Slotwiński, Tadeusz OFM

„Naší vlastí je všechen lidský rod“

 O misijní neděli 20. října 2002 papež Jan Pavel II. vyhlásil za blahoslavenou Marii od Umučení Páně, zakladatelku kongregace Františkánek misionářek Marie.

 Matka Marie se narodila 21. května 1839 v Nantes ve francouzském Bretoňsku, v hluboce zbožné katolické rodině Karla de Chappotin a Žofie Karoliny Galband du Fort. Při křtu dostala jméno Helena Marie Filipina. Měla čtyři starší sourozence: dva bratry, Alberta a Karla, a dvě sestry, Martinu a Louisu; další dva, bratr Humbert a sestra Alixe zemřeli krátce po narození. Výchově všech dětí se věnovala teta Aurelia. Když jí bylo 11 let, přistoupila 31. května 1850 k prvnímu sv. přijímání, a téhož dne přijala svátost biřmování.

 Rok 1850 byl pro ni i jinak plný zážitků. V srpnu se provdala její sestra Louisa, o měsíc později zemřela její sestřenka Aurelie, její nejvěrnější kamarádka. V prosinci téhož roku zemřela její nejstarší sestra Martina, a po její smrti otec Karel upadl do hluboké deprese, z níž se až do smrti nevzpamatoval. Když bylo Heleně 15 let, zemřela její sestra Louisa. Tuto smrt prožívala velmi silně a dlouho ji nemohla ze sebe setřást. Čas však hojí rány, a po smutku prožívala období „nevěrnosti“, které trvalo dva roky.

 V dubnu 1856 vykonala duchovní cvičení „Mariiných dětí“ u sester Nejsv. Srdce v Nantes. Při těchto dnech soustředění, rozjímání, modlitby a ztišení prožila něco na způsob milosti, jakou poznal sv. Pavel na cestě do Damašku. Zakusila setkání s Bohem-Láskou, které zásadně změnilo její život. Při požehnání Nejsvětější svátostí uslyšela ve svém nitru slova: „Jsem ten, jenž tě bude vždy víc milovat než ty mne.“ Tato slova si zapamatovala navždy. Od té doby její život nabyl svěžesti a nového jasu. Zatoužila na Ježíšovu lásku odpovědět láskou v řeholním životě.

 V roce 1859 umírá její matka Žofie Karolina. Matčina smrt změnila všechny Heleniny plány. Vzhledem k otcově depresi spadla na ni všechna odpovědnost za domácnost.

 V té době se v Nantes usadily sestry klarisky. Když byla v Karmelu na slibech jedné přítelkyně, ta jí řekla: „Vstup ke klariskám!“ Stejnou radu jí dal místní biskup, a koncem roku 1860 se Helena stala postulantkou u klarisek. Tu zažila další mystickou zkušenost; Bůh ji označuje novým jménem: „Marie, oběť Ježíšova, a to Ježíše Ukřižovaného“, které v budoucnu ovlivní utváření její duchovní identity a charismatu nové kongregace, kterou založí. U klarisek Helena onemocněla a musela je opustit. A třebaže u nich strávila sotva několik týdnů, radost, prostota, františkánská chudoba, bratrství a pokoj, jaké tam zakusila a ochutnala, staly se základními složkami duchovnosti Františkánek misionářek Marie.

 Uplynulo několik let, a 15. srpna 1864 Helena oblékla řeholní hábit a v kongregaci sester smiřitelek dostala jméno Marie od Umučení Páně. Předtím došlo k bolestnému rozloučení s otcem. „Opustit nyní otce - napíše později - se mi jevilo jako smrtelný hřích, sobectví... Přišel den před odjezdem večer a on řekl jen: Dceruško, ještě je čas!“ Pokušení bylo velké. Po létech napsala: „Jak velice je třeba milovat Boha, aby člověk dokázal takto působit blízkým utrpení!“

 Jako novicka byla v březnu 1865 poslána do Indie. Po složení prvních slibů se stala představenou v Tuticorin a o rok později provinční představenou Madury. Situace kongregace v Indii byla velmi obtížná. Marie od Umučení Páně statečně čelila potížím, s nimiž se setkávala. Důraz, který kladla na výchovu společenství, jež jí byla svěřena, přinesl plody rozkvětem činnosti.

 Roku 1875 se na prosbu biskupa Bardona, apoštolského vikáře v Coimbatur, vydala do Ootacamund, aby uskutečnila nové založení. To vedlo k tomu, že s několika sestrami odešla od sester smiřitelek. Matka Marie byla pozvána do Říma, a dne 6. ledna 1877 bl. Pius IX. potvrdil novou kongregaci. Tak se Marie od Umučení Páně stala poslušným nástrojem v Boží ruce a dala církvi jako dar charisma Františkánek misionářek Marie.

