Slotwiński, Tadeusz OFM

 „Neúnavné úsilí v modlitbě a neustálé cvičení ctností přivedlo Božího muže k takové jasnosti mysli, že ačkoliv si neosvojil studiem znalost Písma svatého, osvícen věčným světlem zkoumal s podivuhodnou bystrostí rozumu hluboké věci,“ napsal o Františkovi sv. Bonaventura (LegMai 11,1). Serafický učitel uvádí rovněž Františkovu výpověď vztahující se na jeho spolubratry: „Chci - řekl - aby moji bratři byli učedníky evangelia, a tak prospívali ve znalosti pravdy, aby také rostli v čistotě prostoty a neoddělovali holubičí prostotu od hadí opatrnosti; vždyť výborný Učitel je spojil svými požehnanými ústy“ (LegMai 11,1).

 Když Ježíš posílal dvanáct apoštolů na dílo evangelizace, dal jim velmi konkrétní rady, co mají dělat a mluvit, a upozornil je na obtíže, s nimiž se setkají. Řekl jim: „Hle, já vás posílám jako ovce mezi vlky! Buďte tedy opatrní jako hadi a bezelstní jako holubice“ (Mt 10,16). Z Kristových úst slyšíme povzbuzení k opatrnosti: Buďte opatrní jako hadi.  Opatrnost je nadpřirozená ctnost, která vede rozum, aby za všech okolností volil odpovídající prostředky vedoucí k příslušným cílům, a vždy je podřizoval konečnému cíli. Proto činitelem rozhodujícím o opatrnosti není jen přirozený rozum, inteligence či chytrost, ale rozum osvícený vírou. Taková opatrnost čerpá své podněty z pravd a zásad evangelia. Ježíš předpovídá svým učedníkům mnoho obtížných situací, v nichž budou potřebovat opatrnost. Kristovu pravdu je třeba dokázat nalézt, a dávat pozor na to, co je třeba říci a kdy mlčet.

 Had ve starověkém světě byl pokládán za symbol opatrnosti, neboť se dokáže vyhýbat nebezpečí. Opatrnost, o jaké zde mluví Kristus, má zde jistě něco z dobře chápané prohnanosti, je to rovněž umění využít situaci, abychom unikli hrozícímu nebezpečí. Takový postoj vyznačující se opatrností však nesmí zahrnovat nějaký podvod či klam. Proto Ježíšovi učedníci mají být současně prostí jako holubice. Nepřátelství lidí, k nimž půjdou svědkové Kristova evangelia, nabývá velmi konkrétní podoby. Nejen že nebudou chtít přijmout evangelium, ale v mnoha případech začnou jeho hlasatele pronásledovat. Budou je vydávat soudům a tam nepravdivě obviňovat. Bude to nepříjemná a překvapivá situace. Nemají se jí však obávat: „V tu chvíli vám bude dáno, co máte mluvit“ (Mt 10, 19).

 František v Nepotvrzené řeholi celou hlavu 16 věnoval bratřím, kteří půjdou mezi Saracény a jiné nevěřící, a již v první větě píše: „Pán praví: Hle, já vás posílám jako ovce mezi vlky! Buďte tedy opatrní jako hadi a bezelstní jako holubice.“ Další části této hlavy jsou naplněny a proniknuty slovy Ježíše Krista. Jeho bratři jako Kristovi učedníci nemají promarňovat žádnou příležitost, aby hlásali evangelium a konali dobro. Současně mají být prostí, neboť jedině prostodušný člověk může dobýt srdce všech.

 Jako křesťané a františkáni máme jít světem s těmito dvěma ctnostmi, které se vzájemně posilňují a doplňují. Prostota předpokládá správný úmysl, rozhodnost a ucelenost postupování. Opatrnost ukazuje v každé situaci na nejvhodnější prostředky k dosažení cíle. Sv. Augustin učí, že opatrnost „je láskou, která odlišuje to, co pomáhá směřovat k Bohu, od toho, co tomu překáží“. Tato ctnost nám umožňuje objektivně poznat skutečný stav věci v souladu s konečným cílem: určit bezpečným způsobem cestu, kterou máme jít, a jednat podle toho.

