Říský, Bernard OFM

Rok 1946 – volby

V mládí se kladou základy k budoucí životní cestě, proto jednotlivé zkušenosti mívají velký vliv na utváření celé životní dráhy.

Zažili jsme v květnu první volby. Abychom neztratili příliš brzy naivní optimismus v důležitost našeho hlasu, neměli jsme přístup k novinám ani ke zprávám z radia. Volili jsme ve škole ve Vladislavově ulici.

Čekala nás ještě důležitá volba – měli jsme skládat slavné, věčné sliby. Na ně jsme se připravovali zvládáním úskalí všedního života. Zima na nás pamatovala s chřipkou, kterou jsme si podávali jako štafetu. Když postihla Tita 40° horečkou, volal v noci maminku. Připomnělo nám to, jak hluboce jsme svázáni s matkou, a snažili jsme se tuto vazbu přenášet na Pannu Marii.

Mladická horlivost ve zbožnosti nám přinesla několik případů „kapucínského kolena“ (bursitida praepatelaris). Pan doktor Ort nás bral na operaci a Baptista nás doprovázel jako lapiduch. Dělal jsem hrdinu, sledoval jsem průběh operace, pokud pan doktor nezjistil, jak jsem zbledl, pak ukončil můj „výzkum“. Domů jsme jeli elektrikou z Pavláku, tehdy Petra Osvoboditele. Pokud působilo místní umrtvení, sršel jsem humorem. Na převaz jsme šli k panu doktorovi do Ostrovní ulice s Floriánem a přes intenzivní bolest jsme se smáli: dva mladí františkáni v hábitu se kolébají Národní třídou kachním pochodem – jeden neohýbal pravé, druhý levé koleno.

Na velikonoční svátky jsem byl poslán do Hájku. V Praze už bylo docela teplo, v Hájku to bylo horší. Celou noc jsem nespal zimou, i když o. Stanislav mi dal zatopit ve velkých kachlových kamnech. Ta začala hřát, až když jsem odcházel v Pondělí velikonoční. Přesto byl vždy Hájek pro nás domovem, rodným hnízdem našeho františkánství pod ochranou Panny Marie. Trochu mě mrzí, že naši mladí nemají takový vztah k tradici.

Vydávali jsme klerikátní časopis – Vinea seraphica – a pokračovali jsme – podle svých sil – v tradici. Ovšem grafické úrovně, kterou vytvářel o. Petr Pavlíček, studovaný malíř, jsme nemohli dosáhnout. Psali jsme tam o svém životě a o problémech, které nás zajímaly. Jedním byla otázka knihoven a jejich využívání, a druhým: bratři laici. Témata jsme zpracovávali s Jiřím Mazancem. Předběžná cenzura nebyla, jen jsme dávali každé číslo nejprve o. kvardiánovi-magistrovi. Potom se posílalo do dalších konventů. Zjistili jsme, že náš příspěvek o bratřích laicích byl „vyoperován“, což ukazovalo, že jsme se dotkli živého problému.

Měli jsme také „řečnická cvičení“, při nichž jsme se také nevyhýbali palčivým problémům. Tak Titus Hanuš měl téma „Sezení na konventě“ – čímž vyvolal bouřlivou debatu. O. Metoděj ji rázně ukončil: „Takto se v klerikátě mluvit nebude!“ – a odešel velmi rozčilený. Druhý den se nám přišel omluvit, že se nechal unést hněvem. Obojí bylo pro nás dobrou lekcí.

Zkoušky byly rozvrženy do dvou týdnů. Absolvoval jsem jich devatenáct – a vyzkoušel jsem si nervovou únavu. Jednu noc jsem nespal a prochodil jsem ji po zahradě. Potom při mši sv. jsem usnul mezi jednotlivým zvoněním při pozdvihování.

Nejobávanějším předmětem byly církevní dějiny u o. Kapistrána. Na první poválečnou zkoušku poslali bohoslovci jako prvního br. Serafína Třísku, že snad bude o. Kapistrán na spolubratra shovívavější. On ho však zkoušel dvě hodiny, aby prokázal všem svou neúplatnost. Jeho reakce na neuspokojivé odpovědi zkoušených byly odstupňované: 1) Pohyb čepičky po lysé hlavě kupředu a nazad. 2) Prásk čepičkou na stůl. 3) Prásk se skripty na stůl s jadrným: „Ven!“, doprovázeným gestem ukazujícím ke dveřím. Průvan při výměně kandidátů rozházel skripta po zemi. Jejich sbíráním nový kandidát získal čas na uklidnění před zkouškou.

