Assisi – Spoleto - 4

Slotwiński, Tadeusz OFM

 1. Rytířské sny

 Mladý František měl rád zábavy, hostiny a kamarády plné humoru, radosti a veselí, a přesto neposkvrnil čistotu své jasné, zářící duše. Tato čistota slov a činů dokázala vytvořit solidní základ v jeho srdci k přijetí Boží milosti a Božích inspirací. Nedošlo však k tomu najednou. Proces proměny jeho zářivé duše se uskutečnil pomalu, klidně, ale působivě. František není jen veselý společník při zábavách, ale také klasický příklad středověkého rytíře. A rytíř v 12. a 13. století - to je věrný voják, bojující do posledního dechu. To je člověk milující pravdu a dobro, jenž se neposkvrnil žádným nedůstojným, nerytířským činem. Rytíř se nehonil jen za dobrodružstvími a nezpíval jen rytířské písně, ale především bojoval se zlem, stavěl se na stranu slabých a utiskovaných, připravený vždy podat ruku těm, kdo něco potřebují či jsou v nebezpečí. Takový byl František. Do konce svého života si uchoval rytířské sny o slávě, že vykoná velké a bohatýrské činy.

 11.-13. století je doba křížových výprav. Zrodila se velká víra, ušlechtilost, rytířskost, které se však žel rychle ztratily, a jejich místo zaujalo loupežení a nekonečné boje. Je třeba mít na paměti, že tehdejší Evropa, to je ještě barbarství kryté zdáním civilizace, naproti tomu Východ představuje kulturu a bohatství. O tom, co se děje na Východě, v Evropě většinou nebylo známo, naopak, jak tomu bývá ve válečných dobách, rostly pověsti a legendy o hrdinech, mučednících a svatých. Samozřejmě tím žila především mládež, vždy plná obětavosti a ideálu, jako v legendě o králi Artušovi a rytířích kulatého stolu. Rovněž František žil těmito pověstmi a legendami. On také snil o bojích ve jménu dobra, spravedlnosti a obrany utiskovaných.

 Byl člověkem ušlechtilým, dobrým, dobře vychovaným a rytířským se sklony k romantismu, ale také se zalíbením v písních, zvláště rytířských, stejně jako v poezii. Ve vztahu k lidem byl jemný, ve společnosti radostný, měl pochopení pro druhé, třebaže na sebe byl přísný; jedním slovem, sympatický ve všem. Po otci zdědil inteligenci a podnikavost a naučil se obchodovat. Nad obchod však cenil veselý život, společnost přátel, zábavy, písně a nevinné žerty. Jako inteligentní, podnikavý a především bohatý měl před sebou jasnou budoucnost. Mladí ho zahrnovali projevy sympatie, nad míru jej vyvyšovali. Byl volen za vůdce všech hostin, zábav a slavností, a tak, ne bez otcovy finanční opory, stal se králem assiské zlaté mládeže.

 V roce 1198 vypuklo v Assisi povstání proti německé okupaci. Assisané získali vítězství, jehož symbolem je dodnes zřícenina hradu nad městem. Povstání se pravděpodobně účastnil i mladý František. Euforie vítězství ovládla celé Assisi. O čtyři roky později 1202 v sousední Perugii vypuklo povstání proti feudálům. Assisi si pospíšilo na pomoc povstalcům. František samozřejmě také. Postání však bylo potlačeno a perugijská sklepení byla naplněna zajatci, mezi nimiž byl i František. Mladistvé Františkovy sny, dosud přízemní a světské, jej postavily do řad bojujících. Tato výprava však skončila pro něj nevesele, porážkou a zajetím.

 Vězení obvykle doplňuje zajatcům poznávání metod boje, posiluje rozhodnutí pro pomstu a lepší organizaci válčení, umožňuje mnoho promýšlet, pozorovat, předvídat a sestavovat plány na jiných zásadách než dosud.