 Jan Pavel II. říká: „Opatrný (rozvážný) není ten, jak se často soudí, kdo si to umí v životě zařídit a dostat z něj co největší užitek, ale ten, kdo se snaží uspořádat celý život podle hlasu správného svědomí a podle požadavků spravedlivé morálky. Tímto způsobem se opatrnost stává klíčem k tomu, aby každý uskutečnil základní úlohu, kterou dostal od Boha. Touto úlohou je dokonalost samotného člověka“ (promluva 25.10.1978).

 Ježíš, Jan Pavel II. a František nás učí opatrnosti svými slovy i příkladem. Nehledali a nehledají vytáčky, ale mají na mysli lidi, k nimž mluví. Aby byl člověk opatrný, potřebuje mít světlo rozumu. Správně hodnotit události a okolnosti budeme moci při dobré náboženské a mravní výchově intelektuální a asketické, jakož i s pomocí milosti, díky níž dokážeme objevit cesty vedoucí k Bohu a uskutečnit správná rozhodnutí. Avšak při mnoha příležitostech a situacích budeme muset prosit o radu.

 Často jsou zbožní lidé - a zvlášť svatí lidé - zpravidla podezříváni z nedostatku realismu, kritičnosti a opatrnosti, rozvážnosti. Mluví se o nich jako o fantastech, snílcích, neživotních a nepraktických. Avšak církev a křesťanská etika kladou na člověka usilujícího o dokonalost na prvém místě požadavek opatrnosti, rozvážnosti. Při procesech svatořečení se především zkoumá, zda kandidát na úctu oltáře vyznačoval touto ctností. Svatý člověk, to je především člověk rozvážný, který má velkou vnímavost pro životní realismus a jedná tak, aby ve svých konkrétních podmínkách vykonal co nejvíce dobrého.

 Prvním krokem opatrnosti je uznat vlastní omezenost, a tedy ctnost pokory. Před uskutečněním rozhodnutí s vážnými důsledky pro nás i pro druhé je třeba prosit o radu. Prostota nám přikazuje napravit naše omyly. V duchovním životě prostota, tak blízká pokoře, nám často přikazuje prosit o odpuštění, neboť se dopouštíme četných omylů a zanedbání.

 Opatrnost se nepochybně opírá o vrozené předpoklady. Mnoho však poučuje rovněž životní zkušenost. Pro křesťanskou opatrnost je přitom nejdůležitější světlo víry. Nezmýlí se ten, kdo se snaží stále hlouběji pronikat do ducha evangelia, do ducha všeobecné církve, která má dvoutisíciletou tradici. O pomoc Ducha sv. František a jeho bratři se radili s Ježíšem tím, že několikrát otevírali knihu evangelia, a Kristova slova, která četli, byla pro ně odpovědí Mistra samého, neboť opravdu zcela věřili Bohu a důvěřovali mu.

 Bez opatrnosti lze zbloudit i v tom, co se zdá dobré, když se to dělá v nevhodnou dobu anebo bez míry. Opatrný člověk se stále učí. Pravá moudrost hledá ve všem Boha.

 Není však dobrá taková opatrnost, která pod záminkou nezbytnosti rozvažuje nad situací, skrývá zbabělost neudělat rizikové rozhodnutí, vyhýbá se řešení určitého problému. Není opatrný ten člověk, jenž se při apoštolátu řídí lidskými ohledy, a v čekání na to lepší propásne příležitosti, které už možná nikdy nenastanou. Opatrnost si nesmíme plést ani s nesmělostí nebo strachem, ani s dvojtvářností nebo udáváním. Opatrnost neznamená nedostatek odvahy před obětováním se a účastí na Božích dílech. Neznamená také vyhledávání snadných kompromisů ani neospravedlňuje nedbalost. Ježíšovi vyznavači přes své slabosti a obavy vždy hledali cesty k co nejrychlejšímu šíření Kristova učení, i tehdy, když tyto cesty často vedly obtížemi a souženími až k mučednictví.

