Corriveau, John OFMCap.

Zamyšlení nad Františkovou zkušeností s ukřižovaným Ježíšem

         „On je náš pokoj“

6.1    Pokora kříže a soucitná láska Ukřižovaného učinily z Františka člověka, jenž byl nositelem pokoje. Sv. Bonaventura nám říká, že „František dospěl k takové čistotě, že tělo s duchem a duch s Bohem se shodovaly v úžasném souladu“ (VětLeg V, 9: FF 1098). Obraz sv. Františka, který nám Tomáš z Celana vykresluje, je osoba citově i duchovně celistvá a symbol vnitřní svobody: „V jednání laskavý, od přirozenosti mírný, v řeči přívětivý, v napomínání taktní, ve svěřeném mlčenlivý, když radil, moudrý. v předsevzetí stálý, pevný v ctnostech, zakotvený v milosti, vždy stejný. Byl rychlý k odpuštění, pomalý v hněvu, svobodný v duchu, měl vynikající paměť, v rozhovorech přesně myslil. Když měl volit, byl opatrný, ve všem prostý, vůči druhým dobrotivý, při všem jemný, prost zbabělosti, bez jakékoli pýchy“ (1Cel XXIX, 83: FF 464-5).

6.2    Z Františka jeho vnitřní pokoj vyzařoval na všechno stvořené a dával mu neobyčejnou citlivost pro krásu. „Při pohledu na věci krásné rozjímal o kráse Nejkrásnějšího a po stopách vtisknutých do všech věcí sledoval všude Miláčka. Ze všech věcí si utvářel žebřík, po němž by vystupoval k dosažení toho, který je všecek žádoucí“ (VětLeg IX, 1: FF 1162).

         Ve své Písni bratra Slunce František propůjčuje svůj hlas celému tvorstvu, a tak chválí Boží dobrotu a krásu.

6.3    Pro své současníky byl František zosobněním toho, co je v Listu Efezanům řečeno o Ježíši: „On je náš pokoj; zboural přehradní zeď, která je dělila, tj. nepřátelství“ (srov. Ef 2, 14). Když Tomáš z Celana popisuje Františkovo kázání, říká: „Jeho slovo bylo jako plápolající oheň, který pronikal do hlubin srdce a všechny naplňoval obdivem. Při každém svém kázání vyprošoval všem pokoj slovy: »Pán ať vás obdaří svým pokojem!« Tento pokoj hlásal stále s velikou láskou a horlivostí mužům i ženám, všem lidem, které na svých cestách potkával. A tak mnozí, kteří dříve nenáviděli pokoj i spásu, objali z milosti Boží celým srdcem pokoj, stali se sami lidmi pokoje a byli horlivější o svou věčnou spásu“ (1Cel X, 23: FF 358-359).

„Otevřou se vám oči, a budete jako Bůh“ (Gn 3, 5)

7.1    „Mír na zemi je hluboká touha lidských bytostí všech dob.“ Encyklika papeže Jana XXIII. Pacem i terris, uveřejněná dne 11. dubna 1963, byla výrazem nejhlubších nadějí a tužeb jedné generace. Tato encyklika definovala základní lidská práva, jejichž uskutečňování inspirovalo a proměnilo náš svět. Na druhé straně právě dožadování se těchto práv bylo předmětem toho nejstarobylejšího pokušení na tomto světě. „Otevřou se vám oči, a budete jako Bůh“ (Gn 3, 5). Hadovo pokoušení bylo právě proto tak svůdné, že bylo velmi blízké pravdě: „Bůh stvořil člověka ke svému obrazu; k obrazu Božímu ho stvořil“ (Gn 1, 27). Sveřepé úsilí o dosažení těchto práv vedlo lidstvo nejen k tomu, že toužilo po míru a že umíralo za mír, ale dokonce i k tomu, že zabíjí ve jménu míru! Kdykoli lidé sobecky usilují o uskutečnění svých ekonomických práv, dochází k ničení životního prostředí a ke zločinnému jednání vůči chudým. Kdykoli člověk sobeckým způsobem hledá svou sexuální identitu a sexuální vyjádření sebe sama, dochází k narušování a ničení lidských a rodinných vztahů. Když nějaký národ bezohledně usiluje o dosažení svých práv, nevyhnutelným důsledkem takových snah je válka. Kdykoli člověk ze svého JÁ činí absolutní hodnotu, není schopen připustit nic jiného než jen svou seberealizaci. Panovačnost a tyranství v nás odmítá uznat a přijmout onu „pokornou lásku nebeského Otce“, která je tak charakteristická pro život sv. Františka.

