Rok svaté Kláry - 9 - Klára – dcera církve
Connault, Marcel OFMCap.
„Je to ale tvrdohlavec, musel si jistě říkat velmi sebevědomý kardinál Hugolin. Je jistě hezké, když řeholnice žijí svatě, ale není přece možné žít jen z Lásky a z čerstvé vody.“
Kardinál Hugolin, biskup ostijský, se v roce 1217 stal papežským legátem v Toskánsku. Jemu, který byl specialista na právo a církevní zákonodárství, svěřil papež roli „ochránce a napravovatele“ nového řádu menších bratří svatého Františka. Františka měl ve veliké úctě a z těch dvou se proto stali přátelé.
V roce 1218 se kromě toho stal také „ochráncem a napravovatelem“ kláštera sv. Damiána. To se neobešlo bez problémů. Hugolin byl realista. Byl schopen akceptovat chudobu menších bratří, kteří byli mladí a schopní jít si vydělat na svou obživu prací. Bylo to něco nového, ale zdálo se mu to reálné. Avšak v případě kláštera žen, které většinu svého dne věnovaly modlitbě a krom toho byly uzavřeny v klauzuře, se mu zdálo zcela nereálné, aby žily bez pevných příjmů… Ve svědomí považoval za nutné zajistit klášterům „chudých sester“ jisté majetky, jak to bylo obvyklé u ženských klášterů té doby, které se řídily řeholí sv. Benedikta.
Klára však se cítila ve svědomí vázána následovat šlépěje chudého Krista a ideál sv. Františka tím, že odmítala jakoukoli podobu vlastnictví, ať už osobní či kolektivní.
Hugolin i Klára byli oba silné osobnosti. Klára zcela respektovala kardinála protektora jako zástupce církve. Hugolin naopak ctil svatost Kláry a jejích sester. V rozporu s tím není ani skutečnost, že tato jejich vzájemná konfrontace, která trvala více než dvacet let a kolísala mezi „ideálem a ustanovením pevných pravidel“, mohla skončit nedobře.
Privilegium chudoby
Počínaje rokem 1212 Klára a její sestry žily podle řehole, kterou jim dal svatý František a která se inspirovala řeholí menších bratří: několik prostých evangelních zásad a trvání na chudobě, bratrství a rovnosti mezi sestrami. V roce 1219 kardinál Hugolin uložil klášteru sv. Damiána řeholi, kterou sestavil on sám. Je v ní pramálo smyslu pro chudobu a františkánskou spiritualitu. To se nelíbilo Kláře, která chtěla být pevně přimknuta k řádu menších bratří. Nakonec ji však přece přijala na naléhání sv. Františka, který se chystal odjet do Svaté země. On ji totiž přesvědčil, že nic podstatného se přijetím této řehole nezmění, pokud se jí podaří od papeže dosáhnout udělení „privilegia chudoby“, totiž dovolení, že není povinna nic vlastnit.
V protikladu k tomu, co bychom si mohli myslet, kardinál protektor nechtěl, aby se Klára ocitla v situaci, kdy bude cítit potřebu odporovat jeho řeholi… Určitě si můžeme být jisti naléhavými modlitbami, které Klára a její sestry vysílaly k Pánu a jeho Matce, aby zůstaly věrné striktní chudobě Božího Syna.
Kardinál nejen že se nerozhněval, ale zdá se, že v roce 1220 přišel do kláštera sv. Damiána strávit Svatý týden. Následně napsal sv. Kláře vroucí dopis, kterým se doporučuje do modliteb „Chudých paní“. Doslova Kláře píše: „Svěřuji ti svou duši, a svého ducha odevzdávám do tvých rukou.“ To má jistě daleko k rozkolu, kterého by se bylo možné obávat…
V roce 1227 se kardinál Hugolin stal papežem. Rád pak vyhověl žádosti sv. Kláry a oficiálně svěřil péči o sestry generálnímu ministrovi menších bratří.
Klára věděla, že papežové se mění… Proto vlastnoručně napsala řeholi, jejíhož oficiálního schválení se dočkala v předvečer své smrti.
„Naše matka církev se raduje, že vychovala takovou dceru“
Koneckonců, hierarchická církev nakonec ocenila, že si Klára uchovala svůj evangelní ideál neporušený. V kanonizačním dekretu čteme: „Naše matka církev se raduje, že vychovala takovou dceru, která bohatá ctnostmi porodila mnoho dalších dcer příkladem svého řádu a svatě je zformovala k nejvýš dokonalé službě Kristu.“
Jestliže si uvědomíme, že čistý ideál charismatu i výsledná ustanovení jsou obojí dílem Ducha svatého, ukazuje se, že vzájemné napětí mezi nimi není na škodu, ale naopak přináší své plody.