 Následovat Ježíše ve vlastním životě znamená uskutečňovat menší i větší bláznovství, jak tomu bývá v každé velké lásce. Když Bůh od nás vyžaduje něco navíc, nesmíme podléhat falešné opatrnosti, moudrosti tohoto světa. Nesmíme se řídit soudy lidí, kteří se necítí povoláni a kteří se na všechno dívají jedině lidskýma očima. Ježíše, Františka, Maxmiliána Kolbeho i Jana Pavla II. pokládali za blázny. Ti nejsou opatrní moudrostí tohoto světa, ale jsou opatrnější než hadi, než lidé, nade všechno, neboť jejich rozvážnost je nadpřirozená. Takovou opatrnost mají mít i všichni Kristovi vyznavači, i my, i kdyby nás tak jako jeho označovali za blázny a hlupáky. Nadpřirozená opatrnost nám ukazuje nejrychlejší cestu ke Kristu v společnosti příbuzných, přátel, kolegů...

 V Loretánské litanii se obracíme na Marii: Panno moudrá - Virgo prudens. Příčestí a přídavné jméno prudens znamená: předvídavý, znalý, zkušený, zběhlý, bystrý, rozvážný, rozumný, pozorný, obezřetný, opatrný. Oslovení Panno moudrá potvrzuje, že Maria jako panna má v nejvyšší možné míře ctnost opatrnosti. Ona, dokonalý Boží tvor, nezkažený hříchem, v plnosti uskutečnila soulad vdechnutý do ní Bohem. Vládla v ní plná harmonie všech darů a schopností vzájemně spojených a navzájem se podporujících. Celý její mravní obraz a psychickou strukturu pronikají tři akty opatrnosti: Maria rozvažuje, hodnotí a rozhoduje. Maria všechna slova a události uchovává v srdci a uvažuje o nich; pilně pozoruje události, které se aktuálně dějí, a hledá jejich pravý význam; zaposlouchává se do Písma sv., do slov anděla, Alžběty, Josefa, pastýřů, mudrců z Východu, Simeona, Anny, a především svého Syna; kontempluje jednotlivé články řetězu, do něhož se ukládá její život, a spojuje je v celek. Z předpovědi se domýšlí věcí budoucích, které ji očekávají, a připravuje se na ně. Od chvíle představení Ježíše v chrámě žije pod znamením a v očekávání Kalvárie jako nevyhnutelné cesty k cíli, kterým je spása lidstva, přihlíží k okolnostem, v nichž se nachází sama, její Syn, jeho učedníci a stoupenci, vyhýbá se překážkám a odstraňuje je. Je opravdu Panna moudrá.

 Opatrný člověk nejedná ukvapeně. Dokáže se pozdržet a zastavit nad tím, co má udělat. Tak jednal sv. František: radil se s papežem, kardinály, biskupy, kněžími, spolubratry, sám se modlil a prosil v určité otázce o modlitbu sv. Kláru, bratra Silvestra. Vždy měl před očima cíl. Věděl dobře a jasně, co chtěl. Potom rozvažoval možnosti. Dobře znal evangelium, vždyť Ježíš řekl: „Když někdo z vás chce stavět věž, nesedne si napřed a nespočítá náklady, jestli má dost na dokončení stavby? Kdyby totiž položil základy a nestačil ji dokončit, vysmáli by se mu všichni, kdo by to viděli, a říkali by: Tenhle člověk se pustil do stavby, ale nemohl ji dokončit“ (Lk 14, 28-30).

