Jáchym, Radim OFM

Jak se zásadním způsobem projevuje minorita v poslušnosti uvnitř bratrského společenství? O tom nám dost zřetelně mluví vlastní Františkovy spisy.

 

 

Každá společnost, která má plnit svou úlohu spojovat lidí k usnadnění dosažení určitého společného cíle, vyžaduje organizovanost jak mezi členy společnosti navzájem (v rovině horizontální), tak směrem k určité vůdčí autoritě (ať už to bude jednotlivec nebo vůdčí skupina), která by dosažení společného cíle zajišťovala (rovina vertikální), a to především (primárně) směrem shora dolů, který je základní (autorita má právo vydávat příkazy v zájmu všech), tak (sekundárně) v zpětné vazbě poslušností všech členů vůči společné autoritě.

 

 

To platí jak ve společnosti občanské včetně státu, tak zejména v každém společenství náboženském, kde základní autorita je transcendentní, mimo a nad lidské společenství, totiž Bůh. V křesťanství postaveném na Božím zjevení je pak absolutní autoritou vtělený Boží Syn Ježíš Kristus, a pokračováním jeho autority v čase (a dočasně - do jeho druhého příchodu) v církvi jako společenství jím založeném jsou to ti, které on ustanovil do jejího čela: apoštolové a biskupové v nepřetržitém následnictví. Je tedy organizace křesťanské církve nutně a důsledně hierarchická ve vertikálním směru, což ovšem nepopírá její základní horizontální rovnost všech členů jako Božích dětí.

 

 

Tento hierarchický prvek platil vždy i v dobrovolných sdruženích křesťanů jako jsou řeholní společenství klášterů klasického typu, a lze říci, že ještě výrazněji: opat (abbas = otec) jako absolutní autorita nad ostatními členy, kteří se vstupem do společenství (a později řeholními sliby) zavazují k absolutní poslušnosti motivované poslušností vůči Bohu: opat je dobrovolně přijatý přímý zástupce Boží.

 

 

Do tohoto schématu struktury každého společenství (a zejména řeholního) učinil zásadní průlom František, když myšlenku rovnosti všech dětí Božích vyjádřil důsledným vztahem rovnosti mezi všemi bratry (včetně sebe samého) a dovedl ji do takového důsledku, že v dobrovolném řeholním společenství nemůže být jiná skutečná autorita než autorita Boží, a že lidská autorita je jen autoritou služby: „Vy si nedávejte říkat mistr, jenom jeden je váš Mistr, a vy všichni jste bratři. A nikomu na zemi nedávejte jméno otec, jenom jeden je váš Otec, a ten je v nebi“ (Mt 23,8-9).

 

 

Uveďme si nyní, jak František vyjádřil tuto koncepci rovnosti, poslušnosti a služby v minoritě ve svých spisech. Nejvýrazněji ji nacházíme v první Nepotvrzené řeholi, kde odráží původní vztahy v ještě malém společenství plném prvotního nadšení (1209-1221).

 

 

Pro představené (což platí dodnes) nezná První řehole jiné označení než „ministr a služebník“ (NepŘeh 4 a dále) a výslovně zakazuje označení „prior“ tj. „přední“, převor (NepŘeh 6). „Ať nemá žádný bratr mocenské postavení nebo vedoucí úřad, především ne mezi bratry samými“ (NepŘeh 5). Jejich autorita je založena na službě, tedy ve vertikální rovině probíhající (proti běžnému schématu) zdola: „A ministři a služebníci ať mají na paměti slovo Páně: Nepřišel jsem, abych si dal sloužit, ale abych sloužil“ (NepŘeh 4). Zpětná vazba poslušnosti (rovněž zdola) zůstává nezměněna: „A všichni ostatní moji požehnaní bratři ať je svědomitě poslouchají...“ (NepŘeh 4), takže vertikální rovina autority a poslušnosti se nakonec mění na horizontální rovinu vzájemnosti: „Mezi sebou se mají chovat tak, jak říká Pán: Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi“ (NepŘeh 4).

 

 

Vzájemnost mezi představenými a ostatními bratry jde dokonce tak daleko, že tito mají povinnost „dávat pozor na to, co ministři a služebníci dělají“, zjistí-li u nich nedostatky v životě, ať jsou třikrát napomenuti a když se nenapraví, má to být na kapitule ohlášeno generálnímu ministrovi (NepŘeh 5); toto ustanovení se v definitivní řeholi již neobjevuje.

