Wüpping, Thoma OSC

 Rok sv. Kláry

 Kde je Bůh v naší době?

 V rámci oslav 750letého jubilea „transitu“ sv. Kláry uspořádali Menší bratři tyrolské provincie ve svém studijním domě v Schwazu sympozium, na které byla pozvána i představená kláštera klarisek v Brně-Soběšicích sestra M. Thoma Wüpping OSC. S jejím laskavým svolením uveřejňujeme podstatnou část proslovu, který tam přednesla.

 K 750. výročí úmrtí naší svaté Matky Kláry nám napsal náš otec generální ministr Giacomo Bini obdivuhodný list: „Klára z Assisi - Hymnus chvály“. V jeho závěru píše: „V tomto světě tak nemocném, ale přesto tak toužícím po autentické duchovní zkušenosti, vy představujete diamantový hrot františkánského charismatu pro naše generace.“ Potom pokračuje s pohledem na vzkříšeného Pána: „Říkejte s rozhodností: Viděla jsem Pána! (Jan 20,18) a ukazujte ho svým životem nadšeným pro Pána, podávejte o něm svědectví svým evangelijním přeháněním zakořeněným v důvěře v něho.“ To jsou silná slova!

 Vždy mě uchvacovala postava Marie z Magdaly, která viděla Zmrtvýchvstalého jako první a ohlašovala ho. Její vášnivá láska jí nedopřála klidu, a tak její hledání dospělo jako první k cíli: poznala vzkříšeného Krista, protože se jí dal poznat. Tak máme my ženy, jak se zdá, přece jen určitý předstih před muži, a to může i nám klariskám lahodit a poskytnout našim osobním zkušenostem jistotu.

 Jsem už téměř devět let v České republice, v sekularizované zemi, a byla jsem letos po Vánocích čtyři týdny v Salzburgu, kde jsem opravdu mohla dýchat katolický vzduch. Kde lze Boha zřetelněji nalézt? Tady, nebo tam?

 Vrátím se k některým zkušenostem, které jsem udělala v České republice. Ve společnosti této země není Bůh přítomný. Téměř padesátileté období potlačování i tvrdého pronásledování života víry a církve komunistickou ideologií odstranilo křesťanské zvyky. Nejsou tu žádné důstojnosti a ctihodnosti, žádné chráněné prostory pro církevní skupiny. Vítr tu vane člověku opravdu do tváře.

 Na druhé straně se však rovněž setkáváme s určitou zvědavostí a údivem, že existují lidé jako my: křesťané, klarisky, kteří zcela jednoznačně věří v Boha a zaměřují svůj život k němu tak radikálním způsobem. Ti, kdo nejsou lhostejní, kladou nám otázky, které nás vyzývají, na které lze dát jen čestné odpovědi. Prožíváme to v našem konventu na vlastní kůži při vypořádávání se s rodinami mladých sester, které k nám vstupují. Z dvanácti sester tvořících naše společenství jsou jen čtyři z věřících rodin. Ostatní dospěly k víře v mládí a musely často vybojovat se svými nevěřícími rodiči a přáteli tvrdé boje. To je potom tak otřesné, že jsem v údivu nad vírou těchto sester. Jak dospěly ke Kristu? Jak objevily hodnotu kontemplativního života a pak života klarisek?

 Bůh je zde a nechá se nalézt těm, kteří ho hledají, kdo po něm hladovějí. Je to jako u Marie z Magdaly, která ve své zaslepenosti viděla jen zahradníka, protože však hledala, dal se jí Ježíš poznat. Toto hledání a hlad po něm jsou předpokladem nalezení, vnímání jeho přítomnosti.

 Protože komunistická ideologie napáchala tak velké škody ve společnosti, odpovídá tomu velké hledání smyslu a tím i hledání Boha. K tomu přistupuje ještě něco podstatného: dlouhá léta utrpení potlačované a pronásledované církve přivolala na sebe podle zákona pšeničného zrna Boží milost a vyvolala vnitřní plodnost, která není jinak vysvětlitelná a rovněž se nedá vyvolat. A přinesla zvlášť silné osobnosti víry: kněze, ale i laiky.

 Zvláštním jevem je, že naše mladé sestry ze značné části pocházejí z rozvrácených rodin. Protože se křesťanské hodnoty v minulosti rozpadly, zhroutila se i morálka společnosti. Důstojnost lidí byla často pošlapána. Jednotlivec mnoho neznamenal. To, co tito mladí lidé často bolestně zažili i ve svých rodinách, vedlo je k hledání hlubších, lepších hodnot odpovídajících důstojnosti člověka, a ty nalezli u křesťanů. Jedna z našich sester mi řekla před vstupem: „Bůh se mi stal vším. Je pro mne otcem i matkou.“

 Vrátím se k výroku otce generálního ministra, které jsem citovala na začátku. Jako diamantový hrot se my klarisky samy určitě necítíme, vždyť známe příliš dobře svou bídu, svou otupělost. Zacházíme také opatrně se svědectvím, že jsme viděly Pána. Tato velká slova nám nepatří. Že však jej hledáme s vášnivým srdcem a tak jej chceme dosvědčovat celou svou existencí, to rády připouštíme a před tím neustupujeme. On nás zlákal do pouště klauzury a celoživotního společenství. Tam, v této bídě, jej hledáme a nacházíme. Den za dnem ho vyhlížíme a nepovolujeme. Vždyť ON je velkou láskou našeho života. Jeho se držíme, v hodinách temnoty i v hodinách světla, když se slituje nad naší touhou a daruje se nám. Ve všedním dnu je to však tak, jak to vyjádřila jedna sestra, když přišla od rozhovoru s jednou kandidátkou: „To je zase jedna, která hledá a netuší, jak často je i u nás pokladnička prázdná.“

