Tu přenesmírnou lásku
Corriveau, John OFMCap.
Zamyšlení nad Františkovou zkušeností s ukřižovaným Ježíšem
„Kéž pocítím ve svém srdci. tu přenesmírnou lásku,
kterou ty, Synu Boží, jsi byl zanícen, abys ochotně snášel
tak veliké umučení pro nás hříšníky“
(Kvítky, Třetí úvaha nad svatými stigmaty, FF 1919).
1.1 V březnu 2004 budeme slavit Sedmou plenární radu Řádu na téma: Náš bratrský život v minoritě: „Jako poutníci a cizinci na tomto světě sloužící Pánu v chudobě a pokoře.“ Františkánská minorita prýští přímo z duchovní zkušenosti s Ukřižovaným Ježíšem.
„Ty jsi pokora“
2.1 V oné chvále „Ty jsi pokora“ (ChvBN, FF 261) František definuje teologický základ minority. František zvolil pokoru jako primární rys svého bratrského společenství, protože pokora charakterizuje způsob jakým Bůh zjevuje sám sebe: „Ačkoli má božskou přirozenost (Ježíš Kristus), nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu, ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jedním z lidí“ (Flp 2,6-7).
František viděl s velkou duchovní jasnozřivostí, že svátek Zvěstování není v první řadě svátkem blahoslavené panny Marie a že Vtělení není primárně svátkem Ježíšovým, ale že oba svátky oslavují pokornou lásku Boha našeho Otce: „Toto Slovo Otce, tak důstojné, tak svaté a slavné, zvěstoval nejvyšší Otec z nebe skrze svatého Gabriela, svého anděla, do lůna svaté a slavné Panny Marie, z jejího lůna přijalo opravdové tělo našeho lidství i naší křehkost" (ListVěř 4; FF 181).
2.2 Vyprázdnění od sama sebe, které Bůh činí (kenosis - κÎνοÏις) dosahuje svého dovršení na kříži: „Ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži“(Flp 2,8)
Ježíš tím, že objímá kříž, stává se zrcadlem lásky Boha Otce, který dává sám sebe: „Vůle jeho Otce byla taková, aby jeho požehnaný a slavný Syn, kterého nám dal a který se pro nás narodil, sám sebe skrze svou vlastní krev přinesl jako smírnou oběť na oltáři kříže“ (ListVěř 11; FF 184).
2.3 V pokoře Ukřižovaného my nacházíme svou spásu: „Když mu spílali, on jim to spíláním neoplácel; když trpěl, nevyhrožoval. On sám na svém těle vynesl naše hříchy na dřevo kříže. Jeho ranami jste uzdraveni" (1 Petr 2,23-24). Ježíš nás ospravedlnil láskou, která je současně pokorná i zdarma daná.
„Tu přenesmírnou lásku“
3.1 Soucit bývá popisován jako duchovní povědomost o osobní tragedii druhého a něžnost či citlivost, s níž zapomínáme na sebe a obracíme se k tomu druhému. Na kříži Ježíš bere na sebe osobní tragedii našich hříchů: „Bůh dokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus umřel za nás, když jsme ještě byli hříšníci“ (Řím 5,8). Ježíš odpouští a neodsuzuje: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí“ (Lk 23,34). Oni nevědí, jak něžně a pokorně je miluje nebeský Otec. Ježíš odolává pokušení ovládat: „Jsi-li židovský král, zachraň sám sebe“ (Lk 23,37). Jeho láska je něžností či citem, který jej vede k tomu, aby zapomínal sám na sebe: „Ještě dnes budeš se mnou v ráji“ (Lk 23,43); něžný cit, kterým se identifikuje s druhým: „Ženo, to je tvůj syn. To je tvá matka!“ (Jan 19, 26-27). Ježíšův kříž provází Františka od první chvíle jeho obrácení až do jeho sestupu z La Verny; je to ikona Ukřižovaného. On naplňoval sám na sobě slova sv. Pavla: „Ať je daleko ode mě, abych se chlubil něčím jiným než křížem našeho Pána Ježíše Krista, kterým je pro mě ukřižován svět a já světu“ (Gal 6,14).
