Pospíšil, Ctirad Václav OFM

V Antonianu se člověk na jednom místě setká s lidmi z celého světa. V době svého studijního pobytu jsem měl možnost potkat bratra a otce Gianfrancesca Sisto. Tento velmi příjemný a tichý bratr se narodil v roce 1967 nedaleko italského města Bari. Stal ze zubním technikem a po maturitě v roce 1986 vstoupil mezi Menší bratry. V době svých studií se setkal s naším nynějším otcem generálem, který tehdy pracoval jako misionář v Africe. Setkání na něj zapůsobilo tak silně, že se rozhodl stát se také nositelem radostné zvěsti v zemích na jih od Sahary v Africe. Již v době svých studií strávil několikrát prázdniny mezi misionáři. Pak několik měsíců po přijetí kněžského svěcení se odebral do Tanzanie, kde působil tři roky ve městě Mwanda. Od roku 1997 do roku 2000 žil v Ugandě. V roce 2000 se vrátil do Itálie, aby studoval františkánskou spiritualitu. Nyní dokončuje svou licenční práci o duchovním vedení ve formaci a podle svých slov se již moc těší na návrat do Afriky.

            Častokrát jsem se setkal se zajímavými bratry, hovořil s nimi a prosil je o článeček pro Poutníka. Nikdo mi ale nikdy nic nenapsal. Tak jsem se rozhodl, že od nynějška budu zajímavým lidem klást otázky a udělám s nimi rozhovor.

 

 

            Bratře, jak je to s počty křesťanů a muslimů v Tanzanii?

Oficiálně se tvrdí, že 30 procent populace jsou křesťané všech vyznání, 30 procent muslimové a 40 procent animisté. Muslimové uvádějí ve svých statistikách, že neustále rostou, ale oni dost nadsazují. Podle mne rostou v Tanzanii hlavně křesťané, což působí muslimům dost starosti. Muslimští misionáři přicházející z arabského světa se nám snaží přetahovat věřící. Dělají to tak, že poukazují na nesrovnalosti v evangeliích. Prostí lidé jim neumějí často odpovědět, a tak mají někdy úspěch.

 

 

            Jak člověk přechází z jedné víry na jinou?

Existuje jakási tichá dohoda, že manželka přebírá při sňatku víru a náboženství svého manžela. Stává se nám, že evangeličtí chlapci si rádi berou katolicky vychované dívky. Jsou ale i opačné případy. Je zajímavé, že misionáři islámu mají v Tanzanii Korán přeložený do swahilštiny, což není docela obvyklé. Korán se většinou nepřekládá a recituje se v arabštině, i když tomu lidé nerozumějí. Někdy muslimští misionáři používají i ekonomických pobídek k přijetí islámu. Třeba se otevře nová továrna a při přijímacím řízení se člověk dozví, že zde mohou pracovat jen vyznavači Koránu. Obrácení je ale vždy osobním úkonem. V Tanzanii je hlavní kmenová příslušnost, víra je osobní záležitostí. V jedné rodině často soužijí křesťané s muslimy.

 

 

            Jak bratři vycházejí s místnímu muslimy?

Poměrně dobře. Subsaharští muslimové mají výrazně odlišnou mentalitu než arabští muslimové. Už jsem řekl, že hlavní je kmenová příslušnost. Války vedou mezi sebou kmeny a klany, ale ne vyznavači různých náboženství. V každém kmeni jsou křesťané, muslimové i animisté. Lze tedy říci, že soužití mezi jednotlivými náboženstvími je v zásadě pokojné. Je také nutno podotknout, že jak domorodí křesťané, tak muslimové si s sebou nesou celou řadu zvyklostí z bývalého animistického náboženství. Jedná se o kult zesnulých, kteří rodinu buď ochraňují, když se chová dobře, anebo ji trestají, když se chová špatně. Jednou se stalo, že přišel nějaký muslimský misionář z arabského světa a začal hlásat, že je třeba křesťany držet na uzdě, že je nutno proti nim ostřeji vystupovat. Místní muslimové ho přerušili a řekli mu, že mají rádi mír a klid. Musel odejít s nepořízenou. Subsaharští muslimové jsou opravdu odlišní od muslimů v arabském světě.