7.2    Sobecké úsilí o dosažení svých práv a uskutečnění své identity je prapříčinou panovačnosti, která je kořenem hříchu v každém z nás. Prosazovat se na úkor druhých, to je podvědomý instinkt typický pro náš stav hříšníků. Panovačné JÁ je uzavřené vůči pokornému působení Boží lásky. „František byl vychováván k panovačnosti.“ Dosaďte do této věty místo jména František jméno svoje. Nezní to tak trochu pravdivě? ústředním prvkem Františkova boje byl právě strach, že bude muset opustit výhodné životní podmínky. Podobně i my máme strach, že se budeme muset vzdát výhod, které nás staví nad druhé. Také my jsme byli vychováváni k panovačnosti. Přijmout za svou pokoru kříže je skutečnost, ze které máme stejný strach jako ho měl sv. František: „ÄŽábel. mu hrozil, že ho udělá této ženě podobným, jestli od svých předsevzetí neupustí“ (2Cel V, 9: FF 591). Svoji osobnost obvykle chápeme jako schopnost nezávisle disponovat sebou samými a svou svobodu často chápeme jako možnost řídit a ovládat druhé. U Františka však paradoxně je to pokora, kterou on přijal za svou, a tak dokázal vyjádřit svou osobnost a rozvíjet svůj lidský potenciál a tvořivost vlastní jeho osobě bez toho, že by se musel utíkat k výhodám plynoucím z urozenosti a společenského postavení. Právě toto bylo zdrojem jeho neuvěřitelné vnitřní svobody, která pak v něm vytvořila postoje mysli i srdce, jež vedly ke zrodu fraternity sobě rovných, mezi nimiž neexistují strukturální rozdělení. „Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a neodumře, zůstane samo; odumře-li však, přinese hojný užitek“ (Jan 12, 24). Pokora kříže žádala od Františka definitivní rozchod se společenskými hodnotami jeho doby. A nic menšího se nežádá ani od nás.

7.3    „Vznešeným stupněm pokory je, když nejen že uznáme svou mrzkost, ale dokážeme ji i milovat“ (P. Pio z Pietrelciny, Epistolario, III., str. 566). P. Pio nám byl dán jako svědek pokory, která „miluje ponížení odvozené z kříže“. Sv. František obdržel dar stigmat na konci svého života. Jeho současníci chápali udělení stigmat jako božskou „schvalovací pečeť“ života prožívaného v jednotě s Ukřižovaným. Otci Piovi se dostalo  stigmat na počátku jeho františkánského života. A tato vnější znamení stigmat nosil pak více než padesát let. Stigmata jsou na jedné straně příčinou určité kontroverze. Současně jsou však školou kříže, jejímž prostřednictvím se P. Pio naučil pokoře a dosáhl svatosti.

         Válka je nejvyšším projevem lidské panovačnosti, v níž jsou fyzická síla a smrt použity k vnucování vůle jednoho národa druhému. Je hodno povšimnutí, že Bůh vtiskl tato vnější znamení ukřižovaného Krista tomuto zcela neznámému řeholnímu bratrovi právě v roce 1918, na konci války, „kterou se měla skončit každá válka“. Významná je také skutečnost, že Otec Pio založil své modlitební skupiny v předvečer druhé světové války.

         Otec Pio zemřel v roce 1968, což je rok, který bývá ztotožňován s velkými společenskými revolucemi naší doby, která je charakterizována naléhavou touhou po seberealizaci. Během celého období svého života jako kapucín a jako kněz Otec Pio nikdy nekonal službu nadřízeného, v níž by měl autoritu nad druhými. Jediným projevem autority byla zpovědní služba; a po tři roky mu bylo zabráněno dokonce i ve svobodném vykonávání této služby. Kázal jen zřídka nebo skoro vůbec. A přece lidé přicházeli po tisících, aby se účastnili Eucharistie, kterou on slavil v maličkém kostelíku Panny Marie Milostné. Pokora Otce Pia zprostředkovávala poutníkům zkušenost, kterou měl sv. František s Eucharistií: „Jak vznešená pokora! Jak pokorná vznešenost, s níž Pán veškerenstva, Bůh a Syn Boží, tak se ponižuje, že se pro naši spásu skrývá v nepatrné způsobě chleba!“ (ListŘád II, 27: FF 221)

