebastiana Bacha, která dala prostor k „zažití“ přednesených dat a informací.
Po ní se do ticha ozval klapot podpatků a k mikrofonu přišla žena ve světle zeleném saku, šedé sukni a šedých lodičkách. Představila se jako redaktorka nezávislého deníku Brněnské ozvěny a sdělila přítomným, že je pověřena, aby se zakladatelkou M. Marií Bernardinou Hoškovou udělala rozhovor - dozvěděla se totiž, že zde má být dnes přítomna. úvodem nás seznámila s několika životopisnými daty sestry Bernardiny, vlastním jménem Alžběty Hoškové. Poté vyzvala přítomnou matku Bernardinu, aby přišla za ní dopředu k mikrofonu. Při rozhovoru jsme se dozvěděly, jak kongregace vznikla z osobního pohledu matky Bernardiny, jak vypadaly první začátky, denní řád.
Jistě jste poznaly, že šlo o divadelní kousek. Tou redaktorkou jsem byla já (s. Pavlína) a kupodivu mě většina sester nepoznala - s tím jsme vůbec nepočítaly. Byla to legrace, když sestry vykládaly, co si myslely. Vesměs uvažovaly o tom, kde narychlo sehnaly představení takovou seriozní redaktorku, dále jim dělalo dobře, že máme známosti i s novináři. Jedna ze sester projevila úžas nad zbožností paní redaktorky, která i poklekne před svatostánkem a dokonce se umí modlit breviář! Opět jiná sestra měla zase strach, že by paní mohla zabloudit a chtěla ji doprovázet k vrátnici a samozřejmě nabídnout občerstvení, ale nakonec od tohoto úmyslu upustila. Byla to zábava je potom poslouchat.
A vám pro zajímavost přináším ještě úplný rozhovor s Matkou Bernardinou, tak jak vyšel již ve výše zmíněném „deníku“:
Milé sestry, vzácní hosté. Zdejší generální představená M. Edita prozradila našemu nezávislému deníku Brněnské ozvěny informaci, že letos kongregace Milosrdných sester III. řádu sv. Františka pod ochranou Svaté Rodiny oslaví 116. výročí založení a při této příležitosti ohlásila svoji návštěvu zakladatelka této Kongregace Matka Marie Bernardina Hošková.
Několik životopisných dat o této osobnosti matky Bernardiny. Matka Bernardina se narodila 24. března 1849 jako první ze šesti dětí. Při křtu dostala jméno Alžběta. Její otec Jan Nepomuk Hošek se přistěhoval do Staré Boleslavi, kde si zřídil po čase obchod se smíšeným zbožím a oženil se s Kateřinou Vaňouskovou, matkou Alžběty. Po Alžbětě se narodil syn František potom dcera Marie, dvě dcerušky, které zemřely v mladém věku, a jako polední se narodil syn Václav. Ten si stejně jako Alžběta zvolil duchovní stav a vstoupil do řádu trapistů. Žil nějaký čas v Africe, ale tamní podnebí nesloužilo jeho zdraví, byl poslán do Holandska, kde zemřel ve věku 22 let v klášteře trapistů v Tilburgu, aniž dosáhl vysněného ideálu stát se knězem. Alžběta vstoupila do mladé kongregace Šedých sester v Praze 22. května 1869. Řeholní roucho obdržela dne 28. 4.
Redakce našeho deníku Brněnské ozvěny mě pověřila, abych s touto významnou osobností připravila rozhovor. Je zde již jistě mezi námi. Ano, tamhle ji vidím. Matko Bernardino přijďte sem za mnou k mikrofonu. Dobrý večer.
Dobrý večer.
Děkuji vám, že jste přišla, a dovolte mi, prosím, několik otázek.
Děkuji za vaše přivítání. A ještě než se začnete ptát, vzkazuji všem mým drahým sestrám pozdravení od spolusester z nebe. Všechny vás ujišťujeme, že jsme stále s vámi, že se za vás přimlouváme, že se s vámi modlíme a především s vámi děkujeme našemu Bohu za všechna dobra, milosti, práce, těžkosti, vskutku za všechny jeho dary.
Matko Bernardino, mohla byste zavzpomínat na založení této kongregace? Jak to vůbec začalo?
Začalo to všechno ještě mnohem dřív, než si myslíme. Pán Bůh všechno předchází svou milostí a připravuje si lidi i věci, aniž my něco tušíme. Ten viditelný začátek byl jednoho lednového večera roku 1886 v pražském klášteře šedých sester. Matka Pavla se za mnou stavila v sakristii, kde jsem připravovala věci ke mši sv. Požádala mě, abych se za ní ráno zastavila. Já jsem v tom neviděla nic zvláštního, protože jsme se častěji domlouvaly ohledně intencí nebo jiných záležitostí.
