Říský, Bernard OFM

Praha

Praha nás přivítala teplým, občas i horkým létem roku 1944.

 

Když jsme viděli vždy spěchající Pražany a vzpomněli jsme si na slova o. Jana Urbana, že máme jít za nimi a je oslovit – bylo mně úzko: devatenáctiletý kluk, dohola ostříhaný, s velkou tonzurou, v šatech středověkého žebráka a v dřevácích, jaké nosili doma v Tchořovicích do chléva, by měl někoho oslovit? Snad jen svým strachem – z lidí i vlastní budoucnosti. Proto jsem byl Pánu vděčný za bezpečí a jistotu, jež nám skýtaly zdi kláštera. Jednou na vycházce s br. Anselmem jsme přišli do Stromovky, kde parta žen hrabala listí. Jejich parťák na nás volal, abychom jim šli pomoct. Odpověděl jsem, že nemůžeme, že jsme na vycházce. Mám z toho velmi trapný dojem dodnes. Svůj strach z lidí a ze žen jsem zakrýval před sebou zachováváním zákazu hovoru s cizími lidmi. Vždyť ani s kněžími v klášteře jsme se nesměli bavit.

Denní řád: Budíček byl ve 4.30. Bratr Martin bušil na dveře všech kněží v konventu, na Zámečku jsme se budili sami radostným zpěvem „Benedicamus Domino!“ jako v noviciátu.

V 5 hodin začínala ranní modlitba a rozjímání. O. provinciál Klement Minařík v 5 hodin začínal mši sv. u sv. Michala a přede mší podával sv. přijímání lidem, kteří se nemohli zúčastnit celé mše sv. (O. Klement vstával po třetí hodině, aby umyl záchody ještě před budíčkem – což nám na něho prozradil později o. Ambrož Tobola jako kvardián.)

V 6 hodin byla konventní mše a před ní hodinky – prima a tercie. V 7 hodin snídaně – po ní končilo mlčení – v 8 hodin vyučování nebo studium. Sexta a nona byly v 11.30, zakončena modlitbou k jednotlivým patronům dne (sv. Václav, Antonín, Josef, František, Panna Maria), pak zvláštní zpytování svědomí. Obdivovali jsme přitom o. Kapistrána Vyskočila, univerzitního profesora a mnohaletého provinciála, známého výbušnou povahou. Pokud byl doma, nikdy nechyběl v poledne v chóru, při zpytování vytáhl z kapsičky malý kalendářík a miniaturní tužkou si zaznamenával své úspěchy či neúspěchy v ovládání své prudké přirozenosti – aniž jsme za ta léta pozorovali nějaký pokrok. Tím více jsme si cenili jeho houževnatosti, i když jsme z bezpečnostních důvodů jeho blízkost nevyhledávali. Slyšeli jsme, že když dělal doktorát teologie a filosofie – doktorát práv mu spolubratři překazili tím, že ho zvolili provinciálem – chodil spát do kuchyně na velký sporák, který zvečera hřál a v noci chlad ho probouzel ke studiu. Chápali jsme jak jeho zbožnost – denně se modlil křížovou cestu – tak i jeho oslabené nervy. Přes den zachovával mlčení, a tak jsme s ním mohli promluvit, až když byl zase zvolen provinciálem v roce 1946.

Po obědě ve 12 hodin byla adorace, nešpory a kompletář, rekreace do 14 hod. Ve čtvrtek byla vycházka do 17 hod. Chodili jsme ven po dvojicích a o. kvardián určoval na chodbě před sakristií, kdo s kým ten den půjde.

V 17 hod. bylo matutinum a laudy, půl hodiny rozjímání a svátostné požehnání.

V 19 hod. večeře a po ní rekreace do 20.30, kdy byla večerní modlitba a v 21 hod. noční klid. Ve čtvrtek byla soukromá večerní modlitba a na rekreaci nám uvařil br. Adjut Souček velký hrnek bylinného čaje.

Studium: O naše vzdělávání filosoficko-teologické pečovali mons. Vladyka a Průša. Hebrejštinu nás učil P. Bogner. Ta mě spolu s řečtinou jedině zaujala. O. Bogner dojížděl tuším z Hostomic, kde byl na faře. Koncem války se množily nálety „kotlářů“, kteří vyřazovali z provozu lokomotivy tím, že jim prostříleli kotel. A tak někdy o. Bogner dorazil na hodinu až odpoledne. Pak jsme měli i odpolední vyučování. To jsme pozvali bratry premonstráty na oběd. Ti říkali, že na Strahově při všech velkých statcích mají horší stravu než my. Dobrodinci nám totiž nosili potravinové lístky na chleba a mouku a obchodníci nám dodávali plesnivé, už neprodejné sýry. Pán se vždy staral o své chudé a existence patnácti františkánských mláďat vyvolávala štědrost v Božím lidu. A tak jsme měli chleba dost a strava byla na válečné poměry velmi dobrá.

Do našeho ročníku přišel ještě br. Jan Baptista Bárta, který se dostal už podruhé z Německa z nasazení, a br. Donát Žilinský s maturitou z průmyslovky. (Jednou jsem se ho ptal při vycházce, z kolika je dětí – a on k mému úžasu po chvíli počítání mi řekl, že asi z dvaceti. Pocházel z Valašska, měli doma malé hospodářství, a tak všechny děti musely jít studovat, a starší, které vydělávaly, vydržovaly mladší sourozence, protože otec odmítl brát od Němců přídavky na děti, protože to byly jeho děti!)

