Slotwiński, Tadeusz OFM

 Petr Betancur se narodil 21. března 1626 v Chasona či Villaflor na Tenerife, jednom z Kanárských ostrovů, jako nejstarší z pěti dětí. Jeho rodina byla zbožná, ale chudá, jako chlapec větší část dne trávil pasením ovcí. Tam měl mnoho času přemýšlet o Bohu, o jeho díle stvoření, o světě a o lidech. Již tehdy se z lásky k Bohu umrtvoval a postil.

 V mládí mu přišlo do cesty děvče, které by s ním bylo rádo sdílelo celý život. Jakýsi vnitřní hlas mu však radil upustit od tohoto záměru, a v srdci se mu rodil úmysl stát se poslem evangelia. Když mu bylo 23 let, dne 18. září 1649 se vydal do širého světa. Nejdříve se vylodil v Havaně na Kubě, kde se cítil zcela ztracen a bez práce. Dne 18. února 1651 využil příležitost, která se naskytla, a odplul do Guatemaly, kam dorazil zcela vyčerpán a stravován horečkou, a byl přijat do královského špitálu. Zde uviděl docela jinou tvářnost skutečnosti: svět lidí nemocných, trpících, odkázaných na milost druhých. Tento svět ho uchvátil a z jeho hrudi se vyrval výkřik: „Tady chci žít a umírat!“ Bedlivě si všímal ošetřujících ve špitále. Pochopil, že na tomto poli se dá udělat mnoho dobrého.

 Po tři roky se učil u jezuitů, snil o tom, že pojede na misie do Japonska. Tyto sny o kněžství a Japonsku však nedokázal uskutečnit. V této době měly na něj rozhodující vliv dvě knížky: O následování Krista Tomáše Kempenského a Katechismus Roberta Bellarmina. Začal doslovně následovat Krista. Bičoval se a hodiny rozjímal o Ježíšově umučení. V noci se pak vydával v kajícím šatě s velkým křížem na ramenech do ulic Guatemaly.

 Pracoval, učil se, modlil a poznával těžký život Indiánů a černých otroků. Dozrávalo v něm povolání stát se chudým a věnovat se ubohým, aby s nimi žil a umíral. Pronajal si v městě na pobřeží dům, v němž se ujímal opuštěných dětí. Učil je číst a psát a katechizoval je. Spřátelil se s dobrým a rozvážným zpovědníkem, kapucínem o. Fernandem Espinem, na jehož radu oblékl hábit františkánských terciářů. Ve sv. Františkovi objevil Petr vzor hodný následování. Věnoval se františkánské askezi a kontemplativní modlitbě. Za pomoci několika bratří terciářů vybudoval malou poustevnu na periferii města, v níž se ubytoval. Později ji terciáři přestavěli na nádherný kostel, jehož strážcem se Petr stal.

 Kolem něho se začali spontánně soustřeďovat terciáři, neboť v něm viděli muže Božího. Petr každou sobotu organizoval růžencové procesí, které se pohybovalo ulicemi města. Cestou pozoroval domy i lidi a zapamatovával si dobře, kde je bída, kde bylo třeba pomoci. Zpočátku sám navštěvoval boháče a žebral pro chudé. Brzo se přesvědčil, že nutně potřebuje lidi a nějaké místo. Za všechny sebrané prostředky koupil starou budovu, kterou přeměnil v druhý Betlém, kde děti z ulice našly střechu nad hlavou a jídlo, kde se nemocní po propuštění ze špitálu a bezdomovci mohli cítit jako doma. Bratr Petr je nejen živil, ale také učil psát a katechismus. Jeho metoda byla dost originální: učil zpěvem, hrou i tancem. Rovněž modlitby, například růženec, odříkávali se zpěvem a v chůzi. Tímto způsobem začal své evangelizační dílo. Dni mu plynuly mezi prací, školou, návštěvami ubohých a nemocných.

 Během času byl dům rozšířen. Jeho středem a srdcem se stala krásná dřevořezba Matky Boží z Betléma. Bratr Petr se cítil uchvácen františkánským ideálem. Rozšířený dům nazval „Dům naší Paní z Betléma“. Přebudovaný a rozšířený sloužil jako kaple, škola, ošetřovna, katechetické středisko. Jeho příklad přitáhl další terciáře, kteří se rozhodli založit „Sdružení betlémitů“ opírající se o řeholi třetího řádu sv. Františka. Představeným se stal bratr Petr Betancur. Sdružení si získalo ohromnou popularitu v městě Guatemale a v okolí. Pro nemocné a rekonvalescenty postavil nový špitál.

