Higgins, Michael J. TOR

„Bratři a sestry zodpovídají za svou vlastní formaci, aby stále dokonaleji rozvíjeli povolání, které obdrželi od Pána. Bratrské společenství má bratřím a sestrám při formaci pomáhat bratrskou atmosférou, modlitbou a příkladem“ (GK SFŘ 37.2).

 

 

Při každém františkánském setkání, ať je to neformální setkání, měsíční setkání místního bratrského společenství či kapitula, nevyhnutelně přijde řeč i na formaci. Pozornost, která jí je věnována, je dokladem toho, jak důležitou roli hraje jak v životě jednotlivých bratří a sester tak i v životě řádového bratrského společenství. Spolu s tímto zamyšlením nad formací by chtěli generální duchovní asistenti SFŘ vyzvat všechna místní bratrská společenství k tomu, aby věnovala alespoň jedno setkání, které má na programu stálou formaci, diskusi o úloze formace v životě bratrského společenství.

 

 

 

 

Formace a informace    

 

 

Předtím než se zaměříme na diskusi o formaci, jak ji vidí Generální konstituce SFŘ, je důležité, abychom si uvědomili rozdíl mezi „formací“ a „informací“. Většina formačních programů se soustřeďuje především na informaci, tedy na rozvoj znalostí nových i stávajících členů bratrského společenství. Více pozornosti se věnuje „vyučování“ o sv. Františkovi (studium jeho spisů, literatury o něm), historii řádu, jeho struktuře na různých úrovních a řadě dalších témat, která se týkají františkánského života a františkánské spirituality. To je dobré a správné a má se to podporovat na všech úrovních řádu i nadále. Formace ale obsahuje víc než jen vědomosti. Formace je základem života bratří a sester a má v sobě více, než jen kolik znalostí máme o Františkovi či řádu. Formace se zabývá duchovním i lidským rozvojem každé oblasti života. Je procesem postupného rozvíjení osobní identity jako Božího dítěte stvořeného podle obrazu a podoby Ježíše Krista v síle Ducha svatého.

 

 

I jen letmé čtení františkánských pramenů ukazuje, co posilovalo Františka při jeho vlastním obrácení. Na počátku jeho vědomého obrácení k Bohu se jeho srdce nacházelo v temnotě a on prosí Boha o světlo, aby mohl nalézt víru, naději a lásku - ctnosti, které tehdy v jeho životě chyběly. „Nejvyšší, slavný Bože, osvěť temnotu mého srdce a dej mi pravou víru, pevnou naději, dokonalou lásku, hlubokou pokoru, rozum a poznání, abych plnil tvé pravé a svaté nařízení“ (Modlitba před křížem).

 

 

Na konci svého života, po zmatcích v řádu, rozvoji řehole, mnoha fyzických utrpeních včetně stigmat, konečně nalezl pokoj, když se obrací k Bohu a volá ve Chválách Boha nejvyššího: „Tys naše naděje. Tys naše víra. Tys naše láska.“

 

 

Vše, za co František prosil, když klečel před křížem u sv. Damiána, nalezl v Bohu. Můžeme skutečně říci, že František nalezl sám sebe, když se sám ztratil v intimním vztahu k Bohu.

 

 

Naléhavým úkolem formace v SFŘ je povzbuzovat sestry a bratry k tomu, aby se vydali na stejnou cestu, tedy aby ve vztahu k Bohu nalezli svůj život a jeho smysl. To však není úkolem pouze při počáteční formaci v řádu. Tato cesta začíná v období iniciace a pokračuje při dalších etapách formace. Není žádným přeháněním, když řekneme, že formace je podstatnou součástí celoživotní cesty sekulárního františkána.

 

 

 

 

Základní františkánská charismata

 

 

Předmluva Řehole SFŘ je převzata z Povzbuzení sv. Františka kajícím bratřím a sestrám. To nám nabízí vynikající prostředek, v jehož světle můžeme číst i ocenit zbylé části řehole.
Na základě tohoto textu se na formaci můžeme dívat jako na proces, při kterém se sestry a bratři stávají lidem, který miluje Boha i své bližní, který si je vědomý své hříšnosti, který vysoce hodnotí svátosti a lační po nich a který přináší „plody hodné pokání“. Formace vyžaduje, aby aktivně a vědomě usilovali o růst ve svatosti v každé oblasti života, aby tedy přijali za vlastní specificky františkánské duchovní zaměření.

