Péterová, Júlia OFS

 „Na světě není nic většího ani krásnějšího než odraz Boží lásky v lidské duši“ - říkal lékař chudých MUDr. Ladislav Batthyány-Strattmann.

 Narodil se 28. října 1870 v maďarském Dunakiliti. Rod Batthyány (Baťáni) byl jeden z nejbohatších s kořeny sahajícími do dávné historie. Ladislav měl více sourozenců, jeho otec byl županem (u nás bychom řekli: krajským hejtmanem) a poslancem Uherského sněmu.

 Když mu bylo 12 let, byl bolestným a bezradným svědkem matčiny agonie, a tehdy poprvé se v něm ozvala myšlenka stát se lékařem. Chtěl zmírňovat bolesti a léčit všechny nemocné, zvláště však ty nejubožejší, nejvíc odkázané na druhé. Po smrti bratra Josefa však musel nejdříve převzít starost o velké hospodářství, a tak se dal po maturitě zapsat na právnickou fakultu.

 Jeho touha však přece zvítězila, nakonec se přece jen zapsal na lékařskou fakultu. Rok po otcově smrti zřídil v jedné místnosti zámku v Kittsee (v Rakousku 10 km od Bratislavy) ordinaci pro chudé. Roku 1898 se oženil s hraběnkou Marií Terezií Corethovou, která mu ze začátku pomáhala jako asistentka; později rovněž získala lékařský diplom. Spolu měli početnou rodinu.

 Dcera Lilly vzpomíná na otce takto: „Vždy si našel pro nás čas. I když byl velmi unaven, přece si s námi každý den chvíli hrál... My děti jsme ani nevěděly, jak jsme bohaté. Vždy jsme měly všechno potřebné, ale plýtvání penězi a přepych byly u nás zakázány.“

 Ladislav získal lékařský diplom roku 1900. Počet pacientů stále rostl, proto příštího roku nechal postavit uprostřed obce vedle kostela nemocnici a později i mateřskou školku, na kterou sám dohlížel. Mladý lékař neznal únavu, byl stále pohotový nejen léčit a finančně podporovat své pacienty, ale rozdával jim i jídlo a ošacení.

 Vedle němčiny a maďarštiny dobře ovládal i slovenštinu a chorvatské nářečí. S každým pacientem dokázal navázat dobrý styk. Nápor byl velký, dráha musela zřídit zvláštní vlak, jenž denně přijížděl z Bratislavy a Pandorfu a dostal přezdívku „nemocniční“. Na chodbě nemocnice denně čekalo až sto pacientů z Rakouska, z Bratislavy, ale i ze Šoproně či z Budapešti.

 Vyčerpávající práce přinutila Dr. Ladislava Batthyánye, aby zanechal všeobecnou chirurgii a zvolil si specializaci, oční lékařství, které by jej tolik nevyčerpávalo. Lékařská věda tím jen získala, dělal totiž na tu dobu odvážné a komplikované zákroky. Jeho zásluhou oční chirurgie velmi pokročila. Často říkával: „Operuji já, ale léčí Bůh.“ Za svůj život uskutečnil mnoho očních operací, které vždy začínal modlitbou, vyprošoval si u nejvyššího Lékaře sílu a zdraví pro pacienta. Byl lékařem nejen těla, ale i duší.

 Pacienti při odchodu dostávali na památku obrázek Božského Srdce s textem:

 „Vezmi si tento obrázek jako tichou vzpomínku na nemocnici  v Kittsee, a když si myslíš, že máš za co děkovat, pomodli  se za nás všechny. Přišel jsi k nám, abys uzdravil svoje  tělo. Nezapomínej však ani na svou duši, která má takovou  cenu, že Pán za ni zemřel na kříži. Život je krátký a co  nevidět budeš i ty stát před Božím soudem. Přistup proto  co nejdříve ke svátostem a nezapomeň ani na své trpící  bratry a sestry, protože jen dobré skutky tě učiní šťastným.“

 V bratislavském františkánském kostele v roce 1916 spolu s manželkou a synem složil terciářskou profesi. Dosvědčuje to o. Takács Ince, historik Mariánské provincie, jenž v tomto čase končil v Bratislavě poslední rok teologie. Ladislav si byl vědom toho, že jeho majetek je jen prostředkem k tomu, aby si nahromadil ten cennější - nebeský. Věděl, že pozemský majetek nezískal svou zásluhou, že je Božím darem a on je jen jeho správcem. Celá rodina se společně modlila růženec a denně chodili na mši sv.

 Roku 1923 při příležitosti stříbrné svatby manželů  odevzdal papežský nuncius Schiopa Ladislavovi pochvalný list od Svatého otce a vyznamenal jej Řádem zlaté ostruhy.

 V roce 1922 zpozoroval na sobě první příznaky vážné choroby; jako lékař velmi dobře věděl, co ho čeká. Přesto se nadále věnoval především svým pacientům. Když chtěl navštívit Assisi, jeden jeho dobrý přítel, který znal jeho zlý zdravotní stav, cestu mu rozmluvil: nejdříve ať se léčí a až potom cestuje. Nakonec odešel do sanatoria v Löw ve Vídni a podrobil se operaci, která však průběh zhoubné nemoci jen urychlila.

 Tím začala jeho 14měsíční křížová cesta. Nepřijímal žádné utišující léky, chtěl věrně následovat Ježíše Krista a modlil se: „Drahý a milý Ježíši, dej mi tu milost, abych tě velmi, velmi miloval. Bože můj, nyní začínám chápat tvou velkou lásku, kterou mi projevuješ. Ano, dobrý Ježíši, doufám v tebe!“

 V jeho deníku čteme: „Cítím se na této zemi jako ptáček uvězněný v nádherné kleci. Váhavě létám sem a tam v úzkém okruhu své duše. Až se však jednou otevřou dvířka klece, nezadržitelně zamířím svou cestou k výšinám.“ Zemřel 22. ledna 1931 v kruhu své rodiny. Byl pochován v rodinné hrobce ve františkánském kostele v Güssingu (v jižní části Burgenlandu).

 Svatý otec Jan Pavel II. jej 23. března 2003 prohlásil blahoslaveným.

Z různých pramenů sestavila Júlia Péterová OFS

Františkánska rodina 3/2003

ze slovenštiny přeložil Radim Jáchym OFM