Mauriac, François

François Mauriac

Markéta z Cortony

28. Půvab slavnostního

 Co jen vlastně je to, co prostého věřícího, jenž nezná radosti svatých, poutá k přikázáním církve a sklání jej pod ně? Co ho asi přivádí k tomu, „automaticky se uklánět“ ve shodě s jejími obřady? Nemluvím zde o stádu, které je zvykově přítomné na polední mši, natlačené u východů a čeká jen, až to skončí. U těchto lidí jsou ve hře vzpomínky z mládí, společenské ohledy, anebo i neurčitý strach před peklem; ti nás nezajímají.

 Jsou však ušlechtilé duše, které jsou dalece vzdálené od svatosti, mají jen hodně slabou víru, a přece se drží průměrného náboženského života. Protivník, jenž jim podkládá ty nejnižší motivy: potřebu pomoci a ochrany, strach před odvahou, snahu po vyrovnání ostatního života - přehlíží jedno, nač bychom měli u těchto polozbožných duší snadno mohli ukázat jako na příčinu,totiž přání vyzdobit obyčejný jednotvárný život, obohatit jej zevnitř.

 Žádný tvor nesmýšlí tak macešsky, že by nebyl vírou vtažen do slavnostního rozhovoru s Nestvořeným, rozhovoru, jehož nejmenší odpověď zaznívá až nad nebeské sféry. Každá vnitřní zbožnost, i nedokonalá, zaručuje věčný život. Liturgie propůjčuje bytí krásu, svátosti v něm udržují oheň, který se hned podobá jen slabě se mihotajícímu plaménku, hned zas planoucímu požáru.

 V každém okamžiku je osud duše ve hře; ano, její věčnost závisí na každém okamžiku. Vždyť je vydána každému žádostivému pohledu, každému úsměvu, a může být každým okamžikem svržena dolů: hra mezi nebem a zemí, při které nesmrtelná část člověka platí jako sázka.

 Ať je bohoslužba vykonávána mechanicky, ať jsou kázání nudná a pobožnosti nám jdou na nervy, přece ví i ten poslední křesťan, který je ve stavu milosti, že v sobě skrývá Otce i Syna i Ducha svatého, kteří si v něm udělali příbytek. Potřebuje pouze zavřít oči, aby vichr Letnic, který v něm vane, zavířil s ubohými všedními starostmi do výše a odnesl je jako stébla trávy.

 Každého rána noří mše počínající den do atmosféry velikosti, pozdvihuje jej z nesmírné obyčejnosti věcí a lidí, chrání jej před tím. Vzpomínám na přítele, který nedokázal nalézt uspokojení ani v básnickém umění ani v lidské lásce, ba který si ani nedokázal představit, že by se vůbec dalo žít mimo tuto děsivou přítomnost dýchající láskou. Víru ztrácí člověk patrně jen proto, že nikdy nepocítil, jak sladký je Pán. Člověk není Bohem uzdraven proto, že Ho kdysi znal. Kdo Ho odmítá, neměl Ho nikdy.

 To je tajemství Kristova vítězství nad mnohými dušemi, přes jeho neuvěřitelný požadavek: „Buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.“ V jejich očích žádná radost světa nepřevyšuje kouzlo dobrodružství, které je láká, a vášnivý zájem o hru, která se dále rozvíjí sekundu za sekundou a nachází své řešení teprve s jejich posledním výdechem.

 Kolik lidí - a i mezi nejlepšími jsou takoví - by nedokázalo snést život takový, jaký je! Zde leží ta pravá přirozená pohnutka křesťanského způsobu života; ta by však nestačila, aby přivedla duši dál než k prvým krůčkům.

 Jako zdroj titánského nadšení se křesťanství velice rychle opotřebovává. Proto ten náhlý odpor vůči všemu, co má vztah k Bohu, mrzutost a nechuť k liturgii, pády zpět, po nichž se opět plížíme k zpovědnici: jakou bídu a hanbu skrývá v sobě křesťanský život, jestliže nevede k svatosti!

 To však je osud křesťanů, kteří v náboženském životě hledají především něco jako koření. Nic, co lze pocítit, nepochází od Boha. Jednou uvidíme, že jsme zaplatili nekonečnou cenu za záchvěv naší zkažené přirozenosti při dotknutí se malé Hostie. Svatost však začíná v okamžiku, když už omilostnění neposkytuje smyslům žádné uspokojení. Dosvědčuje to Markéta z Cortony a všichni její bratři a sestry, kteří se ztratili a znovunalezli v nepředstavitelném sjednocení.

 Markéta nám nepředkládá jako vzor vznešenou bezuzdnost svého svatého života, tento nerozum lásky, který jen těžko můžeme pochopit; avšak jakkoli daleko je před námi, jakkoli přes svůj náskok pospíchá, přece jen my jsme se vydali na tutéž cestu. Většina z nás zemře, aniž by dosáhla, ba aniž by se jen přiblížila cele, v níž světice v posledních sedmi létech naslouchala mlčení Boha, které více obohacuje než jeho slova, jimiž se opájela. To však nepřekáží, že tato cela stojí před námi, a na konci neznámé cesty na nás čeká. Avšak pro naše pády zpět, protože neustále sklouzáváme a spokojujeme se s patosem jednou se vzdouvajícím, jindy zas odplývajícím, v němž pro nás spočívá náboženský život - nikdy nedospějeme k cíli.

 Přes tuto nevyléčitelnou bídu nám není ani nemožné ani zakázané srovnávat Markétinu zkušenost se zkušenostmi jiných velkých mystiků a tak rekonstruovat etapy tohoto putování. Putování, které by i nás lákalo, kdybychom byli svatí.

(pokračování)