Mauriac, François

François Mauriac

Markéta z Cortony

30. Smrt jako poslední extáze

 Konečně přišel únor roku 1297, v němž měla Markéta dojít klidu. Den i hodinu - byla to doba ranního rozbřesku - znala předem. Čekala - údy ochromené, duše v mnohých chvílích již odpoutána od těla. Bratr Giunta Bevegnati jí byl vrácen, nebo, lépe řečeno, ona byla vrácena dobrému bratrovi. Bez jakékoli lidské pomoci končilo nadlidské dobrodružství. Sjednocení se dokonalo ve skrytosti jejího nitra, tam, kam nemá přístup žádný vůdce. Teď už není na světě nikdo než ona a její Stvořitel. Nepotřebuje už nic než posvěcenou ruku, která jí přinese Hostii a dá jí rozhřešení.

 Od 6. února až do východu slunce 22. února, v němž vstoupila do věčnosti, už nepřijala žádnou potravu. To je vše, co víme o její smrti. Životopisci se budou marně namáhat toto tak chatrné téma vyzdobit: padesátiletá žena, zničená čtvrtstoletím krutě tvrdého pokání, umírá na podlaze své cely.

 Kolem bídného lůžka se vznáší vůně, o které se vždy domnívají, že ji vnímají ti, kdo jsou přítomni umírání světice. To je jediný rys, který bratr Bevegnati zachytil a podal. Vypráví také, že v tutéž hodinu v Citta  di Castillo jedna mystička viděla Markétu vstupovat do nebe obklopenou zástupem duší, které zachránila; a ujišťovala, že Cortoňanka je nová Kristova Magdaléna. Prohlásila snad Markéta, jak čteme v různých jejích životopisech: „Cesta spásy je snadná, stačí milovat“? Nechala si od bratra Giunty předčítat z Písma sv.? Pomáhali jí její staří přátelé, především dámy Moscari? Její životopisci to tvrdí, aniž by pro to mohli uvést nějaký důkaz, neboť bratr Giunta o tom nic neuvádí.

 Smrt světice, která již žije v Bohu, není ničím jiným než potvrzením stavu, jenž už tu je. Ubohé tělo, které vlekla s sebou po neznámé cestě, se konečně od ní odděluje. Jak jen mohlo tak dlouho vydržet? Přenechává je špičkám světských a církevních úřadů, františkánům, davu. Pozemská schránka, kterou tolik nenáviděla, je nyní obklopena kadidlem a libými vůněmi. Železná rakev je zazděna do stěny kostela na Sant\'Egidio, který Markéta nechala znovu vybudovat. Je zbytečné zmiňovat se, že došlo k četným zázrakům. Avšak největší ze všech zázraků zůstává zázrak její svatosti: co dokázala vykonat láska v padlé dívce!

 Byla padlou dívkou: to si musíme stále znovu připomínat, když se náš rozum pohoršuje nad mučeními, která si ukládala, anebo bezradně stojí před nimi. Přísný kající život jedné svaté františkánky, která ji ve slávě předešla, sv. Kláry z Assisi (jejíž smrt připadá na rok 1253, když Markéta byla ještě malým děvčátkem), neměl nikdy ráz nenávisti a pomsty duše vůči tělu. Důvod spočívá v tom, že Klára přešla z liliově čistého dětství ke svaté chudobě a k nazírání. Její vášeň pro úplné vydání se, kterou zdědila od svého Otce Františka, byla plodem její lásky k Dítěti v jeslích. Varovala však své dcery před přeháněním, kterým se později měla opájet Markéta: „Naše tělo není ze železa,“ psala Klára své milované Anežce České, „ani naše síla není silou kamene... Žij a doufej v Pána, rozumně mu služ a své oběti vždy mírni solí opatrnosti.“

 Kdyby byla Markéta dostala takové poselství, patrně by byla Kláře namítla: „Ty nevíš, jak vzpomínka na tisíckrát odčiněné hříchy zůstává v těle živá, kolik semen vzchází v těle, které se jednou oddalo pozemské lásce. Ty to nevíš, protože jsi mohla Bohu dát zpět své dětské srdce tak, jak jsi je dostala.“