 

 

Sekulární františkáni sdílejí základní charismata františkánské rodiny, jak se ukazují v životě sv. Františka a sv. Kláry a jak o nich mluví Řehole SFŘ. Ta je povzbuzuje k tomu, aby byli lidmi chudoby, minority, kontemplace a neustálého obrácení a aby hledali cestu, jak tato charismata opravdově a citlivě uskutečňovat v jejich světském stavu.

 

 

 

 

Chudoba

 

 

Sv. František chápal, že vše pochází od Boha. Vedoucí silou jeho života bylo mít správný vztah k Bohu. Pro toho, kdo žije chudobu, je Pán jediným bohatstvím. Všechno stvoření i každé vlastnictví tak získává před Pánem své odpovídající místo.

 

 

Pro sekulární františkány není prožívání chudoby stejné jako pro ostatní větve františkánské rodiny. Spíše než „nevyšší chudoba“ přijatá Prvním a Druhým řádem či řeholní chudoba přijatá Třetím řeholním řádem (TOR), ve které je vše společné ve službě poslání řádu, jsou sekulární františkáni vyzýváni k tomu, aby správným způsobem seřadili své priority.

 

 

„Kristus si s důvěrou v Otce vyvolil pro sebe a svou Matku život v chudobě a pokoře, i když pozorně a rád oceňoval všechno stvořené. Tak ať si sekulární františkáni uchovávají náležité smýšlení v odstupu od časných dober, v jejich užívání i při obstarávání svých hmotných potřeb. Ať si jsou vědomi, že podle evangelia jsou jen správci statků, které dostali pro Boží děti. Tak ať se v duchu „blahoslavenství“ snaží očišťovat své srdce od veškeré náklonnosti a žádostivosti po majetku a moci. Vždyť jsou poutníci a cizinci na cestě do Otcova domu“ (Řehole SFŘ 11).

 

 

Článek 18 Řehole SFŘ jde pak ještě o krok dále, když říká, že se sekulární františkáni mají „snažit přejít od pokušení zneužívat“ tvory „k františkánskému pojetí všeobecného bratrství“.

 

 

 

 

Minorita

 

 

Minorita či pokora učí bratry a sestry, aby přijímali každou stránku svého života a povzbuzuje sekulární františkány k tomu, aby rostli v sebepoznání. To vyžaduje ochotu postavit se tváří v tvář skutečnosti hříchu a slabosti i přijmout a rozvíjet osobní dary a hřivny.

 

 

Příliš často je pokora představována jako uznání vlastních chyb a pobídka k návratu k Bohu, abychom získali milost a odpuštění. Ve skutečnosti je pokora výzvou k tomu, abychom zcela přijali sami sebe jako toho, kdo stojí před Bohem. To vyžaduje, aby sestry a bratři uznali a přijali ty oblasti ve svém životě, které jsou hříšné, deformované či zraněné a prosili Boha, aby jim pomohl tyto oblasti proměnit. Avšak pokora znamená také, že jsou přijímány a oceňovány i dobré stránky života. Naše víra nás učí, že lidé jsou stvořeni podle Božího obrazu a podoby, že Ježíš zemřel, aby měli věčný život, že Duch svatý je dán, aby měli život v hojnosti.

 

 

Když lidé plně přijímají tyto pravdy o člověku, může se o nich pravdivě říci, že jsou pokorní před Pánem i před sebou navzájem. Vede je to také k tomu, že vidí v každém, se kterým se setkají, Boží obraz, jak to tak dobře vyjadřuje Řehole SFŘ:

 

 

„Jako (nebeský) Otec spatřuje v každém člověku rysy svého Syna, který je první z mnoha bratří a sester, tak ať sekulární františkáni přijímají všechny lidi pokorně a laskavě jako dar od Pána a jako Kristův obraz“ (Řehole SFŘ 13).

 

 

 Michael J. Higgins TOR

 

 

 generální duchovní asistent SFŘ

 

 

(redakčně zkráceno)

 

 

  (pokračování)