 

 

            Jaká je hlavní činnost bratří v dobře známém projektu „Afrika“?

Tento projekt začal v roce 1982. Naše provincie pokrývá území devíti státu ve východní subsaharské Africe. Jsou zde bratři z mnoha zemi Evropy a Ameriky. Už zhruba polovina bratří jsou ale domorodci. Hlavní náplní je formace mladých bratří, dále máme farnosti. Farnost znamená nejen bohoslužbu, ale také školu, lékařskou asistenci, charitativní činnost, úsilí o zlepšení podmínek života žen. Ve farnostech existují jakési buňky, jedná se většinou tak o pět rodin. Buňka se schází vždy v neděli odpoledne. Hovoří se o Božím slově a probírají se praktické otázky, tedy třeba co je třeba udělat, kdo potřebuje pomoc a podobně.

 

 

            Jak to vypadalo v Ugandě?

Je to o hodně menší země než Tanzanie a je také o dost rozvinutější. Je zde také mnohem větší procento křesťanů, takže muslimové jsou v menšině. Dlužno podotknout, že převažují křesťané evangelického vyznání.

 

 

            Jak funguje spolupráce mezi různými konfesemi v Ugandě?

Mezi misionáři je vcelku dobrá. Horší je to u místního kléru, protože evangelíci dříve katolíky dost utlačovali. Vláda je v rukou evangelíků, kteří se k nám nechovali vždy dobře, a tak místní kněží mají jistý odstup od evangelických duchovních. Vláda nám chtěla zavřít naše školy a v některých případech se jim to také podařilo. Biskupové se ale postavili velmi odvážně proti a dnes je situace vcelku stabilizovaná.

 

 

            Jak je to s muslimy?

Ve městě Mbarara v Ugandě máme konvent shodou okolností v muslimské čtvrti. Přijali nás velmi hezky. Představitelé čtvrti k nám dokonce občas zajdou na večeři. Když se setkávám s opravdu duchovními lidmi jiných náboženství, zjišťuji, že to hlavní máme společné: schopnost přijmout druhého, být slušný, respektovat druhého, dokonce i určité tíhnutí k lásce. To je, podle mne, naše společná báze zdravé lidskosti, která je také mírou opravdové zbožnosti.

 

 

            Co pro vás můžeme udělat my, kteří žijeme v Evropě?

Hlavní je, abychom byli opravdovými křesťany a abychom měli citlivost vůči chudým, které vidíme kolem sebe. Nesmíme být uzavření do sebe. Člověk vyznávající Trojjediného musí být otevřený vůči druhým a umět je přijímat takové, jací jsou. Mezináboženský dialog je dnes holou nutností a patří – i podle slov Jana Pavla II. – k jasným prorockým znamením pravého křesťanského a katolického života. Je to jedna z dimenzí univerzality Kristovy a naší lásky. My františkáni máme tuto otevřenost v krvi, je to naše duchovní DNA, kterou do nás vložil náš zakladatel. Když existuje tato duchovní základna, pak má smysl uvažovat o dalších formách spolupráce. Každé prázdniny k nám přijíždějí skupiny františkánské mládeže a také někteří bratři. Občas se objeví i misionářské povolání. Jistě nám můžete pomoci modlitbou, a nejen za nás. Je třeba se modlit za všechny, s nimiž se setkáváme. Kristova láska nezná mezí.

 

 

            Jak se na tvé poslání dívají rodiče?

Jsou pyšní, ale také o mne mají strach.

 

 

            Ani se jim ani nedivím. Poslyš, těšíš se zpátky?

Musím dokončit co nejdříve svou licenční práci a chci se vrátit. Nevím ale, kam mne pošlou představení. Kdo jednou okusil život v Africe, ten se chce vrátit. Tam je všechno na rozdíl od Evropy jaksi opravdovější. Chudoba dělá lidi mnohem závislejší jednoho na druhém, a tak i společenství je tam prožíváno mnohem hlubším způsobem.

 

 

            Poděkoval jsem za rozhovor, pak jsme si vyměnili adresy a vzájemně jsme si požehnali. Bylo to opravdu krásné setkání s člověkem, který na mne působil jako oáza skutečného lidství a opravdové duchovní hloubky.

 

 

                                                                                                          Ctirad V. Pospíšil OFM