 Nepochybně leželo toto běsnění hříchu daleko za ní, když svítalo ráno 22. února 1297. Nevíme, co si Markéta na prahu věčnosti povídala pro sebe. Šeptání, jaké slyšíme ještě na lůžku umírající sv. Kláry,  k nám neproniklo, ona něžná, vznešená slova, kterými Chudá paní z Assisi těšila a uklidňovala svou duši: „Jdi bezpečně v pokoji, neboť budeš mít dobrý doprovod: vždyť ten, který tě stvořil, předem tě posvětil; a vždy tě střežil, jako matka své dítě, které miluje. Buď veleben, Pane, který jsi mě stvořil.“ Jsme přesvědčeni, že stejná důvěra, táž jistota posilovala i kajícnici z Cortony v jejím smrtelném zápase. „Vidíš,“ ptala se Klára z Assisi krátce před smrtí jedné sestry, „vidíš ty, nejmilejší dcero, Krále slávy, kterého já vidím?“

 I Markéta viděla Krále slávy. A Král slávy ji pozoroval pohledem plným něžnosti, jaký věnuje jen nazíravým duším a který my obyčejní křesťané nikdy nepoznáme; neboť v duchovním životě platí tvrdý zákon, který vyjadřuje Tauler takto: „Těšit se Bohem a těšit se tvory, to nejde, i kdyby sis oči do krve vyplakal.“

 My obyčejní křesťané zakoušíme dennodenně nepopíratelnou pravdivost tohoto výroku. Víme, že Milovaný na nás čeká mimo věci, mimo všechny lidi. Nemáme však sílu překročit tuto živou závoru. Tak se tedy učme nebát se smrti, ale milovat ji, smrt, která odstraní z cesty všechny věci a všechny lidi, a konečně nám odhalí Boha a předá nás jemu.

 Není nic útěšnějšího nad výrok sv. Terezie, že mezi extází a smrtí je velká podobnost; smrt je totiž jediná extáze, kterou nám ubohým křesťanům bude dopřáno zažít.

 Pro Markétu je smrtelný zápas pokračováním extáze, smrt jejím dovršením. Už po léta nemá její tělo a krev téměř žádný podíl na jejím sjednocení s Bohem; v něm stále méně dosahuje něco citového. Nyní konečně je její už napůl ponořená duše zcela otevřena záplavě, která ji pohltí, jakmile se prolomí hráze těla.

 Avšak jakkoli už překonala „lidského“ Boha, Syn člověka, kterému se za tolik let kajícího života přidružila, musel přece být přítomen, aby jí pomohl při přechodu; a tak pozorovala naposledy na zemi tuto Tvář, kterou už nyní neviděla pokrytou lidskými slinami, ale triumfující a zářící, jak ji spatřil první mučedník Štěpán: „Vidím nebesa otevřená a Syna člověka, jak stojí po Boží pravici.“

 Markéta by byla jinou světicí, třebas neméně spojenou s Bohem, kdyby její život ovládl oslavený Kristus, vítěz nad světem a smrtí, a ne obětovaný Beránek, Muž bolesti.

 Snad to opravdu nebyl ani Král slávy, ani trním korunovaný obětovaný Beránek, jemuž platil její poslední pohled. Snad duše, již napolo odpoutána, viděla už na samém okraji věčnosti Pána tak, jaký opravdu byl: Poutníka mezi nebem a zemí na cestě z Emaus, jak ho namaloval Rembrandt: „bledý a vyhublý, s modročernými rty poznamenanými smrtelnými mukami...“ Co však vůbec víme o smrti svatých?

 Ostatně, je aspoň jeden, který by ve své poslední hodince nevyrazil nepochopitelný výkřik Syna: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ Možná se Markéta v této poslední zkoušce zhroutila a zavřela oči, aby neviděla nekonečnou prázdnotu.

(pokračování)