Rok svaté Kláry - 6 - Celou bytostí se navzájem milovat
Connault, Marcel OFMCap.
„Bratrství existuje, já jsem se s ním setkal,“ dosvědčoval zcela nedávno jeden bratr františkán. Jak bychom si přáli, aby to mohli říci i všichni naši současníci, zvláště ti, kteří se cítí izolováni nebo vyloučeni. Touha po bratrství je všeobecná: žít s lidmi, kteří vám důvěřují a kterým lze zcela důvěřovat, patří k našim nejhlubším tužbám. Přátelství potřebujeme stejně naléhavě jako jídlo. Nic divného, vždyť Stvořitel učinil člověka ke svému obrazu: aby „miloval a byl milován“.
Proč tedy je tak vzácné setkat se s upřímným, nezištným a skutečně věrným přátelstvím? Klára, jejíž život byl naplněn tak velkým a tak věrným přátelstvím, nám k tomu jistě má co říci.
Jádro evangelia
„A milujte jedna druhou tou láskou, kterou Kristu miloval vás,“ říká Klára svým sestrám ve své Závěti (citované na str. 4). V této věci nečiní nic jiného, než že jen opakuje odkaz Ježíšův: „Jako já jsem miloval vás, milujte i vy jedni druhé“ (Jan 13, 34).
Aby se co nejhlouběji vtisklo do její ženské a křesťanské bytosti ono „JAKO jsem já miloval vás“, Klára dlouze promýšlela a v kontemplaci hluboce pronikala lidský život Ježíšův od jeho narození až po smrt, ve společenství s Pannou Marií.
Pod vedením Ducha svatého způsobem stále živějším a převratnějším objevovala poklad obsažený na stránkách evangelia: Kristus miluje lidský rod, miluje každou lidskou osobu jednotlivě, ba miluje i mne, a to láskou zcela nezištnou, plnou úcty, zdarma danou. Tato láska vede až k darování života a k svobodnému nabídnutí své smrti jako obětního daru.
Odpověď přichází sama sebou: „Celistvě miluj toho, který pro tvou lásku daroval sebe celého“ (Třetí list sv. Anežce Pražské, 15).
Jenže Krista zpravidla nevidíme. Klára žije evangelním realismem. Ví, že chceme-li milovat Krista, musíme se nejdříve k němu sklonit. Autentická láska ke Kristu totiž zahrnuje bližního a především toho bližního, který je nejblíže a nejkonkrétněji přítomen, i když není zrovna »milý«. Bylo všech čtyřicet sester, které žily se sv. Klárou v klášteře sv. Damiána, »milých«?
„Milujte jedna druhou tou láskou, kterou Kristu miloval vás, a tu lásku, kterou máte uvnitř, projevujte navenek svými skutky“ (Závěť sv. Kláry, 59).
Ty ctnosti, o kterých se říká, že jsou pasivní
V naší době velmi silně zdůrazňujeme rozvinutí své individuality. Evangelní a františkánské ctnosti: poslušnost, pokora, prostota, trpělivost, mírnost, láska k chudobě…, mohou být špatně chápány a především pomýleně prožívány. Někdy vzniká dojem, jako by byly tím, co nám má zprotivit život. Je tomu však přesně naopak!
Klára žila v kultuře, která byla více formována vírou než ta naše. Ona věděla, že svobodné zřeknutí se majetku, na kterém jí tolik záleželo, otevírá společenství s Kristem. Jestliže následovala cestu naznačenou blahoslavenstvími, jestliže se v lásce vydávala Kristu, pak tak, jako její vzor sv. František, nic neztratila ze své přirozenosti. Právě naopak, její bohaté lidské kvality byly oživeny Kristovým Duchem a podivuhodně se rozvinuly. V kanonizační bule z 15. srpna 1255 papež Alexandr IV. neskrývá svůj obdiv: „Ó Kláro, kterou Bůh zahrnul, tak zářivými dary! Kláro, ty jsi byla »Jasná« již před svým obrácením; ještě více pak, když jsi řekla své »ano« Kristu; stále více pak v průběhu tvého života v uzavřenosti kláštera; a slavně jsi nakonec zazářila, když jsi skončila své pozemské putování.“
Koukol, který v nás ohrožuje obilné zrno
Když Klára hovoří svým sestrám o lásce ke Kristu, mluví o lásce, „kterou máte uvnitř své duše“ (ZávKl 59).
Při křtu Duch svatý vložil do největší hloubě naší bytosti semínko božského života, které již samo v sobě obsahuje sílu k růstu. Toto semínko nazývané „milost posvěcující“ nám dává schopnost milovat Otce tak, JAKO jej miluje Kristus. Milovat naše bratry a sestry tak, JAKO je miluje Kristus. Toto „JAKO“ nemá na mysli tutéž intenzitu, ale tutéž přirozenost. Duch, který se rozpíná v našich srdcích (tak jako v srdci Kristově), volá v nás: Abba, Otče (Řím 8,15). Dynamismus této lásky je obětavý: pudí dotyčnou osobu, aby se darovala Otci a aby sloužila bližnímu podle Kristova příkladu. Tato síla je však neustále blokována protisilou v podobě [sobecké] »sebelásky«. Jedná se o lásku egocentrickou, která se vetře všude a „umírá až čtvrt hodiny po nás“, jak říká sv. František Saleský! Když říkám: „Miluji druhého“, často ve skutečnosti miluji především sám sebe!
Jestliže evangelní ctnosti – pokora, prostota, mírnost, chudoba, trpělivost, čistota srdce, odpouštění urážek – jsou praktikovány kvůli Kristu, vytrhávají v nás »koukol, který v nás ohrožuje růst obilného zrna«. Odtud se rodí výzva k obrácení, která se táhne celým evangeliem: „Jestliže kdo chce přijít za mnou, zapři sám sebe…“
Jde o to, abychom zemřeli lásce egocentrické a rostla v nás láska obětavá a Kristus nás tak mohl uchvátit do výměny a společenství v nejsvětější Trojici. V tomto smyslu umřít, znamená žít v plnosti. Jestliže zaseté zrno „umírá v zemi, je to proto, aby přineslo hojné plody“ (srov. Jan 12, 24).