 Celý rok strávil František ve vězení, v okovech, „o chlebě a vodě“. Vlhký podzemní žalář byl až příliš citelnou zkouškou pro mladíka zvyklého na svobodný, veselý, bezstarostný život. František přemýšlel a pozoroval. Už tehdy se v něm zrodily první úvahy týkající se jeho dosavadního života a smyslu válčení. Proč není spravedlnost a svoboda? Může existovat svět bez pánů, otroků a válek? Mnoho už pochopil, ne na všechno však dosud nacházel jednoznačnou odpověď. Snil o slávě - a skončil ve vězení. Assisští vězni proklínali svůj osud, zlořečili. František byl jedinou výjimkou. Neproklínal, nerouhal se Bohu i lidem, ale hodně se modlil a zpíval. Ani utrpení v něm nedokázalo uhasit sluneční veselost, která s ním vstoupila do vězení, neupadl v něm na duchu trubadúr a básník, jenž přes temnotu sklepení spatřoval nade vším jitřenku naděje. Takový postoj vzbuzoval údiv jak žalářníků tak i jeho společníků. Jeho příklad rozehříval vychladlá srdce a vléval do nich kapky naděje. Když kdosi projevil údiv, odpovídal: „To nic, nevíte, že přes to všechno mě čeká velká budoucnost - celý svět mi poklekne u nohou a vzdá mi čest?“ Bylo to proroctví - anebo fantazie na útěchu vlastní i druhých? Podivně se však splnila tato slova mladého Františka!

 Ve vězení se zakalovala jeho duše. Stojí za to povšimnout si, že v budoucnosti bude milovat skalnaté jeskyně v lesích daleko od lidí, aby v nich rozjímal o velkých věcech a Božích dílech. Když jej otec ze zajetí vykoupil, onemocněl a po několik měsíců ležel upoután na lůžko. Jedinou útěchou mu byla starost maminky Piky. Vězení a nemoc, a potom dlouhá rekonvalescence byly pro Františka pravým požehnáním nebe, a další vývoj událostí života mu ukáže potřebu utrpení, aby se stal zdravým z duchovního hlediska.

Tadeusz Slotwinski OFM: Spoleto - "Pane, co chceš, abych udělal?". Glos sw. Franciszka 2/2003;

z polštiny přeložil Radim Jáchym OFM

(Pokračování)

 SPOLETO

 2. "Pane, co chceš, abych udělal?"

 Nakonec František vyšel na denní světlo. Assisi bylo stejné, tytéž křivolaké uličky, zůstala náměstí a kostely, paláce i dolina, ohromná a nádherná na úpatí hory Subasio. Jenom lidé jako by se změnili! Jenže to došlo k změně ve Františkově duši a srdci. Stále častěji nyní vyhledává osamělé polní stezky, obdivuje zeleň rostlin, krásu barev květů, pole pokrytá vinicemi a obilím, stinné lesy. Celá tato vnější scenérie způsobovala, že se ponořoval do modlitby a cítil, že v tomto tichu je mnohem šťastnější, takže zapomínal na celý svět.

 Ještě jednou ho svedli přátelé do uliček a náměstí Assisi. Konala se zábava s písněmi a tanci. František tam byl, jako by však tělesně nepřítomný! Nechal se ještě vytáhnout za město, poddával se širému prostoru a radostem spoletské doliny zalité sluncem, zjistil však, že v ní vidí více krásy, když je sám. Když se vracel do města, všichni mohli pozorovat, že skončil a "zemřel" bývalý vůdce, vždy plný skvělých nápadů, překvapující druhé svou bezstarostnou nevázaností, jenž se nyní vlekl někde vzadu. Všichni byli přesvědčeni, že se František zamiloval...

 Došlo k ještě jedné zkoušce sil - těch, co poutají člověka k zemi, s těmi, které ho uvolňují k svobodě ducha. Roku 1205 papež vyzval k nové výpravě proti německému znásilňovateli práv, a svěřil její vedení zkušenému vůdci Waltrovi z Brienne. Františkovi už vypadly z hlavy vzpomínky na zajetí a rozhodl se přidat se k papežskému vojsku. Snil jen o slávě, a také o tom, aby se mu na bitevním poli dostalo pasování na rytíře. Horečně se připravoval na cestu. Petr Bernardone svého syna, naději rodu a kéž by budoucího slavného rytíře, důstojně vybavil ořem a brněním, blýštící se zbrojí, a přidal mu i sluhu jako zbrojnoše. Musí se přece stát rytířem, musí získat rytířskou slávu v hrdinských bojích. Ve fantazii a v snech již viděl svůj návrat, vrací se jako hrdina celého města, které ho vítá zpěvem a tancem. Ženy a děvčata mu z oken házejí na cestu květiny. Jeho jméno zní v ústech všech.

