Markéta z Cortony

Mauriac, François

François Mauriac

Markéta z Cortony

27. Vodopády bolesti

 Protože se Markéta sjednotila s Kristem a v něm s Otcem v ohni svatého Ducha, měla účast i na jejich osamělosti. V onom požehnaném 13. století byl Kristus právě tak osamělý jako je dnes, právě tak rozdílný od světa, cizí jeho vášním, nepochopitelný, vzbuzující pohoršení. Tato malá skupinka nad Cortonou: zbičovaný a ukřižovaný Bohočlověk a žena, která se k němu přidružila mučednictvím trpělivě snášeným po více než dvacet let, vyvolává v lidské přirozenosti stále stejný nesouhlas.

 Jak ve staletích víry tak v těch, která holdují rozumu a vědě, byl vždy jen malý počet mužů a žen ochotných „následovat Boha do pouště božství“.

 Sotva František z Assisi zavřel oči, už se jeho učedníci přou o nevěstu, kterou jim zanechal, o svatou Chudobu; mnozí z nich ji už tehdy zavrhují. Tím byl položen zárodek, který měl v žebravých řádech způsobit takovou spoušť, že se jejich úpadek stal jednou z přímých příčin luteránské reformace.

 Viditelná církev, která v Markétině století měla hlásat a šířit evangelium, jevila se svému duchu cizejší, než je dnes. Boje duchovní moci se světskou o pozemskou vládu, spor o vliv, jenž století za stoletím popichoval proti sobě velké řády, to vše vytváří neměnné pozadí, na kterém se odrážejí velcí osamělí muži a ženy vyznačující se ve všech epochách týmiž známkami: mlčení a pohled obrácený na kříž. Jim všem, papežům i mnichům, kněžím a laikům, mladým i starým mužům, řeholnicím v klauzuře nebo v činném životě, studentské a dělnické mládeži, svatým mladým dívkám, je vlastní jeden společný rys: osamělost s jejich Bohem, smrtelná úzkost s ním, účast na jeho utrpení a umírání - ale i pokoj, radost, která má svůj zdroj v nejčistší lásce, plná klidu v zapomínání všech věcí, v odpoutání se ode všeho, co náleží světu.

 A protože jsou údy církve, dostává se jim často od hierarchie zacházení, které je spodobuje s jejich Mistrem, jak jen je to možné. Sv. Jan od Kříže byl od svých představených uvržen do žaláře; v životě téměř každé svaté řeholnice, téměř každého svatého mnicha nacházíme podobné známky. Víme o pravé historii malé sestry Terezie z Lisieux. Neúprosná představená, arcibiskup, jenž přivádí své stařičké kněze k pláči, oba mají poslání: podle možnosti dopomoci těm, kdo jsou jim vydáni, až k přetvářejícímu sjednocení.

 Co je ze svaté církve viditelné navenek, co je pro její postavení ve světě nevyhnutelné: její diplomacie, její ohromná organizace, hmotná pomoc, kterou dostává od vedoucích tříd celého světa, to vše by jí nebylo nic platné, kdyby tu nebyly ony vodopády bolesti: svatí muži a ženy s rozdrásanými rameny, spojení mezi sebou nezměřitelnou podzemní sítí milostí, kteří podpírají církev, drží ji mezi nebem a zemí.

 Vynořují se do výše ze zástupu křesťanů, kteří zápasí neviděni a nepovšimnuti, a podávají před dějinami svědectví o neustávajícím úsilí lidstva vyrůst nad sebe samo až k zbožštění. úsilí, které jak v nejméně nápadném tak v tom nejskvělejším běhu života stává se viditelným týmž postojem: muž, jenž klečí vedle chudé ženy u mřížky k přijímání, je Blaise Pascal. Nelidská trýznění, která si ukládá Markéta z Cortony, odpovídají míře lásky, která nemá míru až k bláznovství. A přece je to stejná láska, která hoří jako nesmělý malý plamének i v duších obyčejných věřících. (Vždyť už je tak krásné, mít nárok na titul věřícího!)

 Téměř žádný z těchto prostých věřících nevyhledává dobrovolně bolest. Stačí jim vzít na sebe podíl, který je jim vyhrazen, zkoušky, jaké přináší každý den, „ty učitele, které nám dává sám Bůh“, počínaje všedním prachem nepříjemností a potíží, jež víří nad „malou cestičkou“, o které mluví Terezie od Dítěte Ježíše, až k nejtvrdším ranám čekajícím na každé zatáčce naší cesty a stávají se stále četnějšími, čím více se blížíme ke konci: nemocné srdce, tělo začínající se již rozpadat, zákeřná poškození v nejskrytějších funkcích našeho organismu - věc, kterou nám lékař náhle sdělí v den, který je jako všechny ostatní: zvuky z ulice vnikají otevřeným oknem, pták zpívá, a ty se díváš smrti do očí, když jí byla náhle stržena maska. Avšak i kdybychom byli ušetřeni té hodiny, přece vždy dojde na to strašlivé: opuštěnost smrtelného zápasu.

(pokračování)