Rok svaté Kláry - 8 - Svatá Klára - sesterská a mateřská láska
Connault, Marcel OFMCap.
„Když Nejvyšší Otec nebeský uznal za vhodné svým milosrdenstvím a svou milostí osvítit mé srdce, abych podle příkladu a učení našeho přeblaženého otce Františka činila pokání, nedlouho po jeho obrácení spolu s několika málo sestrami, které mi Pán dal krátce po mém obrácení, … jsme přišly ke kostelu svatého Damiána, abychom zde přebývaly, a Pán v krátké době svým milosrdenstvím a svou milostí rozmnožil náš počet, aby se splnilo to, co Pán předpověděl skrze svého svatého“ (Závěť sv. Kláry 24-25; 30-31).
Právě takové obraty Klára užívá, když krátce před svou smrtí hovoří o počátcích svého řeholního života. Jedna věc jí připadala očividná: je to Pán, kdo ji inspiroval a vedl na její cestě, a co se týká sester, je třeba je považovat za „dar od Boha“. Klára je hluboce proniknuta evangelním duchem a je šťastná, že všechno přijímá od nebeského Otce. Zhola nic nepřisuzuje svým zásluhám. Přijímá sama sebe, své povolání i své sestry jako dary milosti od Boha. Má „srdce chudého“, ve kterém Duch svatý mohl bez zábran působit.
Mytí nohou
Ačkoli Klára byla zakladatelkou kláštera sv. Damiána, byla by ráda zůstala prostou sestrou mezi ostatními sestrami bez jakékoli moci nad nimi.
Sestra Pacifika z Assisi znala Kláru již dlouho předtím, než vstoupila do kláštera, byla „její sousedkou a vzdálenou příbuznou, neboť její dům a dům panny Kláry byly jen přes náměstí a často se tedy stýkaly“ (FP 2926).
Po vstupu do kláštera sv. Damiána žila pak více než čtyřicet let s Klárou společně. Když byla během kanonizačního procesu dotazována na Klářin život, pod přísahou dosvědčila: „Tři roky poté, co paní Klára vstoupila do řehole, na prosby a naléhání sv. Františka, který ji téměř přinutil, přijala vedení a vládu sester“ (FP 2930). Kdykoli pak ukládala nějakou práci sestrám, dělala to s velkou úctou a pokorou.
Ježíšovi učedníci s velkým dojetím vzpomínali na mytí nohou při večeři Zeleného čtvrtku. Klářin život byl hluboce poznamenán Ježíšovým postojem k jeho učedníkům: „Jsem mezi vám jako ten, který slouží“ (Lk 22, 27).
Sestra Pacifika pokračuje: „Blažená Matka byla vůči svým sestrám pokorná, milá a laskavá; a měla soucit s nemocnými. A dokud jí to jen zdraví dovolovalo, obsluhovala je, umývala jim nohy, nalévala jim vodu na ruce. V noci je přikrývala, aby jim nebylo zima“ (FP 2936).
Demokratická vláda
Právě svým způsobem vlády [nad sestrami] dává Klára nejlépe najevo, jakou představu má o evangelním bratrském životě. Čteme v řeholi, kterou napsala ona sama a kterou nechala schválit u papeže: „Nejméně jednou za týden je abatyše povinna svolat své sestry na kapitulu. Tam se ona i sestry musejí pokorně vyznat ze společných a veřejných provinění i opomenutí. A ať tam společně se všemi svými sestrami probere, co je třeba projednat k užitku a cti kláštera; neboť Pán často odhaluje nejmenšímu, co je nejlepší“ (Řehole sv. Kláry 15-18).
„A aby byla zachována jednota vzájemné lásky a pokoje, ať jsou všechny klášterní služby voleny společným souhlasem všech sester“ (tamtéž 4, 22).
Klára však nezrušila autoritu, „sestry jsou pevně vázány poslouchat svou abatyši“ (Řehole sv. Kláry 10, 3), vybízí k tomu, aby svou touhu po moci, hluboce zakořeněnou v lidském srdci, obrátily v ducha služby. Prvotním cílem řehole je jednota v lásce. „Sestry ať vždy starostlivě zachovávají mezi sebou jednotu vzájemné lásky, která je poutem dokonalosti“ (tamtéž 10, 7).
Jako zraněné děti
V rozporu s tím, co bychom mohli očekávat, život kontemplativních řeholníků není vždy podobný dlouhé poklidné řece. Vytrvalé úsilí o dosažení a uchování společenství s Bohem nutně přináší jak v řeholním životě, tak i v životě laiků období pouště, zkoušek, procházení více či méně temnou nocí. Klára si byla vědoma toho, že i sám sv. František jednou neměl daleko k zoufalství. Ona mu svým přátelstvím pomohla v nejhlubší černotě jeho duchovní noci. Byla rovněž svědkyní očistných zkoušek u svých sester. Věděla, že v těchto chvílích i ty nejinteligentnější a nejsvětější jsou jako ztracené děti, zraněné, neschopné běžného života… Mají zapotřebí přítomnosti někoho, kdo je jakoby vtělením bezpodmínečné lásky nebeského Otce.
V tomto kontextu chápeme rady, které Klára dává sestře, jež byla zvolena za abatyši. Také sama se totiž řídila těmito zásadami: „Zvolená ať pak uváží, jaké břemeno na sebe vzala. … Ať těší zkroušené. Ať je též posledním útočištěm těm, kdo mají trápení, aby snad u křehkých nepropukla nemoc zoufalství, kdyby ona neměla léky pro jejich uzdravení“ (Řehole sv. Kláry 4, 9-12).
Klára si vždy dokázala uchovat sesterský a mateřský postoj k sestrám, které jí byly svěřeny, i k těm, kteří za ní přicházeli a žádali o pomoc její modlitby.
Byla tak živou ikonou bratrské Kristovy lásky a mateřské lásky Panny Marie.