Hle, kněz veliký… (Sir 44,16)

Houška, Petr Alk. OFM

20. července letošního roku uplynulo 100 let od smrti vynikajícího papeže 19. století Lva XIII., který se dožil téměř čtyřiadevadesáti let ve dvacátém šestém roce svého pontifikátu. Bylo mu dopřáno uvést církev do 20. století.

Lev XIII., vlastním jménem Gioacchino Pecci, rodák z Carpineta u Anagni, vzdělaný a kultivovaný, byl zvolen papežem ve svých osmašedesáti letech. Doba církvi nepřála. Ve sjednocené Itálii po zániku papežského státu platily církvi nepříznivé zákony, mnoho katolických listů a časopisů bylo zastaveno a řada náboženských spolků rozpuštěna. V Německu zuřil tzv. „kulturní boj“. V posledních letech svého pontifikátu dočkal se Lev XIII. proticírkevního zákona v tehdejších Uhrách, kterým byl zaveden povinný civilní sňatek. Na samém sklonku života pak musel přihlížet proticírkevnímu boji ve Francii, který postihl zejména řehole. Napjaté vztahy byly i s Rakouskem.

A přesto Lev XIII. nebyl nepřítelem pokroku, šlo mu o sblížení církve s moderním světem. Podařilo se mu usmířit „železného kancléře“ Bismarka, a tak dosáhnout ukončení „kulturního boje“ v Německu. Příznivá byla i jednání se Švýcarskem a řadou zemí Latinské Ameriky. Zlepšily se vztahy se Španělskem a Ruskem.

Papeži se nepochybně podařilo i přes dílčí neúspěchy povznést prestiž církve a papežství, ač zrušením církevního státu byl zbaven suverenity.

O to větší význam Lva XIII. byl na poli vnitrocírkevním. Vydal šestačtyřicet okružních listů (encyklik), které řešily nejrůznější problémy. Historický význam má sociální encyklika Rerum novarum z 15. května 1891. Zavrhovala třídní boj a socialistickou teorii vlastnictví, snažila se o nalezení třetí cesty mezi liberalismem a socialismem. Zdůrazňovala nadpřirozené poslání člověka, jemuž v námezdním poměru mají zaměstnavatelé zajistit péči o hmotné i duchovní potřeby. Stát má spolupracovat při řešení sociální problematiky a katolíci, ať už jako členové zákonodárních sborů či podnikatelé, mají prosazovat křesťanské zásady a řídit se jimi. Katolické dělnické hnutí papež provázel svými sympatiemi.

Již na počátku svého pontifikátu encyklikou Aeterni Patris z r. 1879 vyvolal oživení studia filosofie a teologie sv. Tomáše Akvinského. Jeho filosofii povýšil na oficiální filosofii církve.

Lev XIII. učinil také první krok na cestě ekumenismu. Odvrhl dosavadní výrazy „schizmatik“ a „heretik“ a nahradil je pojmem „oddělení bratři“. Docílil sjednocení arménských křesťanů s obecnou církví a zdůrazňoval nutnost zachování starobylých východních ritů proti snaze latinizace.

R. 1881 zpřístupnil vědeckému bádání tajný Vatikánský archiv. To byla veliká pomoc vědě, o niž tento papež jevil značný zájem například i tím, že významné vědce kreoval kardinály. V dopise kardinálu Hergenrötherovi z r. 1883 napsal: „První normou dějepisectví je mluvit pravdu a nic pravdivého nezamlčovat.“

30. září r.1880 vydal Lev XIII. encykliku Grande munus, kterou vyzdvihl apoštolskou činnost slovanských věrozvěstů sv. Cyrila a Metoděje a vyzval k pokračování v jejich díle s cílem přivádět Slovany k jednotě víry. úctu svatých bratří soluňských rozšířil na celou církev.

R. 1884 byla z papežova popudu založena v Římě kolej „Bohemicum“ pro studium českých teologů. Encyklikou Providentissimus z r. 1893 sledoval rozvoj biblických studií, roku 1902 pak založil Biblickou komisi.

V jubilejním roce 1900 v předtuše převratných událostí nastupujícího století zasvětil Lev XIII. celé lidstvo Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu.

Přičinil se o rozkvět misií. Založil 248 nových diecézí a 48 misijních okrsků.

Lev XIII. se zasloužil také o františkánské terciáře. Okružním listem Misericors Dei Filius z 30. května 1881 upravil jejich řeholi pro moderní dobu a rozvrhl ji na tři kapitoly. Výslovně zdůraznil, že tato řehole platí pro lidi žijící ve světě, na rozdíl od jiných řeholních společenství.

Není možné v krátkosti pojednat o dlouhém pontifikátu Lva XIII. a zhodnotit vše, co bylo jeho náplní. Nicméně stačí připomenout, že bývá vzpomínán jako „encyklikový a dělnický papež“. Vyznačoval se bezpochyby sociálním cítěním.

Pokud jde o vzhled, byl vysoký a štíhlý, jiskrných očí oduševnělé tváře. Obdivuhodná byla jeho duševní čilost navzdory pokročilému věku. Měl smysl pro humor.

Jeho pravou rukou byl státní sekretář kardinál Rampolla.

Ve věci zabrání církevního státu italským královstvím trval i Lev XIII. na stanovisku svého předchůdce, že je povinen uchovat dědictví tolika předchozích staletí, a proto nemůže souhlasit se vzniklou situací. Byl však nakloněn kompromisu, ač ani tak neuspěl, a zůstal „vatikánským vězněm“. Pozdější vývoj však ukázal, že zánik papežského státu byl vlastně osvobozením od pout minulosti a uvolnil Petrova nástupce pro svobodnější výkon duchovního poslání. Konečně Lateránskými dohodami z r. 1929 stal se opět papež suverénem, byť na malém území Vatikánu.

R. 1925 byly ostatky Lva XIII. převezeny do Lateránské baziliky, která je matkou a hlavou všech chrámů Říma i celého světa, a byly pohřbeny proti hrobu Inocence III., kterého si Lev XIII. velmi vážil. Tvůrcem impozantního náhrobku je Tandolini, který ztvárnil zemřelého v papežském rouchu, jak pravicí žehná. U jeho nohou klečí představitel dělníků v poněkud romantickém šatě.

Pro zajímavost uveďme, že kuriózní středověké proroctví tzv. Malachiáše označilo Lva XIII. přízviskem „lumen de coelo“ – světlo z nebe. Uvádí se to rádoby do souladu se šlechtickým znakem zchudlého papežova rodu Pecci: hvězda v modrém poli.

Papež Lev XIII. – chceme-li shrnout až dosud řečené – se postavil čelem k ožehavým sociálním problémům moderní doby a jasně ukázal stanovisko církve v souladu s křesťanskou morálkou. Škoda, že jeho hlasu bylo tak málo dbáno. Kolikerému zlu se dalo předejít v opačném případě. Je to varování i pro současnost: i tržní hospodářství musí být v harmonii s mravními předpisy!

Petr Alkantara Houška OFM