 Zkrátka nepovolujeme, protože neznáme nic lepšího než Ježíše a jeho následování, jeho cestu, jít po jeho boku. Nebo, jak se vyjádřila jiná sestra: „Nevím, zda znám Krista a zda ho opravdu miluji. Neznám však lepší život, který by dával plnější smysl než ten, který zde vedeme: hledat HO a žít lásku.“ To stačí, abychom šly dál. Naše cesty jsou poctivé ve svých vyjádřeních. Když první velké nadšení a zamilovanost do Boha ustoupí střízlivé realistické zkušenosti, potom teprve ohmatáváme svou cestu vpřed k Bohu a stáváme se tišší, pokornější, pravdivější, když o něm mluvíme.

 Také Marie z Magdaly nemohla Ježíše zadržet, ba on ji ani nenechal, aby se ho dotkla. „Nezadržuj mě,“ řekl. V těchto slovech evangelia spočívá citelný odstup. Tak prožíváme i my klarisky naše setkání s Bohem ve zkušenosti hledání, přijímání a opouštění. Proto se také vyhýbám slovu „kontemplace“. Vždyť znamená „nazírání“ - a kdy vlastně vidíme Boha, a proč bychom ho měly moci vidět?! Něco jako privilegovaní a lepší křesťané, kteří už na zemi mají a požívají to, co je vyhrazeno věčnosti? Ne, my prožíváme svou víru, naši odevzdanost, v naději, solidárně se všemi lidmi a hříšníky. Držíme se věrně Boha a tak dosvědčujeme svým bytím v tichu, že On existuje.

 Před jistým časem přišel nějaký zřejmě dobře situovaný pán do našeho kostela a šel až dopředu do oltářního prostoru, odkud mohl nahlížet mříží k nám do chóru sester. Byly jsme tam všechny. Bylo to v době rozjímání mezi nonou a nešporami. Náhle řekl zřetelně a hlasitě: „Dobrou noc!“ Potom se otočil a odešel. On viděl jen to, jak tu několik mladých žen setrvává v tichu zcela neproduktivně. Neměl tušení o vnitřní dynamice modlitby. Pro něj nemělo naše chování vůbec žádný smysl. Ale tak je tomu v očích společnosti, světa. Nic nevykonáváme. Zda v naší existenci spočívá poselství, zda je chápáno a zda pochodí, nebo ne - to ponecháváme Bohu. Jemu jsme se zcela odevzdaly, také plody naší odevzdanosti patří jemu. Víc nepotřebujeme vědět. To stačí.

 Ano, my dnes žijeme v jiné době. Sekularizovanému člověku Bůh zmizel. Co uděláme se světicí, která žila před 750 léty? O které říkaly její sestry při procesu svatořečení, že měla stále Boha v ústech a vůbec nechtěla mluvit o ničem jiném, že její tvář zářila, když přicházela od modlitby, a vyznačovala se velkou radostí. Nebylo snad v jejím životě namáhavé hledání a zápas o zakoušení Boha, jak je to přece každodenním chlebem nás všech? Když však pozorně nahlížíme do jejího života a zkoumáme texty, objevujeme plně tuto druhou stránku. Klára často plakala. Plakala snad jen nad Ježíšovým utrpením a že jeho láska není chápána a milována? To přirozeně také. Víme však o citlivé, lidsky soucitné Klářině lásce. Nic lidského jí nebylo cizí.

 „Když jednou v hluboké noci plakala,“ čteme u Tomáše z Celana, „stanul u ní anděl temnoty v podobě černého chlapečka a řekl: ‚Neplač tolik, nebo oslepneš!‘ Klára mu ihned odpověděla: ‚Neoslepne ten, kdo hledí na Boha.‘ A on se zmaten vzdálil. Téže noci však přišel pokušitel opět a říkal: ‚Neplač tolik, abys nosem nevysmrkala mozek, po tak dlouhé době změklý; k tomu bys dostala ještě křivý nos.‘ Klára mu pohotově odvětila: ,Nic nebude zkřiveno tomu, kdo slouží Bohu´“ (Legenda 19 - FP II. 3198).

 Jak velká však musela být v této noci vnitřní temnota svaté Kláry, že na ni přišlo toto velké pokušení, které v zásadě také dobře známe! Není třeba být psychologem, abychom rozeznali rozměr tohoto pokušení. Měla tedy i Klára svou bídu s Bohem, a tím je nám blízká. Chápe naše vnitřní útrapy, bere nás svým sestersko-mateřským způsobem za ruku a volá k nám: „Neměj strach o své plné lidství, o svůj pravý rozvoj, vždyť, nic nebude zkřiveno tomu, kdo slouží Bohu´, neboť tomu se nakonec nic nedostává, a ,neoslepne ten, kdo hledí na Boha´." A za pravdivost těchto slov ručí celým svým životem a celým svým tak podivuhodným umíráním - ve velké vnitřní svobodě a lidské velikosti. Jsou to opravdu utěšující a povzbuzující slova pro nás dnes, platná pro každou dobu a společnost i pro každého z nás.

Sr. M. Thoma Wüpping OSC

z němčiny přeložil Radim Jáchym OFM

 

 

(Text pod obrázek: Zprava: Sr.M. Thoma Wüppping OSC, představená kláštera klarisek v Brně-Soběšicích, a Sr.M. Cäcilia Kofler, abatyše kláštera klarisek v Brixenu. )