Ráno jsem tedy přišla. Matka měla ke mně opravdu několik drobných věcí, ale mně připadala nějaká vážná a napadlo mě, že ji ještě něco tíží. Přešla k tomu, že na prosbu a žádost jeho Excelence nejdůstojnějšího pana biskupa vysílá tři sestry na Moravu do Brna, aby tam založily nový dům. Já že mám být jedna z nich a byla bych jejich představenou.
Matka se na mne zpříma podívala, ale já jsem nebyla schopná odpovědět. Zřejmě to vytušila, a tak dodala: „Nemusíte mi, sestro, odpovědět hned, stačí do večera.“ Přikývla jsem a odešla.
Moje kroky hned vedly do milovaného kostela sv. Bartoloměje ke svátostnému Ježíši. Nebyla jsem schopná žádné modlitby, moje ústa i srdce byly jako němé, ale mou otázku mohl vyčíst z mých očí. Jen jsem se dívala. Pak padl můj zrak na obraz Matky Boží. Chvíli jsem se na ni dívala a pak, jako malý světelný paprsek mi přicházela myšlenka: „Co bys řekla ty, Maria? Ale vždyť znám tvou odpověď. Když ti anděl oznámil Boží plán, který úplně škrtl ten tvůj, tys řekla: ,Staň se mi podle tvého slova´.“
Malý paprsek se pomalu stával v mé duši světlem...
No, a tak jsme 15. března 1886 já, sestra Anna a sestra Thadea nasedly na vlak a jely.
Bydlely jste již od počátku na Grohové?
Ne, spolek Červeného kříže nám pronajal domek v Černých polích. Domek byl při našem příchodu zcela prázdný. Nějaký nábytek byl dovezen z Prahy, něco obstaral spolek Červeného kříže a chybějící skříně a stoly nám nahrazovaly dřevěné bedny.
Co vás první dny nejvíce tížilo?
Snad všechno to zařizování. Abych tak řekla: to domácí i to úřední. Bylo třeba poněkud uspořádat dům a udělat denní řád. Hned první dny totiž přišlo několik dívek s úmyslem vstoupit k nám do kláštera. A pak tu bylo biskupství, také nemocnice, kde bylo nutno zařídit první záležitosti.
Zmínila jste se o denním řádu. Mohu se zeptat jak takový denní řád v roce 1886 vypadal? Jistě by to naše čtenáře zajímalo.
Po ranní společné modlitbě a rozjímání jsme se pomodlily mariánské hodinky a spěchaly do Zábrdovic na mši sv. Po návratu jsme se nasnídaly a záhy odcházely do ošetřovatelského kursu, který začínal již v 7 hodin ráno v nemocnici u sv. Anny . Růženec jsme se modlívaly cestou. Domů jsme se vracely po druhé hodině odpoledne. Doma jsme pak měly na starosti domácí práce. V 17 hodin jsme se modlily nešpory z mariánských hodinek, po nich následovala večeře a společná rekreace. Ve 20 hodin jsme se pomodlily večerní modlitbu a pak jsme odcházely spát, protože jsme bývaly opravdu hodně unavené.
Ta každodenní cesta do nemocnice a zpět musela být namáhavá?
Ano, byla. Právě kvůli velké vzdálenosti z Černých Polí nám spolek Červeného kříže postavil dům zde na Grohové ulici. Ale, víte, při všech starostech a obtížích mě však sílilo vědomí, že plním vůli Boží. I ta děvčata byla radostná, nadšená, ochotná přinášet nemalé oběti a odříkání. A Pán Bůh nám žehnal. Denně jsme zakoušely Jeho pomoc.
Dovolím si ještě jednu otázku. Nacházíme se v prostorách kongregačního kostela. Mohla byste nám o něm říci něco bližšího?
Ke stavbě kostela došlo až mnohem později. Asi po deseti letech po našem příchodu nám postavil spolek Červeného kříže klášter na této ulici. Poněvadž kaple nestačila množství sester, a také okolí, které se stále více zalidňovalo, nemělo v blízkosti žádný kostel, začala jsem plánovat stavbu většího kostela. Bylo zakoupeno stavební místo, jenomže kostel se zatím nemohl stavět, neboť chyběly finanční prostředky.
Brzy po zakoupení tohoto stavebního místa se mi ve snu zdálo, že přišli ku klášterní vrátnici muž a mladá žena s dítětem v náručí a prosili o přístřeší. Poznala jsem v nich Svatou Rodinu. Měla jsem z toho velkou radost. Chtěla jsem pro ně připravit nejlepší místnost v našem klášteře - přijímací pokoj v prvním. poschodí.
Po probuzení jsem si umínila, že kostelík, který budeme stavět, nechám zasvětit Svaté Rodině, kterou jsem již dříve uctívala, vždyť k její cti jsem pojmenovala první sestry jmény sestra Emanuela, Marie a Josefa. 11. května to bude 100 let, co byl tento kostel slavnostně vysvěcen.
Matko Bernardino, kdybyste měla z pohledu věčnosti vyjádřit to, co je nejdůležitější v dnešní době, co by to bylo?
Řeknu jen to, co tenkrát. Snažte se uspokojit Pána Boha jediného.