         Tisíce lidí otevřely svá srdce Otci Piovi. Papež Jan Pavel II. shrnuje dopady pokory světce těmito slovy: „Tento pokorný bratr kapucín ohromil svět životem oddaným modlitbě a naslouchání svým bratřím a sestrám.“

Kultura míru

8.1    „Mír není tolik otázkou »struktur«, jako otázkou »osob«. Mírové struktury a procedury jsou jistě potřebné. Jsou však pouze plodem moudrosti a zkušenosti nahromaděné v průběhu dějin prostřednictvím »bezpočetných mírových gest« ze strany mužů i žen.“ (Jan Pavel II., promluva k světovému dni míru, dne 1. ledna 2003, odst. 9).

         Příští Plenární rada bude jednat o našem bratrském životě v minoritě. Papežovo slovo nám připomíná, že františkánská minorita vyžaduje mnohem více než jen reformu struktur našeho Řádu. Ve Františkovi se jeho minorita zrodila z jeho osobního obrácení k soucítění, které zakusil v lásce Ukřižovaného a které jej uschopnilo přijmout za svou pokoru kříže. „Mírová gesta se rodí ze života osob, které ve své duši neustále rozvíjejí mírové postoje“ (Jan Pavel II. tamtéž). Podstatným předmětem Plenární rady „nebudou struktury“, ale bratři, kteří přijímají totéž obrácení. Papež pokračuje slovy: „Mírová gesta jsou možná tam, kde lidé plně doceňují komunitní rozměr života“ (tamtéž). Tento rok zamýšlení nad minoritou nám nabízí vzácnou příležitost individuálně i v rámci místních kapitul přemýšlet nad tím, nakolik jsme i my ponořeni do oné »kultury panovačnosti« tohoto světa. „Mírová gesta vytvářejí kulturu míru“ (tamtéž). Bratři, kteří se osobně obrátili od panovačnosti k soucítění budou společně růst, aby z každého z našich společenství rozesetých po světě učinili ohnisko pro takovouto kulturu míru.

8.2    Sociologická analýza nebude sama o sobě stačit k tomu, aby nás přivedla k takovému obrácení. Uprostřed svých bojů František zašel do kostelíka sv. Damiána, kde soucitný pohled Ukřižovaného zasáhl jeho srdce a dal mu schopnost nastoupit cestu obrácení k minoritě. VII. PRŘ je výzvou ke každému z nás, abychom každý den podnikli tutéž cestu do některé z našich kaplí a kostelů našeho Řádu, aby i naše srdce bylo proměněno soucitným pohledem Ukřižovaného.

8.3    Milí bratři a sestry; měli jste tolik vytrvalosti, že jste dočetli tyto mé řádky až do tohoto bodu. Děkuji vám za vaši pozornost. Nyní bych chtěl být tak smělý a požádat vás, abyste tento dopis přečetli ještě jednou a spíše než mého komentáře si všimli slov Páně a slov sv. Františka, Tomáše z Celana, sv. Bonaventury a Otce Pia. Čtěte tentokrát více srdcem, jako byste konali lectio divina: „Zvláště je důležité, aby se naslouchání Slovu stalo živým setkáním, v prastaré, a přece stále platné tradici lectio divina, která dokáže vyjmout z biblického textu živé slovo, které oslovuje, orientuje a utváří existenci“ (Novo Millenio Ineunte, 39). Prosím, aby se tato druhá četba stala zkušeností srdce, které hovoří k srdci (jak o tom psal kardinál Newman).

         A nyní se rád vytratím a ponechám prostor Duchu svatému, který nás spojuje dohromady jako »menší bratry«. S úzkostí očekávám VII. PRŘ a svěřuji naši přípravu sv. Otci Piovi, pokornému vzoru minority pro nás i pro lidi naší doby.

 

 

 

         S bratrským pozdravem

br. John Corriveau OFMCap.

 generální ministr

         18. dubna 2003, O Velkém pátku v den Kristova utrpení

přeložil br. Pacifik