 František chtěl, aby jeho bratři životem i učením budovali církev a aby všechny lidi povznášeli příkladem svého dobrého života. Ty, kteří nestavěli anebo bořili, proklínal silnými slovy: „Ať jsou od tebe, nejsvětější Pane, a ode všeho nebeského dvora i ode mne, tvého maličkého, zlořečeni, kteří svým špatným příkladem narušují a ničí to, co jsi svatými bratry tohoto řádu vybudoval a budovat nepřestáváš“ (LegMai 8,3).

 Nadto byl František rozhodný v uskutečňování cíle. Často kráčel delší cestou, protože tu si zvolil, a nehledal zkratky. Dlouho rozvažoval, ptal se na radu, dokázal vyčkat. Neplýtval energií zastavováním se nad drobnostmi. Nebyl však svéhlavý; ten dokáže jít svou cestou i tam, kde je zřejmé, že se zcela zmýlil. Život ho nerozmazlil. Mnoho se nalopotil a natrpěl, svoje starosti však skládal na Pána, a ten ho podporoval. Když se však o něčem přesvědčil, pak to důsledně uskutečňoval. To také vyžadoval od svých bratří.

 V Potvrzené řeholi bratřím napsal: „A podle příkazu pana papeže nebudou smět (bratři) žádným způsobem z tohoto řádu vystoupit, protože podle svatého evangelia nikdo, kdo položí ruku na pluh a ohlíží se zpět, není způsobilý pro království Boží (Lk 9,62)“ (Řehole 2).

 František věděl, že pluhů je mnoho a život krátký. Třeba si proto vybrat jen jeden. Potom je třeba položit ruku i srdce na vybraný pluh a neohlížet se zpátky. Může přijít velké pokušení. Člověku se může zdát, že u jiného pluhu je to snazší, hezčí, že se s ním dá víc udělat. Tu však Ježíš říká: člověk, který položí ruku na pluh a ohlíží se zpět, není způsobilý pro Boží království. Poslední soud bude rovněž dobou odhalení těch odložených pluhů (pluhů života manželského, řeholního, kněžského). U nich budou stát ti, kdo se ohlíželi zpět.

 My, protože jsme si zvolili pluh františkánského života a rozhodli jsme se pro něj, prosme Boha o milost vytrvalosti. Povzbuzujme se navzájem, abychom se neohlíželi zpět, ale stáli u toho pluhu, na který jsme položili svou ruku.

 Římané říkali: „Cokoli děláš, dělej rozvážně, a hleď na konec!“ (Quidquid agis, prudenter age et respice finem.) Ten z nás, kdo se rozhodl jít za Ježíšem podle vzoru sv. Františka, má dobře a tvořivě využít život. Každý člověk o něco usiluje, chce něčeho v životě dosáhnout, něco důležitého vykonat. Člověk je natolik veliký, nakolik usiluje o něco velikého. Když spustí ruce, přestane budovat, zrezignuje, představuje tragický obraz. Rozhořčí se, rozlítostněný nad sebou a nad světem konstatuje, že jeho život spěje ke konci, on však ještě nic nevykonal. Začal, ale nedařilo se mu. Špatně spočítal a nedokončil stavbu. Ježíš nás varuje před tímto bludem. Vyzývá k uvažování, rozvaze a opatrnému jednání. Moudrý je ten, kdo hledí na konec.

 Ježíšův učedník se musí vyznačovat velkou opatrností. Ta je zvlášť potřebná v boji se zlem. Zlo roste vedle nás, je třeba denně s ním zápasit, a když se s ním člověk neopatrně zabývá, může zahynout. Třeba dobře spočítat síly těla i ducha, zda stačí, aby vydržel. Dokážu si to se zlem úplně vyřídit? Je třeba poslouchat Ježíše, a nejednou dovolit zlu, aby rostlo vedle mne, dávat však pozor, aby se nic neztratilo, dokud v době žně nebude sklizena pšenice dobra a plevel zla spálen.

Tadeusz Slotwinski OFM