Pospíšil, Ctirad Václav OFM

(dokončení z minulého čísla)

 

 

         O možnostech vzájemné komunikace mezi lidmi a hypotetickými mimozemšťany musíme hovořit z toho důvodu, že teze o Ježíšově spasitelství vzhledem k hypotetickým mimozemšťanům implikuje jednoznačně naši povinnost hlásat těmto tvorům evangelium a křtem je přijímat do Kristovy církve (srov. např. Mk 16,16; Mt 28,19-20). Rozsah křesťanské misie se totiž kryje s rozsahem působnosti spasitelského významu Ježíše Krista. Jestliže je Nazaretský spasitelem všech lidí, pak máme povinnost hlásat víru všem lidem. Pokud by sem patřili i mimozemšťané, znamenalo by to povinnost hlásat evangelium i jim. To, co jsme řekli, se stane zřejmějším, když si uvědomíme, že Kristovo spasitelství spočívá také ve zjevení Boha, a tak realizace spásy mimozemšťanů skrze Bohočlověka by nutně předpokládala možnost, abychom jim srozumitelně sdělili obsah zjevení, jehož se nám dostalo v Kristu.

            Víme dobře, že možnost komunikace mezi dvěma subjekty obecně předpokládá jako bázi jistou míru podobnosti mezi komunikujícími. Dva absolutně nepodobné subjekty se nemohou potkat a rozvinout komunikaci. Na prvním místě by to byla podobnost biologická a na druhém místě podobnost kulturní. Jednu ani druhou podobnost nelze při současném stavu našich vědomostí jednoznačně předpokládat, ani jednoznačně vyloučit. Ovšem i kdyby zde existovala značná míra podobnosti, není pravděpodobné, že bychom se mohli kontaktovat jinak nežli prostřednictvím radiových vln. Předávání víry však předpokládá osobní kontakt. Již jen objev existence mimozemské inteligence spolu s faktickou nemožností osobního setkání s nimi by vylučoval křesťanskou misii. Jak by potom bylo možno obhajovat tezi, že Ježíš z Nazareta je spasitelem mimozemšťanů?

            Tato podobnost se týká v první řadě tělesné stránky existence. Pokud by bylo možné přímé setkání mimozemšťanů s námi z hlediska podobnosti životního prostředí v obou světech, objevil by se problém vzájemného ohrožení obou biologických světů mikroorganismy toho druhého světa. Historickým příkladem uvedeného nebezpečí je setkání mezi Evropany a americkými Indiány, kdy běžné choroby jedněch znamenaly smrtelné riziko pro ty druhé. Jedná se přitom pouze o chabý odvar rizika, před nímž bychom stáli v případě setkání s naprosto jiným kmenem života. Prohlubující se ekologické vědomí zodpovědnosti za život a prostředí před nás kladou vážnou otázku práva vstupu lidí na cizí planety, kde by se vyskytoval byť jen velmi primitivní život. Měli bychom právo ohrozit tento život? Směli bychom ohrozit tímto kontaktem život na Zemi? Bezprostřední setkání s hypotetickými mimozemšťany by tedy bylo pokud ne zcela nemožné, tak tedy alespoň velmi problematické. Jak by to v takové situaci bylo s hlásáním naší víry a s udělováním svátostí, to si lze jenom stěží představit. Zdá se tedy, že teze o Ježíši Kristu jako spasiteli mimozemšťanů je i z tohoto ryze praktického hlediska pouze stěží obhajitelná.

            Podívejme se nyní na celý problém z hlediska přijatelnosti zvěsti o Bohočlověku pro hypotetické mimozemšťany. Představme si, že hypotetičtí mimozemšťané jsou nám dostatečně podobní biologicky i kulturně a že jsou překonána úskalí přímého setkání (což se nám zdá být velmi nepravděpodobné), a proto jim smíme začít hlásat, že právě Země je duchovním centrem vesmíru a že Pánem celého kosmu, tedy i jejich Pánem, je jeden člověk, který je podle naší víry zároveň Božím Synem. Reakce mimozemšťanů by mohla znít následovně: „Vaše nauka o Bohu, který se stal jedním z vás, není ničím jiným, než teologizovanou verzí vašeho planetárního antropocentrismu, který ospravedlňuje lidský nárok na ovládnutí celého kosmu. Pokud jsme zde ale my, váš planetární antropocentrismus není slučitelný se skutečným kosmickým universalismem, neboť je pouze projevem lidského planetárního partikularismu, který hrozí přerůst v primitivní a nechutný militarismus koloniálního a vzhledem k nám mimozemšťanům dokonce otrokářského typu. Ne, o sebezbožštěné lidství nestojíme.“

            Pokud chceme lépe porozumět reakci hypotetických mimozemšťanů, je vhodné představit si, že v jejich kultuře by existoval podobně intenzivní - abychom tak řekli - »mimozemšťanstvícentrismus«. Představme si, že by v jejich dějinách existovala alternativa křesťanského vtělení a že by nám přišli hlásat sebe samé jako jedinou možnou cestu Boha k nám a nás k Bohu. To by pro nás zřejmě bylo zcela nepřijatelné.

