Houška, Petr Alk. OFM

„Rádlem svého poučování napravoval velmi vítaně mysli svých posluchačů…“

(nejstarší svatoprokopská legenda).

Svatost je něco, oč má usilovat každý křesťan. Ale způsoby a cesty jsou různé, protože různé jsou i životní podmínky a kulturní prostředí. Sv. Prokop vyrůstá bytostně z prostředí Čech 10. a 11. století, kdy ještě u nás doznívala cyrilometodějská tradice spojená s liturgií ve slovanském jazyce. Naše země byla křižovatkou, na níž se stýkaly kulturní a duchovní vlivy křesťanského Východu a Západu.

Prokop, jehož jméno řeckého původu může být tlumočeno také jako „průkopník“, získal podle některých vzdělání na pražském Vyšehradu ve škole, kde se vyučovalo slovanským jazykem, a byl pak vysvěcen na kněze podle slovanského obřadu. Tehdy se ještě u nás neujal kněžský celibát, takže i Prokop byl ženatý a měl syna Jimrama. Zatoužil však po životě Bohu zasvěceném, všechno opouští a stává se mnichem podle západní řehole sv. Benedikta. Pobývá v břevnovském klášteře, který byl tehdy zaměřen na misie ve východní Evropě, proto tam nebyla neznámá staroslověnština. A stejně Prokop, tak jako většina tehdejších kněží, znal bezpochyby i latinu. Časem si vyžádal od opata dovolení, aby směl odejít do samoty jako poustevník a věnovat se intenzivněji modlitbě a skutkům pokání. Odchází do Posázaví, které pak s ním zůstává trvale nerozlučně spjato. Jeho dobrá fyzická kondice mu umožňovala konat i těžkou práci: mýtil les a obdělával půdu.

Postupně se k Prokopovi přidali druhové, mezi nimi i jeho syn Jimram, až konečně z iniciativy knížete Oldřicha, který podle kronikáře Mnicha sázavského prý jednou Prokopa objevil při lovu, byl na Sázavě r. 1032 založen klášter. Příznivcem kláštera byl i nástupce Oldřichův, jeho syn kníže Břetislav, který prý pohnul Prokopa, aby přijal hodnost opata. Při klášteře vyrostl i chrám zasvěcený Panně Marii a sv. Janu Křtiteli. Sázavští mniši přijali řeholi sv. Benedikta, ale ponechali si slovanskou liturgii, která se na Sázavě udržela s přestávkou několika roků až do konce 11. století. Během těchto let, zvláště v druhé polovině 11. století, se stal sázavský klášter i významným kulturním střediskem, v němž vznikala výtvarná i literární díla. Dochází k výměně kulturních hodnot se zeměmi evropského Východu, zvláště s Kyjevskou Rusí.

Sv. Prokop zemřel 25. března r. 1053 a 4. července 1204 jako první z českých světců byl prohlášen za svatého neboli kanonizován za papeže Inocence III. Kanonizaci provedl přímo na Sázavě papežský legát Quido. To již byli po vypuzení mnichů slovanského původu více než sto let na Sázavě benediktini obřadu latinského, avšak úcta k sv. Prokopovi tu stále žila.

28. května 1588 byly ostatky Prokopovy z kostela sázavského, zpustlého nepřízní časů, přeneseny do chrámu Všech svatých na Pražském hradu. A letos 25. března v den 950. výročí světcovy smrti bylo torzo jeho ostatků vráceno na Sázavu a uloženo papežským nunciem titulárním arcibiskupem mons. Erwinem Josefem Enderem v kostelní kryptě za účasti mnichů baziliánů spravujících v současnosti Sázavu.

Sv. Prokop je světec typicky český, vzývaný našimi předky v osudových chvílích i v dobách útlaku. Fantazie lidu opředla jeho postavu mnohým podivuhodným vyprávěním. Nejznámější je to, že světec zapřáhl do pluhu ďábla a tak oral. Chce se tím říci, že Prokopova duchovní aktivita, jeho modlitby a kajícnost vítězily nad temnými mocnostmi, které ovládaly lid, mezi nímž ještě přežívaly zbytky pohanství.

My žijeme v době, kdy čelíme novopohanství v podobě ateismu. Měli bychom si uvědomit, že každé osobní úsilí o svatost ve vyvážené harmonii s přirozenými hodnotami člověka působí duchovní ozdravění našeho okolí a je svědectvím o Kristu.

Petr Alk. Houška OFM