3.2 František byl proměněn soucitností Ukřižovaného. Na La Verně se modlil: „Kéž pocítím ve svém srdci tu přenesmírnou lásku, kterou ty, Synu Boží, jsi byl zanícen, abys ochotně snášel tak veliké umučení pro nás hříšníky“ (Kvítky, Třetí úvaha nad svatými stigmaty, FF 1919). Tato přenesmírná láska vedla Františka k tomu, že objal malomocného a jednou provždy změnil svůj vztah k druhým: „A když jsem od nich odcházel, to, co se mi zdálo hořkým, změnilo se mi ve sladkost duše i těla“ (Závěť 3, FF 110). Tato přenesmírná láska k Ukřižovanému z kostela sv. Damiána proměnila jeho způsob existence: „Vstoupil, aby se pomodlil, a celou svou bytostí prožíval změnu, která se s ním stala. Ani on sám nenalézal slov pro tuto nevýslovnou proměnu, kterou v sobě pociťoval“ (2Cel VI, 10: FF 593). Tyto zážitky hluboce proměnily Františkovo srdce. Když hovoří o malomocných, prohlašuje: „Přivedl mě mezi ně sám Pán, a prokazoval jsem jim milosrdenství“ (Závěť 2: FF 594). Když Tomáš z Celana hovoří o události v kostele sv. Damiána, říká: „Od tohoto dne byla jeho svatá duše jakoby zraněná a spolutrpěla s Ukřižovaným“ (2Cel VI, 10: FF 594).
3.3 Papež Jan Pavel II. učí, že abychom pochopili poselství kříže, je nám „vedle teologického bádání významnou pomocí ono velké dědictví, kterým je »žitá teologie« svatých“ (Novo Millenio Ineunte, 27). Svatý otec nám připomíná, že »prorocký prvek« je podstatný pro život církve. Sv. Pavel nám říká: „Proto už nejste cizinci a přistěhovalci, ale spoluobčané ostatních křesťanů a členové Boží rodiny. Jste jako budova: jejími základy jsou apoštolové a proroci (tj. kazatelé mluvící pod vlivem vnuknutí) a Kristus Ježíš je nárožní kvádr. V něm je celá stavba spojena a vyrůstá ve svatý chrám v Pánu. V něm i vy jste budováni působením Ducha v Boží příbytek (Ef 2 19-22).
Papež nás povzbuzuje, abychom hleděli na život sv. Františka a ostatních bratří i sester, jako je sv. Veronika Giuliani a Otec Pio, jako na příkladné uskutečnění na vlastním těle toho, co apoštolové přijali od Pána a předali druhým. V »žité teologii« Františkova života se výkupná síla kříže projevuje soucítěním.
„Pán kraluje z dřeva kříže“
4.1 Prostota kříže přímo vede k vyvýšení a oslavení Ukřižovaného: „Proto také ho Bůh vyvýšil a dal mu Jméno nad každé jiné jméno, takže při Ježíšově Jménu musí pokleknout každé koleno na nebi, na zemi i v podsvětí a každý jazyk musí k slávě Boha Otce vyznat: Ježíš Kristus je Pán“ (Flp 2, 9-11).
Podle Skutků apoštolů se Ježíšovo vyvýšení a oslavení uskutečňuje jeho zmrtvýchvstáním a nanebevstoupením. V den letnic Petr vyhlašuje lidem v Jeruzalémě: „Ať je úplně jasno celému izraelskému národu toto: Pánem a Mesiášem ustanovil Bůh právě toho Ježíše, kterého vy jste ukřižovali“ (Sk 2,36). František, podobně jako sv. Jan, vidí okamžik vyvýšení v samotném kříži: „Třes se před ním, celá země, říkejte mezi národy, že Pán kraluje z kříže“ (HodUt, k Večer. chv. 9: FF 288). Při pohledu na Ukřižovaného vidíme svůj lidský údel proměněný prostřednictvím sjednocení s nekonečně milujícím trojjediným Bohem. „Kdo viděl mě, viděl Otce“ (Jan 14,9). Ukřižovaný Ježíš je zjevením o tom, jaký potenciál je v našem lidství, je-li proměněno dokonalou láskou. Naše lidství, znovu zplozené darující se láskou, je obrazem Boha na zemi. Setník, když byl svědkem života, který vyvěrá v lásce plné soucítění, vykřikl: „Tento člověk byl opravdu Syn Boží!“ (Mk 15, 39).
4.2 Popis Zmrtvýchvstání na konci Markova evangelia obsahuje jedno zvláštní poselství pro ty, kteří usilují o minoritu. U Marka bychom marně hledali Ježíšova zjevení po zmrtvýchvstání. Je zde jen prázdný hrob a několik vystrašených žen, které prchají pryč! Ve vzkříšení zde uvěří ti, kteří vidí »zevnitř«, tj. z nitra hrobu, z nitra Ježíšovy zkušenosti. To jsou ti, kteří skutečně naslouchají Ježíši, když říká Petrovi: „Ty mě následuj.“ Pouze ti, kteří jsou zharmonizováni s Ježíšem tím, že jej následují křížovou cestou a pokornou láskou nebeského Otce, jedině ti jsou schopni »vidět« Ježíše zmrtvýchvstalého. Toto představovalo velké tajemství Františkova života, tajemství, které je velkoryse zjevováno těm, kdo o to žádají a kdo ho hledají. Toto byla ona milost, kterou František žádal a obdržel v kostele sv. Damiána a na La Verně. František nás vybízí, abychom učinili totéž: „Pohleďte, bratři, na Boží pokoru a vylévejte před ním svá srdce“ (ListŘád 28: FF 221).