 Duchovnost bratra Petra byla prostá, průzračná, ba i trochu naivní. Její hlavní známkou byla láska k ubohým a nemocným. Jeho nápadnými ctnostmi byla pravá pokora a nadšení modlitby. S takovým duchovním postojem se zabýval především pohrdanými černými otroky a lidmi na okraji společnosti. Někteří se smáli jeho způsobům zbožnosti. Byl to milý člověk, jenž si radostně prozpěvoval zbožné písně, zvláště mariánské. Stávalo se, že v období Božího Narození tančil před Ježíšovými jesličkami, uchvácen vnitřním žárem a láskou. Stále rozjímal o tajemstvích Boží milosti a lidské svobody. Ustavičně odříkával „Otče náš“ a „Zdrávas, Maria“. Vyznačoval se zvláštní úctou k umučení Páně, k Nejsv. Panně Marii a k duším v očistci. Chtěl, aby tajemství Božího Narození bylo znamením jeho „Sdružení betlémitů“ a „Sester terciářek františkánek betlémitek“, jimž rovněž dal počátek.

 Nečekaná nemoc, nejspíše tuberkulóza plic, ho složila na lůžko. Dne 20. dubna 1667 nadiktoval závěť a 25. dubna zemřel v Guatemale v pověsti svatosti. Jeho tělo bylo uloženo v kapucínském kostele.

 Jan Pavel II. vyhlásil Petra Betancura spolu s dalšími z obou Amerik 22. června 1980 v bazilice sv. Petra v Římě blahoslaveným a svatořečil jej 30. července 2002 v Guatemale.

 V kanonizační homilii Jan Pavel II. řekl: „Nový světec, vybavený jen vírou a důvěrou v Boha, přeplul přes Atlantik, aby pečoval o chudáky a domorodce Ameriky: nejdříve na Kubě, později v Hondurasu a nakonec v této požehnané Guatemale, ve své zemi zaslíbené. ... Bratr Petr byl člověkem hluboké víry již ve své vlasti na Tenerifu, a potom ve všech etapách svého života, až došel sem, kde zvláště v poustevně Kalvárii vytrvale hledal v každém momentu Boží vůli. Proto je světlým příkladem pro dnešní křesťany, kterým připomíná, že stát se svatým, k tomu »je nezbytné křesťanství modlitby«. ... Bratr Petr právě tím si vytvořil svou duchovnost, zvláště rozjímáním tajemství Betléma a Kříže. Jako v narození a dětství Ježíšově rozjímal základní události vtělení Slova, což ho dovedlo téměř přirozeným způsobem k odhalení Boží tváře v člověku, tak v rozjímání na téma kříže nalezl sílu k hrdinské praxi milosrdenství vůči těm nejmenším a nejvíce potřebným. ...

 Petr Betancur se vyznačoval právě uskutečňováním milosrdenství v duchu pokory a přísného života. Slyšel ve svém srdci služebníka napomenutí apoštola Pavla: »Cokoli děláte, dělejte z duše jako pro Pána, a ne pro lidi« (Kol 3,23). Proto byl opravdu bratrem všech těch, kteří žijí v nouzi, a věnoval se jim starostlivě a s ohromnou láskou pro jejich spásu. Projevuje se to v událostech jeho života a toho, jak se věnoval nemocným v malém špitálu Matky Boží Betlémské, který byl kolébkou řehole betlémitů.

 Také dnes je nový svatý usilovným voláním k uskutečňování milosrdenství v současné společnosti, zvláště když je tolik lidí, kteří natahují ruku o pomoc. Mějme na mysli děti a mládež bez domu či vzdělání, opuštěné ženy s početnými potřebami, kterým je třeba pomoci; velké množství lidí vytlačených v městech na okraj; oběti organizovaného zločinu; prostituci a drogy; nemocné postrádající péči nebo staré lidi žijící osaměle. ... Chtěl bych na závěr připomenout, jak výrazně mariánská zbožnost stále provázela pobožnosti a díla milosrdenství bratra Petra.“

 Papež Jan Pavel II. se k bl. Petrovi od sv. Josefa Betancurovi takto modlil:

Ó blahoslavený Petře,

 dej nám sílu následovat

 tvou jasnou víru, když prožíváme

 chvíle temnoty;

 tvou laskavou naději,

 když se cítíme zavaleni obtížemi;

 tvou vroucí lásku k Bohu,

 když jsme v pokušení klanět se stvoření;

 tvou jemnou lásku k bratřím,

 když se chceme uzavírat ve svém

 sobeckém individualismu.

 Žehnej světu,

 jenž hladoví a žízní po svatosti!

Tadeusz Slotwiński OFM

 Brat ubogiego Jezusa i biednych!

Glos sw. Franciszka 2/2003

z polštiny přeložil Radim Jáchym OFM