 František měl opravdu rytířskou povahu. Svou přirozeností byl vůdcem zábav a her. V této úloze a v tomto prostředí se cítil velmi dobře. V uších mu stále zněly písně o rytířích a dobrodružstvích. Viděl sám sebe v úloze hrdiny těchto písní. S vrozenou lehkostí dokázal slovem i chováním udržet hranice mezi veselostí a bezuzdností. V jeho očích a v jeho mlčení se skrývalo něco, co přikazovalo úctu k té oblasti života, kterou člověk obklopuje tichem a skromností. Spojoval v sobě přirozenou vznešenost duše se snadností v jednání. Právě touto cestou si ho Bůh získá.

 Tomáš z Celana napsal: "Poněvadž toužil po slávě, Bůh si ho přitáhl a vzbudil v něm nadšení ukazující skvělý obraz velkého muže." Bůh ho uchvátil tím, že mu předložil to, co hledal a co by nikde jinde nenašel. Bylo zcela přirozené, že nyní stále snil o válečné výpravě a slávě. Bůh pak svými vnuknutími protkával a pronikal Františkovy myšlenky. A hle: "Jedné noci, když už byl rozhodnut, že se zúčastní dobrodružné výpravy, navštívil ho Pán. Protože věděl, že touží po slávě, chtěl ho přivábit a naplnit touhou po slávě ještě větší. Když totiž té noci spal, zjevila se mu tajemná postava, zavolala ho jménem a vedla ho do paláce krásné nevěsty. Tam bylo po stěnách rozvěšeno plno vojenské výzbroje, třpytivých štítů i jiných zbraní - vše připraveno k válečnému tažení. František se velmi zaradoval a v duchu se tázal, čí jsou ty zářící zbraně a čí je ten nádherný palác? A tu zaslechl, že to vše i s palácem náleží jemu a jeho rytířům. Ta slova ho naplnila tak radostným úžasem, že se probudil. Bylo už jitro. Protože dosud smýšlel světsky a ne jako ti, kdo úplně okusili Ducha Božího, vykládal si vidění tak, že se stane slavným knížetem a že ten sen mu předpovídá slávu. Rozhodl se tedy, že potáhne do Apulie, aby se stal rytířem toho knížete.

 Od té chvíle se tak radoval, že se tomu všichni divili, a když se ho tázali po příčině takové radosti, říkával: »Vím, že budu velkým vojevůdcem«" (Legenda tří druhů 5 - FP 1399). Se srdcem naplněným nejskvělejšími nadějemi, které se z onoho snu zrodily, vydal se na cestu do Apulie, kam ho volala vojenská trubka.

 Ne, nechápal, co tehdy viděl. Nevěděl, co dělá, když v zánovním brnění vyjížděl z města na koni a nadšeně se s ním loučili přátelé i assisští občané. Jel směrem na Spello, Foligno a Spoleto. Tam na něj čekal Bůh. Proto mu nebylo souzeno dorazit k Waltrovi z Brienne.

 Jak podivné a lidskou myslí nepostižitelné jsou cesty Boží prozřetelnosti! Františkova první zastávka na odpočinek ve Spoletu měla zcela obrátit a důkladně navždy změnit karty jeho osudu. Opět má v noci sen - vidění. "V polosnu uslyšel jakýsi hlas, který se ho tázal, kam jde. František mu řekl o svých plánech a hlas pravil:

 »Kdo ti prospěje víc? Pán nebo služebník?«

 František odpověděl: »Pán!«

 Hlas mu řekl: »Proč tedy pro služebníka opouštíš Pána a pro žebráka vládce?«

 František se proto zeptal: »Pane, co chceš, abych udělal?«

 Hlas odpověděl: »Vrať se domů a tam se dozvíš, co máš dělat. Vidění, které jsi měl, třeba vykládat jinak.« (To znamená: I předcházejícímu vidění o paláci a zbraních je třeba dát vznešenější výklad, než jsi tu učinil, neboť palác a zbraně jsou určeny pro jiné rytíře, než si myslíš. I tvoje úloha bude jiná.)