Dále s námi chodili na přednášky premonstráti Tadeáš Řehák, Ludolf Stavinoha, Jáchym Scheivl a Metod Dolista, pak i Jaroslav Škarvada a ještě někteří, např. MUDr. Vespalec, starší pán.

V létě jsme byli ubytováni na Zámečku, kde nebylo možno topit. V zimě jsme se zdržovali ve studovně, kde se topilo koksem. Kdo měl službu, vstával ve 4 hodiny nebo i dříve, aby do ranní modlitby zatopil, vynesl popel a přinesl koks ze zahrady. Mně tato služba dělala starosti nejen pro mou nezkušenost s podobným topením, ale i pro nedostatek dřeva a papíru na zátop. Když nastaly mrazy, stěhovali jsme se do cel, kde byla kamna – obyčejně po dvou do jedné cely.

Brzy po příchodu do Prahy, snad hned v září, jsme dostali od p. biskupa Remigera tonzuru. Tím jsme se stali kleriky a mohli jsme při slavné mši dělat falešného podjáhna – ovšem bez manipulu – původně liturgického šátku na levém předloktí. Byli jsme pak posíláni do různých kostelů, abychom jako subdiákoni při mších s asistencí zvyšovali lesk bohoslužby. Pan kanovník Alexandr Titl, vyšehradský farář, si mě dost často vyžádal pro tuto službu, protože byl hrdý na to, že jeden z jeho křtěnců se připravuje jako františkán na kněžství. Moc jsem toužil asistovat o půlnoční. Jako nejmladší jsem byl poslán jako poslední do kostela Nejsv. Trojice v Podskalí. Mši sloužil starý pan farář a mně vadilo, že jeho gesta neodpovídala mým představám o úctě k Eucharistii a k liturgii. Byl jsem zklamán – a teprve časem jsem pochopil obtíže stáří a byl jsem tolerantnější.

Na sv. Martina se s prvním sněhem objevil mezi námi br. Raines Utínek, který se vrátil z Německa z totálního nasazení. Dlouho se však mezi námi nezdržel – odešel.

Další zajímavou postavou byl br. Dionýz Kiwicz – Polák, který přišel mezi nás dokončit teologická studia. Byl pro nás hádankou, a za nějaký čas se dostal do Zásmuk, kde byli v našem klášteře izolováni Němcům nepohodlní kněží. Několikrát je ještě mezi námi ukázal, ale s koncem války zmizel.

V klerikátě byl naším seniorem o. Fabián Jelšík z 5. ročníku a s ním poslední ročník studovali ještě dva novokněží – o. Alois Moc a Remig Janča – všichni tři příkladně zbožní.

Ve 4. ročníku byli bratři Tomáš Koseček, bývalý drogista, a Dominik Jirků, bývalý učitel. Ten měl na starosti liturgii a svou náročností nás učil ji milovat. Hluboce na mne působila krása široce rozvinuté liturgie, doprovázené zpěvem gregoriánského chorálu při fundačních mších – za zakladatele Karla IV., Otce vlasti. Slavili jsme ji v jeho kostele, v té době prázdném, bez účasti lidu. Byla to symfonie krásy – a to jen k Boží oslavě, a spojovala nás přes šest století s vírou a láskou  našich předků.

O. Alois měl na starosti misijní spolek. Za války nebylo možno udržovat spojení s misiemi, a tak naše činnost spočívala v měsíčních schůzích, ve sbírání staniolu a poštovních známek a v modlitbách a úkonech zbožnosti. Každý jsme dostali lístek, na němž jsme vyplňovali, kolik mší sv., sv. přijímání, růženců, křížových cest a dobrých skutků jsme obětovali za misie. Toto „hokynaření“ se příčilo zvlášť bratru Alešovi, a tak psal: Dobrých skutků – 40 000. Tento počet vysvětloval svérázně: „Tebe jsem chtěl nakopnout, tebe vytahat za vlasy, tobě dát stoličku (podrazit nohy) – a neudělal jsem to!“ Tímto způsobem znemožnil tyto „výkazy“ – a činnost misijního spolku vzala za své. Aleš byl vždycky svérázný, jak to předpovídal o. Stanislav v noviciátu. Někdy při studiu si vzal Sienkiewiczovy Křižáky, postavil se k oknu a četl si, a na otázku, co mu na to říká svědomí, odpovídal: „Nic. Kdybych si sedl ke studiu, hned bych usnul - a to by bylo ještě horší, než si při studiu číst.“

Ve čtvrtek jsme měli vycházku. Jednou jsem šel s o. Aloisem na Barrandov. Dali jsme se cestičkou po úbočí hory v jistotě, že každá cesta někam vede. Ovšem čas utíkal a my neměli šanci se vrátit stejnou cestou domů. Pod námi byla silnice lemovaná domky a chlívky opřenými o prudce se svažující svah. Marně jsme hledali cestičku, která by nás dovedla k silnici. Na jednom dvorku pracoval nějaký bodrý muž. Volali jsme na něj, jak se můžeme dostat na silnici. Poradil nám – vlézt na jeho chlívek a seskočit na dvůr. Když jsme to pak vyprávěli bratřím, vzbudilo to bouři smíchu a bylo to zaznamenáno i  s patřičným obrázkem v klerikátním časopisu – jak o. Alois, vždy vážný filosof, skáče s jedním klerikem ze střechy kozího chlívku.

Tak jsme prožívali poslední rok války a v radostné pohodě jsme vítali nový rok – 1945, plni nadějí.