Houška, Petr Alk. OFM

Myšlenkovým refrénem světcovy písně je jeho výzva ke všem tvorům, a zvláště k rozumným bytostem: Chvalte a velebte mého Pána a služte mu s velikou pokorou!“

Na sklonku Františkova života došlo v jeho rodném městě Assisi k neshodě mezi církevní a světskou vrchností: biskup a starosta stáli proti sobě, biskup starostu exkomunikoval a starosta zakázal assiským občanům cokoliv biskupovi prodávat ani od něj nic kupovat.UIvalil tedy na biskupa jakési hospodářské embargo, řečeno mluvou dneška. Ilustruje to typické středověké poměry: biskup byl také součástí feudální soustavy a dnes bychom řekli, že také podnikal. František zesmutněl pro takové zprávy, které k němu dolehly, a říká svým bratřím: „Je to opravdu velká hanba pro nás, služebníky Boží, že nikdo tu nezjedná mír!“

Nemocný František se o to pokusil způsobem sobě vlastním: přidal ke své Sluneční písni další sloku:

 

 

 

 „Ať tě chválí, můj Pane, ti, kdo odpouštějí pro tvou lásku

 a snášejí nemoci a soužení.

 Blaženi ti, kdo trpí v pokoji,

 neboť ty, Nejvyšší, dáš jim korunu.“

 

 

 

Pak vzkázal František starostovi, aby přišel na Piazza del Vescovado, na náměstí k biskupskému paláci, a stejný vzkaz poslal i biskupovi. Sešlo se i mnoho lidu, neboť právem očekávali cosi neobyčejného. Když byli všichni pohromadě, vystoupili dva Františkovi  bratři na vyvýšené místo a zazpívali Sluneční píseň, rozšířenou o novou strofu. účinek tohoto charismatického zpěvu byl nevídaný: všichni poslouchali uchváceni a když zpěv dozněl, poklekl starosta před biskupem Guidonem a řekl: „Z lásky k našemu Pánu Ježíši Kristu a jeho služebníku Františkovi odpouštím vám ze srdce a jsem ochoten dát vám zadostiučinění podle vaší vůle!“ Biskup se sklonil, pozdvihl svého protivníka, objal ho a říká: „Podle mého úřadu by se slušelo, abych byl pokorný a mírumilovný. Ale mám vrozenou prudkou povahu, musíš mi proto odpustit!“

Takzvaný „temný středověk“ jeví se nám zde nutně spíše idylicky laděný ve srovnání s moderní dobou, kdy je nenávist mezi určitými skupinami lidí pěstována systematicky. Je-li nenávist a boj jedněch proti druhým při účelovém vyměňování barev dresů považován za podmínku pokroku lidstva, pak je to největší pošetilost, k jaké lidský rozum odvrácený od Boha mohl dospět. Středověk byl krutý, ale primitivní, byl hříšný, ale znal i pokání, dnešní zloba je rafinovaná, přitom neméně krutá, protože disponuje nejmodernější technikou a pojem hříchu a pokání byl mnoha lidem „vygumován“ z myslí. V době Františkově byly věci nazývány pravým jménem, loupežníci, které světec podle Kvítků obrátil svou dobrotou, věděli, že jsou loupežníky a neskrývali to. Dnes např. teroristé nazvou svou organizaci třeba „Světlá stezky“. Snad i proto, že sám zlý duch podle slov apoštola se může přeměňovat na „anděla světla“.

Jak jednoduché by bylo řešit i dnešní národnostní, rasové a sociální konflikty podle Františkovy metody! Ovšem chybí-li víra v Boha, která navzdory všem stinným stránkám středověku byla tehdy jakýmsi obecným duchovním majetkem lidí, byť hříšných, je nereálné to očekávat.

Naříkat nad zlořády doby by ovšem nebylo to pravé. Konečně to nikoho nic nestojí. Začněme každý u sebe, protože jiná cesta kupředu skutečně neexistuje. Křesťan má být člověkem, který umí odpouštět, i když zlo nikdy nekryje, nehájí, ano nenávidí. Platí však to, co už dávno před Františkem řekl sv. Augustin: „Bludy potírejte, bloudící milujte!“ Ne láskou citovou, ale úkonem svobodné lidské vůle, která se chce sjednocovat s láskou Kristovou, nikoho nevylučující.

Myslím, že lidé chodící do kostela nikdy nesdíleli tzv. třídní nenávist, kterou demonstroval český spisovatel oddaný jisté ideologii výrokem služky Anny, která podle jeho názoru vyrostla ve svém uvědomění, když říká své domácí paní: „Budete do nás střílet? My do vás také, paní!“ Samozřejmě, že střílet do někoho je vždycky špatné, ať je to z té či oné strany, leda ve spravedlivé sebeobraně. Avšak to, čím mohou být zatížené naše starší generace a co teď znovu oživlo, je nenávist národnostní. Dřívější generace byly vychovány v přesvědčení, že člověk jinak mluvící je cosi jako nepřítel a celým národům kromě českého se připisovaly negativní vlastnosti. Naši romantičtí historikové poplatní Herderově filozofii tvrdili, že Slované jsou povahy holubičí, zatímco Germáni jsou dravci. S těmito atavismy, které v současném dění nabývají skoro satirické pachuti, nemůžeme být asi ani dobrými křesťany, ani vstoupit do Evropy.

Františkova Sluneční píseň je písní přinášející pokoj a vlévající naději všem trpícím, ať už z jakéhokoliv důvodu. Je to píseň křesťanského optimismu, který má svůj základ v Bohu jako nejvyšším dobru. Umět urážku překonat odpuštěním a z bolesti dospět k vnitřní radosti – to jsou vlastnosti, kterými se křesťan blíží ctnostem Ježíšova boholidského srdce. Pochopme spolu s Františkem Ježíšovu výzvu z evangelia: „Pojďte ke mně všichni, kdo pracujete a jste břemenem obtíženi … a učte se ode mne…“ (srov. Mt 11,29.30).

 

 

Petr Alk. Houška OFM