Slotwiński, Tadeusz OFM

 2. „Pane, co chceš, abych udělal?“

 Nakonec František vyšel z rodného domu na denní světlo. Assisi bylo stejné, tytéž křivolaké uličky, zůstala náměstí a kostely, paláce i dolina, ohromná a nádherná na úpatí hory Subasio. Jenom lidé jako by se změnili! Jenže to došlo k změně ve Františkově duši a srdci. Stále častěji nyní vyhledává osamělé polní stezky, obdivuje zeleň rostlin, krásu barev květů, pole pokrytá vinicemi a obilím, stinné lesy. Celá tato vnější scenérie způsobovala, že se ponořoval do modlitby a cítil, že v tomto tichu je mnohem šťastnější, takže zapomínal na celý svět.

 Ještě jednou ho svedli přátelé do uliček a náměstí Assisi. Konala se zábava s písněmi a tanci. František tam byl, jako by však tělesně nepřítomný! Nechal se ještě vytáhnout za město, poddával se širému prostoru a radostem spoletské doliny zalité sluncem, zjistil však, že v ní vidí více krásy, když je sám. Když se vracel do města, všichni mohli pozorovat, že skončil a „zemřel“ bývalý vůdce, vždy plný skvělých nápadů, překvapující druhé svou bezstarostnou nevázaností, jenž se nyní vlekl někde vzadu. Všichni byli přesvědčeni, že se František zamiloval...

 Došlo k ještě jedné zkoušce sil - těch, co poutají člověka k zemi, s těmi, které ho uvolňují k svobodě ducha. Roku 1205 papež vyzval k nové výpravě proti německému znásilňovateli práv, a svěřil její vedení zkušenému vůdci Waltrovi z Brienne. Františkovi už vypadly z hlavy vzpomínky na zajetí a rozhodl se přidat se k papežskému vojsku. Snil jen o slávě, a také o tom, aby se mu na bitevním poli dostalo pasování na rytíře. Horečně se připravoval na cestu. Petr Bernardone svého syna, naději rodu a kéž by budoucího slavného rytíře, důstojně vybavil ořem a brněním, blyštící se zbrojí, a přidal mu i sluhu jako zbrojnoše. Musí se přece stát rytířem, musí získat rytířskou slávu v hrdinských bojích. Ve fantazii a v snech již viděl svůj návrat, vrací se jako hrdina celého města, které ho vítá zpěvem a tancem. Ženy a děvčata mu z oken házejí na cestu květiny. Jeho jméno zní v ústech všech.

 František měl opravdu rytířskou povahu. Svou přirozeností byl vůdcem zábav a her. V této úloze a v tomto prostředí se cítil velmi dobře. V uších mu stále zněly písně o rytířích a dobrodružstvích. Viděl sám sebe v úloze hrdiny těchto písní. S vrozenou lehkostí dokázal slovem i chováním udržet hranice mezi veselostí a bezuzdností. V jeho očích a v jeho mlčení se skrývalo něco, co přikazovalo úctu k té oblasti života, kterou člověk obklopuje tichem a skromností. Spojoval v sobě přirozenou vznešenost duše se snadností v jednání. Právě touto cestou si ho Bůh získá.

 Tomáš z Celana napsal: „Poněvadž toužil po slávě, Bůh si ho přitáhl a vzbudil v něm nadšení ukazující skvělý obraz velkého muže.“ Bůh ho uchvátil tím, že mu předložil to, co hledal a co by nikde jinde nenašel. Bylo zcela přirozené, že nyní stále snil o válečné výpravě a slávě. Bůh pak svými vnuknutími protkával a pronikal Františkovy myšlenky. A hle: „Jedné noci, když už byl rozhodnut, že se zúčastní dobrodružné výpravy, navštívil ho Pán. Protože věděl, že touží po slávě, chtěl ho přivábit a naplnit touhou po slávě ještě větší. Když totiž té noci spal, zjevila se mu tajemná postava, zavolala ho jménem a vedla ho do paláce krásné nevěsty. Tam bylo po stěnách rozvěšeno plno vojenské výzbroje, třpytivých štítů i jiných zbraní - vše připraveno k válečnému tažení. František se velmi zaradoval a v duchu se tázal, čí jsou ty zářící zbraně a čí je ten nádherný palác? A tu zaslechl, že to vše i s palácem náleží jemu a jeho rytířům. Ta slova ho naplnila tak radostným úžasem, že se probudil. Bylo už jitro. Protože dosud smýšlel světsky a ne jako ti, kdo úplně okusili Ducha Božího, vykládal si vidění tak, že se stane slavným knížetem a že ten sen mu předpovídá slávu. Rozhodl se tedy, že potáhne do Apulie, aby se stal rytířem toho knížete.

 Od té chvíle se tak radoval, že se tomu všichni divili, a když se ho tázali po příčině takové radosti, říkával: ,Vím, že budu velkým vojevůdcemˇ“ (Legenda tří druhů 5 - FP 1399). Se srdcem naplněným nejskvělejšími nadějemi, které se z onoho snu zrodily, vydal se na cestu do Apulie, kam ho volala vojenská trubka.

 Ne, nechápal, co tehdy viděl. Nevěděl, co dělá, když v zánovním brnění vyjížděl z města na koni a nadšeně se s ním loučili přátelé i assisští občané. Jel směrem na Spello, Foligno a Spoleto. Tam na něj čekal Bůh. Proto mu nebylo souzeno dorazit k Waltrovi z Brienne.

 Jak podivné a lidskou myslí nepostižitelné jsou cesty Boží prozřetelnosti! Františkova první zastávka na odpočinek ve Spoletu měla zcela obrátit a důkladně navždy změnit karty jeho osudu. Opět má v noci sen - vidění. „V polosnu uslyšel jakýsi hlas, který se ho tázal, kam jde. František mu řekl o svých plánech a hlas pravil: ,Kdo ti prospěje víc? Pán nebo služebník?´ František odpověděl: ,Pán!´ Hlas mu řekl: ,Proč tedy pro služebníka opouštíš Pána a pro žebráka vládce?´ František se proto zeptal: ,Pane, co chceš, abych udělal?´ Hlas odpověděl: ,Vrať se domů a tam se dozvíš, co máš dělat. Vidění, které jsi měl, třeba vykládat jinak.´ (To znamená: I předcházejícímu vidění o paláci a zbraních je třeba dát vznešenější výklad, než jsi tu učinil, neboť palác a zbraně jsou určeny pro jiné rytíře, než si myslíš. I tvoje úloha bude jiná.)

 Když se probudil, začal o vidění usilovně přemýšlet. A jako byl při prvním vidění celý bez sebe radostí a touhou po světských úspěších, tak nyní obdivoval sílu zjevení a přemýšlel o něm tak usilovně, že té noci už neusnul.

 Za svítání se rychle vrátil do Assisi a s radostí a vesele očekával splnění vůle Pána, který mu tolik zjevil a slíbil spásu. Smýšlel už jinak a rozhodl se, že do Apulie nepůjde, ale bude horlivěji hledat vůli Boží“ (Legenda tří druhů 6 - FP 1401).

Tadeusz Slotwinski OFM

 Spoleto – „Pane, co chceš, abych udělal?“

 Glos sw. Franciszka 2/2003;

z polštiny přeložil Radim Jáchym OFM

(pokračování)