Říský, Bernard OFM

Vzhůru do Belgie!

Ráno na sv. Václava 1946 jsme nasedali na Jungmannově náměstí do dědečka autobusu, kde už byla nějaká skupina Belgičanek. Seděli jsme vzadu a pro nezvyk našeho organismu na takové cestování museli šoféři – byli dva – už před Rokycany zastavit, aby se náš žaludek aklimatizoval. Jeli jsme pak bez zastávky až do druhé hodiny v noci, kdy už toho měl náš autobus dost. Byli jsme kdesi na předměstí Frankfurtu, když nám odešla zadní poloosa. Autobus odstavili do postranní ulice a čekali jsme na den. Byla to však neděle a všude zavřeno. Autobus byl předválečný, podle možností „modernizovaný“, takže i poloosa byla speciální, bylo třeba ji svařit. To se povedlo v pondělí dopoledne – a vyrazili jsme do Porýní. Ve dne jsme projížděli Kolínem nad Rýnem – na náměstí kolem poškozené katedrály ulicí lemovanou po obou stranách valem sutin sahajícím až do výše prvního poschodí trosek domů. Večer jsme projížděli městem na hranicích s Lucemburskem. Původně mělo prý pět tisíc obyvatel. Několikrát se přes ně převalila fronta, ani jeden dům nezůstal celý a žilo prý tam jen pět rodin.

Večer jsme dojeli do Lutychu, kde nám opět praskla poloosa. Lidé tam byli vstřícnější, rozebrali si nás na noc. Dopoledne jsem absolvoval druhou hodinu francouzštiny v autobusu. Náš hábit vzbudil účastenství u kolemjdoucích. Ti nám přinesli něco na zub a jeden muž nás podělil cigaretami. V životě jsme sice nekouřili, ale takovým darem lásky nebylo možno pohrdnout. Odpoledne s opravenou poloosou jsme pokračovali směrem k Bruselu. S krátící se cestou rostla naše úzkost a strach. Na konci města jsme objevili náš cíl – klášter „U zpěvu ptáčků – Chant d´oiseau“. Místní bratři nás přivítali, ale rozuměl jsem jen jednomu – který mluvil česky. Byl to Polák, který před válkou vstoupil k emauzským benediktinům a byl poslán na studia do Fuldy. Zatím emauzský klášter byl zrušen, takže bratr nemohl složit věčné sliby. Vstoupil proto k františkánům v Belgii, ale ti ho přijali jen s podmínkou, že bude skládat věčné sliby až v polské provincii po válce, což se neuskutečnilo. Asi po osmi letech studia odešel sice do Polska, ale ne do řádu. V našich začátcích v Bruselu nám prokázal cenné služby.

Večer byla rekreace – domlouval jsem se s jedním klerikem česko-německo-anglicky o denním řádu a byl jsem tím vyčerpán víc než z celé cesty.

Klášter v Bruselu  byl novostavbou ze třicátých let, z tvrdých, neomítnutých cihel, jak je tam běžné. Tvarem připomínal letadlo: na přídi je dole refektář a nad ním nemocnička – trup vytváří kaple s chórem pro řeholníky, nad ním je chór s varhanami. Levé křídlo je klerikát, v pravém je konvent. V klerikátě jsou v přízemí studovny a sakristie, nad nimi tři poschodí cel. V konventním křídle je v přízemí kancelář provinciála a kvardiána. Chodba, používaná pro liturgické průvody, spojuje hostinské pokoje a farní budovu a kapli a tvoří čtvercovou „rajskou zahradu“. Velká jednoduchá okna byla ozdobena obrazy bratra malíře s františkánskou tematikou.

I velká zahrada je rozdělena na část klerikátní a konventní, je členěna vysokými stěnami tújí či buků ve francouzském stylu a za nimi bylo volejbalové hřiště, na němž jsme hráli i kopanou – vždy v hábitu. Byla to dobrá potní kůra. O celou zahradu i s ovocnými stromy a zeleninovými záhony pečoval bratr zahradník.

Denní řád byl velmi účelně rozvržen – do tří bloků modliteb a jídla i rekreace, která byla jen v poledne povinná. Na studium i soukromou zbožnost bylo času dost.

Po příjezdu jsme dostali každý svého „instruktora“, který nám měl pomoci zvládnout francouzštinu i denní povinnosti. Dorazili jsme 1. října odpoledne a v následujících dnech před svátkem sv. Františka se konal velký úklid celého domu. Chodby se drhly „po vojensku“. Jedna parta nosila vodu, druhá drhla rýžáky na holi a třetí vodu sbírala. Myla se také okna ve studovnách, téměř dvoumetrová. Chvílemi poprchávalo a pak zase sluníčko se nám smálo, jak jsou okna čmouhatá. Bylo to dobré pokání – do té doby jsem se mytí oken vyhýbal, ale byla to průprava na „gruntování“ komárenských kasáren.

Měli jsme zakázáno mluvit spolu česky. Bylo nás dvanáct Čechů, dva Němci, určení do misií v jižní Americe, a asi dvacet Belgičanů. První měsíc jsem poctivě mlčel. Zprvu mi pomáhalo, že jsem se cítil uražen výtkou od Jiřího, že jsem zpíval falešně v autobusu, když jsme si dodávali odvahu zpěvem národních písní. A tak jsem „studoval“ francouzštinu – měl jsem jen učebnici pro samouky: Od A do Zet – slovník jsme v Praze nedostali, četl jsem evangelium a misijní časopis – což jsem střídal do omrzení – a poslouchal francouzské přednášky. K pochopení mi pomáhala fantazie a zjištění, že francouzština je jen zpitvořená latina. I později se mi belgičtí bratři smáli, že si vytvářím latinskou francouzštinu.