Schneider, Johannes OFM

 Růženec Panny Marie, který se v druhém tisíciletí postupně vyvinul pod vanutím Ducha, je „oblíbenou modlitbou mnoha světců“. Papež Jan Pavel II. ve svém apoštolském listu o modlitbě růžence pokládá takřka za „nemožné vyjmenovat nekonečný zástup světců, kteří v modlitbě růžence nalezli skutečnou cestu ke svatosti“. Kdo však aspoň trochu zná církevní dějiny, bude stejně tak pokládat za nemožné počítat k těmto světcům růžence sv. Kláru z Assisi, třebaže nechybějí více či méně umělecká zobrazení Kláry a Františka s růžencem za pasem nebo v rukou.

 Růženec se ve své dnešní mariánské podobě, jak papež uvádí, vyvinul teprve postupně, enucleatum, jak to zní latinsky. Rozvinul se z jádra (nucleus), jako plný klas z pšeničného zrna.

 Evangelijní jádro této rozjímavé opakovací modlitby je třeba hledat v Ježíšově příkazu, „že je třeba stále se modlit a neochabovat“ (Lk 18,1). Tento apoštoly převzatý příkaz ustavičné modlitby: „Bez přestání se modlete“ (1 Sol 5,17) nalézal rozličná konkrétní uskutečňování. Tak v návaznosti na Ježíšovo podobenství o stálé modlitbě se nacházel příklad v jednoduché a krátké střelné modlitbě celníka v chrámu, kterou bylo možno vždy a všude bez námahy opakovat: „Bože, buď milostivý mně hříšnému!“ (Lk 18,13). Právě tuto modlitbu praktikoval i sv. František, jak nám uvádí Tomáš z Celana (1 Cel 26 - FP 363), když se zdržoval delší dobu na jednom místě k modlitbě a dokázal stále neúnavně opakovat: „Bože, buď milostivý mně hříšnému!“

 Jiná praxe neustálé modlitby spočívala v prostém vzývání Ježíšova jména slovy slepce z Jericha: „Ježíši, synu Davidův, smiluj se nade mnou!“ (Mk 10,47), z něhož se postupně vyvinula tzv. „Ježíšova modlitba“. Otec mnichů sv. Antonín Veliký (251-356) užíval při počítání zvolání početní šňůru, tzv. kombologion, které mělo 103 uzlů, z toho 33 pro Otče náš, ostatní pro jméno Ježíš. V 11. a 12. století se potom zvláště v klášteřích rozvinul zvyk, že především bratři laici se místo 150 žalmů, které klerici a chóroví mniši recitovali většinou zpaměti, modlili stejný počet Otče náš, tedy celý žaltář.

 K tomu se používala tzv. paternosterová šňůra, která se kromě jiných názvů označovala i jako signacula (znamení). Ještě za života sv. Kláry dostala tato šňůra také název rosarium, což vlastně znamená růžová zahrada, nebo corona (koruna) blahoslavené Panny, protože se stále více začalo prosazovat, k Otče náš připojovat také vždy Ave Maria, až se v 15./16. století konečně vykrystalizovala nám známá podoba mariánského růžence.

 Životopisec sv. Kláry nám pak uvádí, že jí byla důvěrně známá praxe opakované modlitby s otčenášovou šňůrou už jako dítěti, třebas sama takovou pomůcku počítání neměla. Tím zajímavější je, s jakou dětskou tvořivostí dokázala Klára odpomoci tomuto nedostatku: „Protože neměla modlitební šňůru (signacula), počítala své Otčenáše kamínky“ (LegKl 4 - FP 3159).

 To, že tím jako malé děvčátko už tkvěla ve velké a staré tradici, patrně vůbec netušila. O poustevníkovi sv. Pavlu z Théb (234-347) se totiž uvádí, že k počítání svých modliteb si položil do klína 300 malých kamínků, a z nich pak při každém Otče náš jeden odhodil. Možná nám připadne taková praxe příliš počtářská, ba vypočítavá. Těm, kteří se upřímně modlili, nešlo však přitom o nich jiného než aby žili podle Ježíšova příkazu stále se modlit a neochabovat. Protože však je sotva možné doopravdy se stále modlit, stanoví si podle své povahy a zkušenosti nějakou míru, jako určitý úsek cesty, který si předsevzali za den ujít.

 Jeden moderní autor má na metodu počítání sv. Kláry tento názor: „V takové hře není ještě třeba vidět zvláštní znamení svatosti...“ (A. Rotzetter, Klára von Assisi). Možná nemá tak docela nepravdu, když mluví o „modlitební hře“. Děti se však učí téměř vždy jen „hrou“, dokonce - jako v případě Kláry - i svatosti. Současníkům tohoto děvčátka mohlo být přece nápadné, že se modlila právě tak, jak to odpovídalo jejímu věku, že svou lásku k Bohu projevovala hrou s kamínky, kterými své modlitbičky (oratiunculas) Pánu vypočítávala. Tato hra s kamínky místo otčenášové šňůry odnímá opakované modlitbě něco z jejího mechanické, kvantitativní povahy zaměřené na výkon. Stává se opravdu dětsky důvěryplnou modlitbou, bez oné otrocké úzkosti, že při upadnutí jediného kamínku se ohrozí platnost celé modlitby.

 Tomáš z Celana předtím zdůrazňuje, že modlitba jí byla přítelem a že při ní zakoušela vnitřní radost, takže postupně začala toužit po životě zasvěceném výlučně tomuto příteli. Na začátku jejího života modlitby stojí tedy hluboké, spontánní přátelství, ne duchovní cvičení nebo namáhavé pokání. Když pak svými kamínky spočítávala Bohu Otčenáše, pak to byl jen živý výraz tohoto už věnovaného a prožívaného přátelství, takřka odrazový stupeň už živého vztahu, který jen potřebovala lehce a hravě prokázat, aby opět nově vstoupila do tohoto přátelského ovzduší, které Celano označuje jako libou vůni. V této vůni přátelství onoho dítěte s Bohem se ubohé kamínky patrně staly růžemi plnými vůně, takže přece jen ne docela neprávem mluvíme o růženci sv. Kláry.

 Teprve na konci svého života mluví Klára zřetelně a nezakrytě o tomto hlubokém přátelství, kterým ji Bůh obdaroval už od mládí. Ano, ona se vrací ještě dál nazpět, až k tajuplnému počátku své existence v samotném Božím plánu, když v modlitbě na smrtelném lůžku mluví ke své vlastní duši:

 „Jdi v pokoji, protože budeš mít dobrý doprovod; neboť ten, který tě stvořil, předzvěděl, že budeš posvěcena; a když tě stvořil, vlil do tebe Ducha Svatého; a pak tě střežil jako matka své maličké dítě“ (Proces svatořečení 11, 3).

 Jako výraz takového vztahu anebo jako zacvičení do něj dostávají otčenášové kamínky, uzlíky jména Ježíš či zrníčka růžence svůj vlastní smysl. K tomuto způsobu modlitby je tedy třeba ducha dětství. Avšak, což nám Ježíš neříká: „Nebudete-li jako děti...“?

Johannes Schneider OFM

Betendes Gottes Volk 2003/3 Nr. 215

z němčiny přeložil Radim Jáchym OFM