            Při komunikaci s hypotetickými mimozemšťany by si tedy křesťané museli mnohem jasněji uvědomovat, že Ježíšovo království není z tohoto světa (srov. Jan 18,36), že jeho vláda je totožná s proexistencí, se službou druhým a s láskou, která se nezalekne ani strašlivé smrti na kříži (srov. Flp 2,1-11).[1] To, že křesťanství není pouhou feuerbachovskou projekcí kosmického antropocentrismu do nadsvěta, že není pouhou ideologií ospravedlňující nadvládu člověka nad kosmem, to se nejplněji projevuje právě v Kristově kenózi, která otevírá cestu k pravému společenství v rozličnosti. Pokud jsme prodchnuti Kristovým Duchem, jsme otevřeni nejenom vůči setkání s jinými lidskými kulturami a náboženstvími, ale také vůči setkání s alteritou hypotetických mimozemšťanů. Tato otevřenost je podle nás opravdu bezmezně plodným výrazem pravé univerzality Kristova spasitelství, která je nevyhnutelně  všeobecností, katolicitou, univerzalitou kenotickou, univerzalitou otevírající bránu eschatologického společenství svatých, univerzalitou lásky, která nevylučuje nikoho a nic.

            Jestliže kříž stojí nad všemi lidskými kulturami,[2] které Boží Moudrost transcenduje právě prostřednictvím pohoršení čistě světské moudrosti, protože přijetí zvěsti o ukřižovaném Božím Synu je stejným pohoršením pro Žida, Řeka, Inda i Číňana, pak se zdá, že právě tato univerzalita srdce otevřeného všem a náruč, v níž je dost místa pro všechny, by se mohla skrze přijaté lidství a skrze vykoupené lidi určitým způsobem dotýkat i hypotetických mimozemšťanů. Ukazuje se, že kosmoteologická christologie a kosmosoteriologie musí být velmi důsledně teologií kříže.

            Nyní by mělo být zřejmější to, co jsme řekli výše, totiž že Kristus je bezprostředně spasitelem lidí a skrze ně všeho, co je v kosmu, určitým způsobem tedy i mimozemšťanů. Je to proto, že kenotická bezbřehost lásky otevírá člověka skutečně kosmickému univerzálnímu společenství vzájemné úcty, respektu, služby a lásky. Protože nás Kristus vzorem své bezedné kenóze otevírá totalitě společenství s těmi druhými, je skutečně kosmicky univerzálním spasitelem, protože nás učí tak univerzální lásce, která dokáže zahrnout i hypotetické mimozemšťany. Jen díky němu jsme zaměřeni k eschatologické plnosti společenství svatých, takže jen díky Kristu jsme součástí toho, co bude plností spásy i pro hypotetické mimozemšťany. Pochopitelně totéž by mělo platit i opačně. Různá hypotetická vtělení Božího Syna do jednotlivých kosmických přirozeností vybavených inteligencí a svobodou by se tedy vzájemně nevylučovala. Jednotlivá vtělení by představovala jakési brány či cesty do naprosto univerzálního společenství všech skrze věčný Logos a vtělený Logos. Kosmická univerzalita těchto alternativních vtělení by se na bázi kenóze perichoreticky prostupovala, což by se naplno projevilo v eschatologické plnosti společenství svatých. Mělo by však být zcela evidentní, že v každém druhu kosmické přirozenosti vybavené inteligencí a svobodou by se mohlo jednat o pouze jedno jediné a neopakovatelné vtělení, jehož základní charakteristikou by byla vždy naprosto neohraničená otevřenost vůči univerzálnímu kosmickému sjednocení všeho a všech v Božím Synu. Univerzalita přece znamená zaměření všech k jednomu (versus unum),[3] všech pozemšťanů k jedinému vtělenému Božímu Synu, stejně jako hypotetických mimozemšťanů k témuž Božímu Synu, který se i jim dává jazykem jejich těla a jejich života. Jak vidno, pohled na tajemství spásy z nového zorného úhlu, který je značně hypotetický, nám nakonec s překvapivou zřejmostí ukazuje na nejhlubší podstatu křesťanství.

Ctirad Václav Pospíšil OFM