Houška, Petr Alk. OFM

„Oznamuji vám velkou radost: Máme papeže!

Člověk zpravidla zapůsobí tak, jak se uvede. To první, co slyšíme při nějakém novém setkání, bývá pozdrav. Už to, jak někdo zdraví, s čím přichází, co dává najevo, odhaluje nám, jaký asi ten člověk je. Pozdrav může být u mnoha lidí čistě cosi zvykového a povrchního, dokonce i pozdrav sám o sobě krásný a hluboký. Avšak naopak právě to, když někdo do pozdravu vkládá plnost své osobnosti, svou opravdovost, své hluboké přesvědčení – to už dělá z prvního setkání jedinečný zážitek.

Ještě dnes si živě vzpomínám na onen večer v pondělí 16. října r. 1979, kdy jsem slyšel z rozhlasu, že krakovský arcibiskup kardinál Karol Wojtyla se stal papežem, a mně se v té chvíli vybavil v mysli jarní povelikonoční den více než před čtyřmi roky – přesně to bylo 16. dubna 1974 – kdy jsme se sjeli do Litoměřic na pohřeb tamějšího biskupa kardinála Dr. Štěpána Trochty a čekali jsme na Dómském náměstí před katedrálou ve špalírech. Přijelo černé auto cizí značky a z něho vystoupil skromný církevní hodnostář vyšší štíhlé postavy, sympatického zjevu, vlasů už prošedivělých. Rozhlédl se po věřících a kněžích a mile, srdečně pozdravil v polském jazyce: „Niech bende pochwalony Jezus Chrystus!“ Dozvěděli jsme se, že je to krakovský kardinál Wojtyla. Zúčastnil se všech smutečních obřadů a doprovázel svého zesnulého českého kolegu, litoměřického biskupa, až na místo jeho odpočinku na místním hřbitově pod Radobýlem. Jeho vyšší postava vynikala mezi ostatními a vyzařovala cosi, co bychom mohli nazvat majestátem skromnosti.

Nikdo z nás tehdy netušil, že večer 16. října r. 1979 se objeví na vnější loggii svatopetrského velechrámu v Římě před mnohatisícovými zástupy jako nově zvolený papež, aby promluvil několik slov ke shromážděným a dal své prvé požehnání městu Římu i světu. Jeho první slova byl zase prostý křesťanský pozdrav, tentokráte italsky, vyslovený jistě ne bez vnitřního pohnutí: „Sia lodato Gesu Christo!“

Snad mnohý řekne: Co je na tom zvláštního? Avšak pozdrav v ústech kardinála a pak papeže Wojtyly měl v sobě něco nevšedního: patřil k těm pozdravům, o nichž jsme si řekli, že tak trochu odhalují nitro, ukazují nám, kdo před nás předstupuje. Wojtylův pozdrav byl jako hozená pochodeň víry, burcoval a posiloval, podával, zprostředkovával Krista. I zde platí s určitou obměnou přísloví: Když dva říkají totéž, není to totéž! Prostý pozdrav víry nad hlavami tisíců ve světle reflektorů, tváří v tvář kameramanům, před mikrofonem, byl neobyčejně působivý svou jednoduchostí. Připadalo to asi tak, jako by kdesi daleko za Alpami v polské jizbě položili na stůl poctivý domácí chléb, rozkrojili jej a on zavoněl svou čerstvou vůní…

Nový papež vlastně už tímto pozdravem řekl, že přináší ze země na severu srdci církve to nejlepší, co polský národ má a co po staletí zachoval přes všechny zkoušky: neporušenou křesťanskou, katolickou víru. A snad mnozí si už v této chvíli uvědomili, jaký dar to dal Bůh své církvi v tomto poctivém horalovi, tak jemném a kultivovaném, který se narodil kdesi na polském úpatí Beskyd a uvykl horám jako svému vlastnímu prostředí. Naučil se vzdorovat vichru a bouřím a jít jako dobrý sportovec stále kupředu! Ano, papež Jan Pavel II. je pro církev veliký Boží dar, je to člověk přicházející na sklonku tisíciletí v síle Ducha svatého, aby utvrzoval – podobně jako kdysi Petr – víru svých bratří.

Jan Pavel II. se postavil i do ochrany Matky Boží, Panny Marie. „Celý tvůj, Maria!“ Je si dobře vědom toho, co znamená Maria pro církev i pro jeho vlast, pro polský národ. Před časem byl u nás nově vydán román polského spisovatele – klasika Henrika Sienkeiwicze: „Potopa“. Líčí barvitě a poutavě vpád švédských vojsk do polského království r. 1655, kdy nepřátelská mocnost zaplavuje postupně zemi jako zhoubná zátopa a hrozí zkázou i katolické víře obyvatel. V této potopě vyčnívá hrdě jeden jediný ostrůvek, jakoby spásná Noemova archa plovoucí nad vodami – k ní se obracejí poslední naděje všech. Je to slavné opevněné poutní místo Panny Marie na Jasné Hoře v Čenstochové. Jasnohorská Panna Maria, královna Polska, stává se znamením odporu, záchrany, naděje. Důvěra v její orodování vlévá do skleslých duší novou sílu. Marně se pokoušejí Švédové dobýt tohoto mariánského hradu polského národa, marně jej odstřelují svými těžkými děly, bez výsledku se snaží o podkop. Nakonec musí s nepořízenou odtáhnout. A od té chvíle se válečné štěstí obrací a polský  národ začíná vítězit, nepřítele postupně vytlačuje, až zvítězí úplně.

Papež, který přišel z této země, blízké nám Čechům jazykem, krví i polohou, je člověk pevné víry. Ukazuje, že jediná jistota je v Kristu a v důvěře v mateřskou pomoc Panny Marie.

Jeho pozdrav byl  zároveň programem: zachovat věrnost Kristu – za všech okolností, vždy a všude, chválit ho celým životem, dát mu všechno: každou chvilku svého života, všechny své síly, a to odhodlaně a z lásky! To je cesta ke štěstí, ke spáse: pro jednotlivce, národy i celý svět! A tuto cestu ukazuje první Kristův svědek v dnešním světě: římský biskup, papež, nástupce Petrův.

Letošního roku slaví Jan Pavel II. Petrovo výročí – 25 let od zvolení papežem.

Petr Alk. Houška OFM