Jako dvacátou zkoušku jsem dělal státnici z biblika. P. kvardián se divil, že o tom neví – a já se divil, proč by o tom měl vědět, když jsem od něho nic nechtěl. K této zkoušce bylo třeba mít zkoušku z řečtiny – latina se předpokládala, dělali jsme zkoušky z filozofie latinsky – hebrejštiny, arabštiny a aramejštiny. Živé jazyky se na teologii neučily. Zkoušku jsem dělal s br. Baptistou, Alexandrem Heidlerem a ještě několika seminaristy.

Celý rok jsme měli na to, abychom si vyzkoušeli své předsevzetí cele se zasvětit Pánu natrvalo, věčnými sliby. Lásku k františkánství v nás roznítily exercicie o. Jana Ev. Urbana o řeholi. Bylo však třeba zkontrolovat, je-li můj vztah k Pánu tak silný, že jsem a budu celý život ochoten Mu dávat všechno. Celé tři roky jsem si to prožíval v drobných situacích, a stále mi bylo jasnější, že Pán, který za mne dal život, mi za to stojí.

Druhý problém: Vytrvám v daném slovu po celý život? Ze všech stran na mne doléhalo: „Rozmysli si to!“ Podobně mluvila i máma: „Slovo dělá muže – a muž slovo“ – že dát své slovo Bohu je neodvolatelné. Na své síly jsem se spolehnout nemohl, ale na velkodušnost Pána a na věrnost Matky – Panny Marie, která nikdy neopustí, je možno se spolehnout.

Třetí problém: Slib čistoty. Na fakultu s námi sice začaly chodit asi tři dívky, ale když zjistily, že k doktorátu nikdy nebudou připuštěny, postupně to vzdaly. Na ženský svět jsem měl jen mlhavé vzpomínky z dětství – byl jiný. Nedovedl jsem si představit sebe jako otce rodiny. Kdybych měl nějakou dívku opravdu rád, úcta k ní by mi bránila v sobeckém vztahu. Mohl bych ji připravit o krásu a pel mládí? úcta k tajemství ženy mi pomohla k definitivnímu rozhodnutí.

Bratři skládali slavné sliby 1. 8. 1946. Anselm přišel do noviciátu až v září a já dosáhl plnoletosti až 23. 9., a tak jsme šli oba s bratry z mladšího ročníku do Hájku na prázdniny. Tak jsem se stal z nejmladšího seniorem. Měl jsem zajišťovat plnění uložených úkolů. Práce byla delší, a protože mě nikdo nechtěl vystřídat jako přidavače bratru Masseovi, který stavěl ve sklepě lože pro bojler, bratr Vít, senior druhého ročníku, mi přišel druhý den na pomoc. Bratři mě naočkovali: Jsme tu na prázdninách a musíme odřít všechnu těžkou práci (mlátili jsme obilí na staré ruční mlátičce) – a Bonaventura jako novic si chodí odpracovat své povinné ruční práce do knihovny! Když jsem toto naše stanovisko předložil o Stanislavovi-novicmistrovi, podíval se na mne tak bolestně, že jsem sklopil uši a už nikdy jsem si nešel stěžovat jménem bratří – taky jsem už nikdy nebyl seniorem, ale vždy nejmladším.

V témže roce byla pak v srpnu i provinční kapitula. Bavili jsme se vymýšlením agitačních sloganů, jako: Proces bude velmi krátký, zvolen bude Filip Hladký! – To zas bude rána, zvolí-li nám Kapistrána: - Napláčeme slzí hrníček, bude-li zvolen Metod Řezníček! – což se našeho magistra a kvardiána poněkud dotklo.

Zvolen byl Kapistrán a hned nám řekl, že nás pošle do ciziny studovat. Deset bratří mělo jít do Belgie a dva, Efrém a já, do Anglie. Tamější provinciálové měli poslat pozvání se závazkem, že nás budou živit. Z Anglie dopis nedošel včas, a tak nás jelo všech dvanáct do Bruselu, kde už před válkou studoval o. Karel Peřt a Leo Barabáš. A tak jsem měl jednu hodinu francouzštiny v Praze u bratra Jiřího, který na gymnáziu měl francouzštinu. Protože jsem věděl, že mě vede Pán, přijal jsem Brusel bez reptu.