 Když se probudil, začal o vidění usilovně přemýšlet. A jako byl při prvním vidění celý bez sebe radostí a touhou po světských úspěších, tak nyní obdivoval sílu zjevení a přemýšlel o něm tak usilovně, že té noci už neusnul.

 Za svítání se rychle vrátil do Assisi a s radostí a vesele očekával splnění vůle Pána, který mu tolik zjevil a slíbil spásu. Smýšlel už jinak a rozhodl se, že do Apulie nepůjde, ale bude horlivěji hledat vůli Boží" (Legenda tří druhů 6 - FP 1401).

Tadeusz Slotwinski OFM: Spoleto - "Pane, co chceš, abych udělal?". Glos sw. Franciszka 2/2003;

z polštiny přeložil Radim Jáchym OFM

(Pokračování)

 SPOLETO

 3. "Pán nebo služebník?"

 "Vrať se domů!" František upadl do Božích rukou. Začíná se zamýšlet a uvažovat nad touto událostí. K rozhodnutí došlo rychle. Vstal o svítání a pak bez otálení, s klidnou vážností a chladnokrevně vsedl na koně a vrátil se do Assisi. Za sebou zanechal všechny sny o světské slávě. Neměl žádné plány do budoucna, věděl, že musí čekat na příslib, který mu měl všechno objasnit.

 Nyní vidí František své myšlenky a rozhodnutí z doby nemoci v jiném světle. Ne jako něco, co bere chuť do života, ale jako něco, co ho obohacuje novým životem, když dává všechny své touhy a schopnosti do služby Bohu. Bůh pak se dovolával toho, co v něm bylo nejlepší: jeho rytířské povahy, věrnosti a ušlechtilé hrdosti ve službě. Bylo to však i dovolávání se jeho hluboké víry.

 František neví, co si má se sebou počít. Ptá se tedy poslušně jako rytíř: "Pane, co mám dělat?" Zdá se, že v této otázce nelze pozorovat žádný zlobný tón kvůli zklamání, které ho potkalo.

 My ne vždy čekáme na odpověď, když o něco prosíme Boha, když se modlíme o poznání jeho vůle. Když pak odpověď přichází, naříkáme, že je nejasná. A když je na odpověď třeba dlouho čekat, anebo neodpovídá našim přáním, potom jsme netrpěliví. Nejeden se v takové chvíli rozešel s Bohem, jako kdyby Bůh nedodržel slovo, zatímco jen ubohý člověk pokládá svou touhu za Boží přání.

 Když nám Bůh přikazuje čekat, už tím nám dává příslušnou odpověď. On je Pán a Učitel, a každý člověk se musí naučit dívat se na Boha ne jako na člověka, kterého lze přitáhnout k odpovědnosti, když se někdo cítí ukřivděný. Ten, kdo si myslí, že mu Bůh může ukřivdit, ten stojí teprve na prahu duchovního života, neuvědomuje si Boží práva. Bohu nic nechybí. On je moudrost, dobrota, láska, pokora a naděje sama. Ale my, jeho děti, jsme tak netrpělivé a často nechápavé!

 "Pane, co chceš, abych udělal?" - tahle otázka vytryskla ze samého Františkova srdce. Je to otázka vyjadřující již určité obrácení, víru, která svědčí o ochotě odevzdat se: "Pane, co chceš, abych udělal?" František už je trochu jiný člověk. V jediné chvíli uviděl, že to, co dodnes dělal, a cesta, kterou kráčel - to nebyla Boží vůle pro něho. Víra mu přikázala položit tuto otázku: Pane, co mám dál dělat? Co ode mne očekáváš?

 Bůh sám se chtěl "vmísit" a vstoupit do Františkova života a ukazovat mu postupně velké a podivuhodné plány, jaké s ním měl. Uskutečňování Božích plánů je něco jiného než plnění Boží vůle. Proto František toužil jedině "přizpůsobovat se Boží vůli". S Boží milostí, nezávisle na všem a na všech, plnil Boží vůli, to znamená, že říkal: "Bože, budu ti sloužit bez výhrad!"

