Slotwiński, Tadeusz OFM

 3. „Pán, nebo služebník?“

 „Vrať se domů!“ František upadl do Božích rukou. Začíná se zamýšlet a uvažovat nad touto událostí. K rozhodnutí došlo rychle. Vstal za svítání a pak bez otálení, s klidnou vážností a chladnokrevně vsedl na koně a vrátil se do Assisi. Za sebou zanechal všechny sny o světské slávě. Neměl žádné plány do budoucna, věděl, že musí čekat na příslib, který mu měl všechno objasnit.

 Nyní vidí František své myšlenky a rozhodnutí z doby nemoci v jiném světle. Ne jako něco, co bere chuť do života, ale jako něco, co ho obohacuje novým životem, když dává všechny své touhy a schopnosti do služby Bohu. Bůh pak se dovolával toho, co v něm bylo nejlepší: jeho rytířské povahy, věrnosti a ušlechtilé hrdosti ve službě. Bylo to však i dovolávání se jeho hluboké víry.

 František neví, co si má se sebou počít. Ptá se tedy poslušně jako rytíř: „Pane, co mám dělat?“ Zdá se, že v této otázce nelze pozorovat žádný zlobný tón kvůli zklamání, které ho potkalo.

 My ne vždy čekáme na odpověď, když o něco prosíme Boha, když se modlíme o poznání jeho vůle. Když pak odpověď přichází, naříkáme, že je nejasná. A když je na odpověď třeba dlouho čekat anebo neodpovídá našim přáním, potom jsme netrpěliví. Nejeden se v takové chvíli rozešel s Bohem, jako kdyby Bůh nedodržel slovo, zatímco jen ubohý člověk pokládá svou touhu za Boží přání.

 Když nám Bůh přikazuje čekat, už tím nám dává příslušnou odpověď. On je Pán a Učitel, a každý člověk se musí naučit dívat se na Boha ne jako na člověka, kterého lze přitáhnout k odpovědnosti, když se někdo cítí ukřivděný. Ten, kdo si myslí, že mu Bůh může ukřivdit, ten stojí teprve na prahu duchovního života, neuvědomuje si Boží práva. Bohu nic nechybí. On je moudrost, dobrota, láska, pokora a naděje sama. Ale my, jeho děti, jsme tak netrpělivé a často nechápavé!

 „Pane, co chceš, abych udělal?“ - tahle otázka vytryskla ze samého Františkova srdce. Je to otázka vyjadřující již určité obrácení, víru, která svědčí o ochotě odevzdat se: „Pane, co chceš, abych udělal?“ František už je trochu jiný člověk. V jediné chvíli uviděl, že to, co dodnes dělal, a cesta, kterou kráčel - to nebyla Boží vůle pro něho. Víra mu přikázala položit tuto otázku: Pane, co mám dál dělat? Co ode mne očekáváš?

 Bůh sám se chtěl „vmísit“ a vstoupit do Františkova života a ukazovat mu postupně velké a podivuhodné plány, jaké s ním měl. Uskutečňování Božích plánů je něco jiného než plnění Boží vůle. Proto František toužil jedině „přizpůsobovat se Boží vůli“. S Boží milostí, nezávisle na všem a na všech, plnil Boží vůli, to znamená, že říkal: „Bože, budu ti sloužit bez výhrad!“

 Když, následujíce Františka, budeme počítat s Boží milostí, nikdy nám to nedovolí upadnout ve znechucení, třebaže nejednou budeme pociťovat sklon ke hříchu, budou nás tížit vady, slabosti, které nedokážeme překonat, a zažijeme i pády. Pán nás neustále vyzývá, abychom se obraceli, a stále musíme prosit o milost začínat znova - postoj, jenž umožní pokojně a radostně - v duchu Božího dětství - kráčet cestou vedoucí k Bohu, cestou, která zajišťuje ustavičnou mladost srdce. Nezbytná však je naše odpověď právě v těch chvílích, kdy tak jako sv. František musíme Ježíši říkat: „Pane, co chceš, abych udělal?“ V jakém ohledu se mám změnit? S čím mám zvláště bojovat?

 „Pane, co chceš, abych udělal?“ Budeme-li mu to v srdci opakovat - jako střelnou modlitbu - mnohokrát během dne, Ježíš nás osvítí a ukáže nám ty momenty, v nichž se naše láska zastavuje a nejde vpřed tak, jak to chce Bůh. Souhlas s Boží vůlí je hlavním prvkem křesťanské dokonalosti. Jsme povinni Boží vůli nejen přijmout, ale mít rovněž hlubokou touhu stále ji plnit, i tehdy, když nás vede dolinou utrpení. Ježíš se vždy hluboce snažil, aby plnil vůli svého Otce. Vícekrát říkal, že přišel splnit to, co od něj Otec vyžaduje. Kdysi řekl: „Mým pokrmem je plnit vůli toho, který mě poslal, a dokonat jeho dílo“ (Jan 4,34), „ve svitku knihy je o mně napsáno: abych plnil tvou vůli, Bože“ (Žid 10,7). Musíme hledat Boží vůli a uskutečňovat ji. Čas strávený uvažováním a rozjímáním nám odhalí to, co Bůh od nás očekává. Když se zaposloucháme do jeho slova, můžeme snáze spatřit a odhalit Boží vůli. Usednout u Ježíšových nohou a naslouchat srdcem tomu, co nám říká.

 Boží vůli nám není vždy snadné přijmout. Naopak, časem může způsobit nemálo bolesti. Přesto, díky modlitbě, najdeme sílu, abychom přijali všechno, cokoli je ve vztahu k nám Boží vůlí. K modlitbě máme přicházet připraveni tázat se na Boží vůli a přijímat ji ve všem. V takové modlitbě je pravý pokoj. Když se zdá, že Boží vůle nás drtí - modleme se s tím větší horlivostí. V ní najdeme sílu, ba dokonce radost. „Pane, co chceš, abych udělal?“  František uslyšel: „Vrať se do Assisi - tam se duchovním způsobem splní tvoje vidění. Vrať se do Assisi!“ Znamenalo to vlastníma rukama zbořit vysněný palác. Znamenalo to přiznat se před lidmi k „porážce“. Znamenalo to projít očišťujícím ohněm údivu přátel a výsměchu mnohých. Zdá se mu, že slyší uštěpačný smích. Hrdina! Jaká radost slyšet válečný hluk z dálky! Odvaha mu vystačila jen na to, aby v zářícím brnění dojel na koni do Spoleta! Dokáže jen zpívat o slavných činech druhých!

 Víme ze zkušenosti, co se často děje s našimi dobrými předsevzetími. Když přijde znovu příležitost, když se ozve známá melodie, jak je těžké jít svou cestou, a ne v taktu staré písně! Pramenem naší bídy je naše slabost a to, že nemáme odvahu přiznat se k ní před sebou samými. Ne hned se odtrhneme od špatných zvyků. Jdeme nejednou dvojí cestou: tou Boží a tou vlastní. V zásadě chceme plnit Boží vůli, je nám však těžké odtrhnout se sám od sebe. I tehdy však Bůh nám jde v patách a jeho velké kroky nás již dostihují.

Tadeusz Slotwiński OFM

 Spoleto – „Pane, co chceš, abych udělal?“

 Glos sw. Franciszka 2/2003

z polštiny přeložil Radim Jáchym OFM