 

 

Vzájemnost mezi bratry a jejich ministry je rovněž zdůrazněna možností obracet se na ministry, a povinností ministrů postarat se o ně (NepŘeh 6), a toto ustanovení je stejně důrazně převzato do definitivní řehole: „Tak to má být: ministři ať jsou služebníky všech bratří“ (Řehole 10).

 

 

Vzájemnost bratří je vyjádřena nejen vertikálně (k představeným), ale i horizontálně (mezi bratřími navzájem): „Jeden druhému ať s důvěrou projevuje své potřeby, aby ten mu obstaral, co je třeba a tak mu posloužil. A každý ať miluje a živí svého bratra, jako matka miluje a živí své dítě“ (NepŘeh 9). Rovněž toto ustanovení je v definitivní řeholi zachováno, třebas právnicky stylizovaným způsobem (Řehole 6).

 

 

Minorita ve vzájemných vztazích bratří se má projevovat i tím, jak František důrazně upozorňuje, že se nemají mezi sebou „hádat o slovíčka“ (NepŘeh 11) ani jinak hněvat, urážet, posuzovat a pomlouvat (NepŘeh 11); rovněž toto ustanovení je stručně a hutně převzato do definitivní řehole (Řehole 3).

 

 

Ještě výrazněji je poslušnost téměř v tradičním mnišském duchu vyjádřena v Odkaze z roku 1226: „Nařizuji přísně pod poslušností všem bratřím. … A budu přísně poslouchat generálního ministra našeho bratrského společenství i kvardiána, kterého mi určí; a chci být tak pevně v jeho rukou, že proti poslušnosti a bez jeho vůle nebudu moci nikam jít ani nic dělat, protože on je mým pánem. … A také všichni ostatní bratři jsou povinni takhle poslouchat své kvardiány...“ Zde se již plně projevuje napětí mezi původním bratrským ideálem a lidskou realitou, kterým se pak vyznačuje vývoj františkánství po celých osm staletí až dodnes.

 

 

Dobrým komentářem ke vztahu minority a poslušnosti jsou Františkova Napomenutí. Hned Napomenutí 2 ukazuje, že kořenem zla je přivlastňování si vlastní vůle. Napomenutí 3 „O dokonalé poslušnosti“ pak je přímo traktátem o poslušnosti ve Františkově pojetí, jehož refrénem je pozitivní odpověď na „zlo“ uvedené v Napomenutí 2, totiž, že pravá poslušnost je v zříkání se vlastní vůle z lásky k Bohu a k bližnímu v konkrétním případě - což není nic jiného než minorita. Napomenutí 4 připomíná, že úřad představeného je v podstatě „služba mýt bratřím nohy“, kterou si nikdo nesmí přisvojovat, a Napomenutí 5 dovádí myšlenku minority do jejího nejhlubšího základu: „Avšak v jedné věci můžeme se chlubit: svými slabostmi (2 Kor 12,5), a když denně neseme svatý kříž našeho Pána Ježíše Krista.“

 

 

Vyjdeme-li z tohoto pohledu na Napomenutí 2 a 3, pak můžeme říci, že i všechna ostatní Napomenutí z určitého úhlu osvětlují otázku minority Menšího bratra. Uveďme jako příklad jen Napomenutí 23 „O pokoře“: „Blahoslavený služebník, který je mezi svými podřízenými právě tak pokorný, jak kdyby byl mezi svými pány...“

 

 

Z Listů, které se nám od Františka zachovaly, je poslušnost v minoritě nejvýrazněji vyjádřena v Listu věřícím (2. verze), který, jak je známo, představuje základní pravidla pro Třetí řád kajících bratří a sester. Už v úvodu vyznává František sám o sobě: „Protože jsem služebníkem všech, mám povinnost sloužit všem...“ Výslovně o ní pojednává v části 8: „Komu byla svěřena moc poslušnosti a kdo je považován za většího, ať je jako menší a služebník ostatních bratří. Každému ze svých bratří ať projevuje a prokazuje milosrdenství, jak by si sám přál, aby mu bylo prokazováno, kdyby byl podřízeným.“

 

 

Souhrnně můžeme říci, že tento výčet míst z Františkových spisů ukazuje dostatečně celou jeho koncepci autority a poslušnosti (bez které se žádné společenství neobejde) chápané jako služba, čímž je uchován základní rys bratrství.

 

 

Radim Jáchym OFM