4.3 Sv. Bonaventura vidí Františka jako proměněného láskou plnou soucítění, jako obraz a ikonu vykoupeného lidstva. A k popisu tohoto účinku na sv. Františkovi užívá poetických slov: „Pravá Kristova láska přetvořila milujícího ve věrný obraz milovaného“ (VětLeg XIII, 5: FF 1228). A k popisu Františkova proměněného lidství jakožto nové podoby Božího zjevení užívá obrazu hory Sinaj: „Andělský muž František sestoupil z hory na slavnost archanděla Michaela po dovršení počtu čtyřiceti dnů v samotě, jak si stanovil. Nesl s sebou obraz Ukřižovaného, ne vytesaný rukou umělce na kamenných nebo dřevěných deskách, ale napsaný prstem živého Boha na údech těla“ (VětLeg XIII, 5: FF 1228).
4.4 „Mějte v sobě to smýšlení, jaké měl Kristus Ježíš“ (Flp 2,5). Pavel poté, co uvede svůj velkolepý kristologický hymnus těmito slovy, naznačí, že „poslušnost [až ke smrti na] kříži“ nebyla pouze součástí Ježíšova poslání, ale je cílem, ke kterému musí směřovat každý člověk, chce-li dojít k plnosti křesťanského života. Jsme voláni k tomu, abychom byli nádobami lásky plné soucítění. Toto je poselství »žité teologie« Františka z Assisi. »Obraz Ukřižovaného«, o kterém hovořil sv. Bonaventura, byl něčím více než jen znameními, která František nosil na svém těle. František nosil v srdci lásku plnou soucítění s Ukřižovaným: „Přibitý již s Kristem na kříž, hořel František nejen serafínskou láskou k Bohu, jež zapalovala ducha a stravovala tělo, ale také žíznil s Kristem ukřižovaným pro spásu všech. Hořel také tak velikou touhou vrátit se k začátkům pokorného života ve službě malomocným“ (VětLeg XIV, 1: FF 1237).
„Jestliže obilné zrno padne do země.“
5.1 Na La Verně se František modlil: „Kéž pocítím ve své duši a na svém těle tu bolest, kterou ty, sladký Ježíši, jsi snášel v hodině svého přehořkého umučení“ (Kvítky, Třetí úvaha nad svatými stigmaty, FF 1919). František dosáhl zakoušení tohoto utrpení na svém těle během posledních let svého života. Jeho »duše« byla poznamenána křížem od samého počátku jeho obrácení, když jej láska plná soucítění s Ukřižovaným vnitřně popouzela, aby objal pokoru kříže. „Blažený František. byl již od svého dětství vychováván k panovačnosti. Když se pak stal obchodníkem, až do svých pětadvaceti let trávil čas marnivým životem“ (srov. 1Cel I, 1-2: FF 317.320). Bylo třeba zaplatit přiměřenou cenu, aby se František obrátil od panovačnosti k pokoře, a aby se z vlivného obchodníka stal pokorný služebník malomocných. Jeho životopisec vypráví, že „ďábel mu vnukl představu ošklivé a hrbaté ženy, která v Assisi bydlila a všem byla odporná. Hrozil mu, že ho udělá této ženě podobným, jestli od svých předsevzetí neupustí“. A Tomáš z Celana pokračuje slovy: „Mezi nešťastnými lidmi na světě si František podle přirozenosti ošklivil nejvíce malomocné“ (2Cel V, 9: FF 591-592). Ve chvíli, kdy se František modlil před křížem u sv. Damiána, byl vnitřně sužován právě těmito boji. Tomáš z Celana říká, že při patření na soucitný pohled Ukřižovaného, František nalezl milost přijmout za svou pokoru kříže. „Od tohoto dne byla jeho svatá duše jakoby zraněná a spolutrpěla s Ukřižovaným. Snad smíme mít zbožně za to, že se od té doby vtiskují jeho duši, i když ještě ne jeho tělu, znamení svatého utrpení“ (2Cel VI, 10: FF 594). Důsledně vzato, je třeba říci, že Františkova proměna při setkání s otcem před biskupem města Assisi obsahovala v sobě více než jen vyřešení vztahu k Petru Bernardone. František se zde s konečnou platností rozešel s celým dosavadním způsobem života a existence. Viditelně a veřejně zde opustil své společenské postavení. „Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a neodumře, zůstane samo; odumře-li však, přinese hojný užitek“ (Jan 12,24). Privilegovaný syn Petra Bernardone musel zemřít, aby se mohl narodit člověk–tvůrce pokoje.
John Corriveau OFMCap.
generální ministr
z italštiny přeložil Pacifik Matějka OFMCap.