 Matka Marie jako rozvážná a velkomyslná i statečná a zdatná žena poslouchala rady papeže Pia IX. a otevřela ve své bretoňské vlasti noviciát. Zde novým způsobem promyslela a promodlila své zkušenosti, které jí dala víra, práce a utrpení. Chtěla dát církvi kongregaci, která by byla duchovně, mravně a technicky  přizpůsobena misijnímu apoštolátu. Měla to být kongregace schopná přizpůsobit se všem duchovním či hmotným úlohám, každé práci, ba i hrdinství, a přitom opírající se o vnitřní život, zaměřená na modlitbu a askezi, a až do nejmenších podrobností zorganizovaná pod jediným vedením a jedinou správou. Chtěla, aby se již v noviciátu učily různým kvalifikacím,  aby tak její duchovní dcery byly vyučeny a vyškoleny v každém ohledu. Chtěla, aby stálá vnější práce byla vyvažována celodenní adorací Nejsvětější svátosti a modlitbou při práci.

 Když pak viděla, že tato kongregace, kterou si „vysnila“ za dlouhá léta a v duchu zorganizovala při rozjímáních v Koloseu, se stala skutečností, přemýšlela, kterému svatému ji svěřit, jakého ducha jí dát. A bl. Marie od Umučení Páně nalezla ve sv. Františkovi nejvíce odpovídajícího ducha shodujícího se s jejím vlastním, spojujícího činnost s modlitbou, odpovídajícího prostotou, ryzostí a chudobou nové kongregaci. Proto se obrátila na o. Bernardina z Portogruono, generálního ministra Menších bratří, jenž ji pochopil a ocenil. Dne 4. října 1882 v kostele Aracoeli v Římě Matka Marie a sestry, které ji provázely, vstoupily do III. řeholního řádu sv. Františka. Kromě toho o. Rafael Dalarbe doporučil zakladatelce, aby sepsala konstituce. Pobyt Marie od Umučení Páně v Římě přinesl plod nového založení ve Věčném městě, schválení konstitucí a vstoupení kongregace na františkánskou cestu.

 Od této chvíle založení Matky Marie rostlo způsobem, který by bylo možno nazvat zázračným, kdyby nebyly známé jeho bohaté předpoklady, v obsahu nadpřirozené i rozumové. Ve všech částech světa, především v Číně a pak v Indii, zasvěcovaly se s radostí Františkánky misionářky Marie práci na přivádění lidí k Bohu. Obracely je cestou víry, seznamovaly s kulturou, sloužily jim ve všech jejich potřebách s františkánskou láskou, dobrotou a ochotou. Nebylo stavu, věku, lidské bídy, k nimž by nedorazil jejich apoštolát a misie. Pro nemluvňata otvíraly domy odložených, útulky pro děti a sirotčince; pro mládež školy, internáty, dílny; pro nemocné špitály; pro chudé a hladové připravovaly jídlo; pro malomocné otevíraly leprosoria, v nichž sestry pracovaly s hrdinskou obětavostí; pro všechny zakládaly školy s vyučováním náboženství a katechumenáty, aby připravovaly pole pro kněžskou činnost nebo vypomáhaly.

 Sestry Františkánky misionářky Marie jsou Ježíšovy „oběti“, adorátorky a misionářky. Tím, že uskutečňují svoje charisma, dávají svůj život Bohu za církev a spásu světa podle vzoru Marie a sv. Františka, přičemž čerpají sílu pro svůj apoštolský a misijní dynamismus z Eucharistie a z adorace Nejsvětější svátosti.

 Počátky kongregace byly těžké a namáhavé, přesto život bl. Marie od Umučení Páně a jejích prvních spolusester se vyznačuje radostí a prostotou, chudobou a láskou, rodinným ovzduším a bratrstvím, upřímným a plným spolehnutím na Boha i plnou důvěrou k Marii, spolu s následováním sv. Františka. Misie otevřely před nimi celý svět. Nová blahoslavená opakovala: „Naší vlastí je všechen lidský rod“ a „Kdyby kongregace byla mým dílem - zanikla by spolu se mnou. Ona je však dílem samotného Boha.“

 Matka Marie od Umučení Páně zemřela 15. listopadu 1904 v San Remo v Itálii.

Tadeusz Slotwiński OFM

 Bl. Maria od Meki Paňskej

Glos sw. Franciszka 4/2003

z polštiny přeložil Radim Jáchym OFM