 Když, následujíce Františka, budeme počítat s Boží milostí, nikdy nám to nedovolí upadnout v znechucení, třebaže nejednou budeme pociťovat sklon k hříchu, budou nás tížit vady, slabosti, které nedokážeme překonat, a zažijeme i pády. Pán nás neustále vyzývá, abychom se obraceli, a stále musíme prosit o milost začínat znova - postoj, jenž umožní pokojně a radostně - v duchu Božího dětství - kráčet cestou vedoucí k Bohu, cestou, která zajišťuje ustavičnou mladost srdce. Nezbytná však je naše odpověď právě v těch chvílích, kdy tak jako sv. František musíme Ježíši říkat: "Pane, co chceš, abych udělal?" V jakém ohledu se mám změnit? S čím mám zvláště bojovat?

 "Pane, co chceš, abych udělal?" Budeme-li mu to v srdci opakovat - jako střelnou modlitbu - mnohokrát během dne, Ježíš nás osvítí a ukáže nám ty momenty, v nichž se naše láska zastavuje a nejde vpřed tak, jak to chce Bůh. Souhlas s Boží vůlí je hlavním prvkem křesťanské dokonalosti. Jsme povinni Boží vůli nejen přijmout, ale mít rovněž hlubokou touhu stále ji plnit, i tehdy, když nás vede dolinou utrpení. Ježíš se vždy hluboce snažil, aby plnil vůli svého Otce. Vícekrát říkal, že přišel splnit to, co od něj Otec vyžaduje. Kdysi řekl: "Mým pokrmem je plnit vůli toho, který mě poslal, a dokonat jeho dílo" (Jan 4,34), "ve svitku knihy je o mně napsáno: abych plnil tvou vůli, Bože" (Žid 10,7). Musíme hledat Boží vůli a uskutečňovat ji. Čas strávený uvažováním a rozjímáním nám odhalí to, co Bůh od nás očekává. Když se zaposloucháme do jeho slova, můžeme snáze spatřit a odhalit Boží vůli. Usednout u Ježíšových nohou a naslouchat srdcem tomu, co nám říká.

 Boží vůli nám není vždy snadné přijmout. Naopak, časem může způsobit nemálo bolesti. Přesto, díky modlitbě najdeme sílu, abychom přijali všechno, cokoli je ve vztahu k nám Boží vůlí. K modlitbě máme přicházet připraveni tázat se na Boží vůli a přijímat ji ve všem. V takové modlitbě je pravý pokoj. Když se zdá, že Boží vůle nás drtí - modleme se s tím větší horlivostí. V ní najdeme sílu, ba dokonce radost. "Pane, co chceš, abych udělal?"  František uslyšel: "Vrať se do Assisi - tam se duchovním způsobem splní tvoje vidění. Vrať se do Assisi!" Znamenalo to vlastníma rukama zbořit vysněný palác. Znamenalo to přiznat se před lidmi k "porážce". Znamenalo to projít očišťujícím ohněm údivu přátel a výsměchu mnohých. Zdá se mu, že slyší uštěpačný smích. Hrdina! Jaká radost slyšet válečný hluk z dálky! Odvaha mu vystačila jen na to, aby v zářícím brnění dojel na koni do Spoleta! Dokáže jen zpívat o slavných činech druhých!

 Víme ze zkušenosti, co se často děje s našimi dobrými předsevzetími. Když přijde znovu příležitost, když se ozve známá melodie, jak je těžké jít svou cestou, a ne v taktu staré písně! Pramenem naší bídy je naše slabost a to, že nemáme odvahu přiznat se k ní před sebou samými. Ne hned se odtrhneme od špatných zvyků. Jdeme nejednou dvojí cestou: tou Boží a tou vlastní. V zásadě chceme plnit Boží vůli, je nám však těžké odtrhnout se sám od sebe. I tehdy však Bůh nám jde v patách a jeho velké kroky nás již dostihují.

Tadeusz Slotwinski OFM: Spoleto - "Pane, co chceš, abych udělal?". Glos sw. Franciszka 2/2003;

z polštiny přeložil Radim Jáchym OFM