Slotwiński, Tadeusz OFM

 Vtělením svého Syna Bůh se stal pro nás viditelným, přiblížil se nám lidským způsobem. František je si toho vědom, když píše, že „Otec přebývá v nepřístupném světle, Bůh je duch a Boha nikdy nikdo neviděl“ (Napomenutí 1 - FP 141). Současně však nepochopitelná láska vede Boha, aby se lidem zjevil, aby ho mohli uvidět a poznat. Jeho láska nalezla cestu přizpůsobenou bezmocnosti, která je vlastní tvorům. Každý člověk může jít touto cestou a tuto lásku zakusit. Přeplněn vděčností se František modlí: „A my ti děkujeme, že svatou láskou, kterou jsi nás miloval, jsi chtěl, aby tvůj Syn se narodil jako pravý Bůh a pravý člověk z přeslavné nejblahoslavenější vždy Panny svaté Marie“ (1. řehole 23 - FP 64).

 Právě tuto cestu poznání a zakoušení Boha Seraf z Assisi s důrazem ukazuje: „Pán Ježíš řekl svým učedníkům: »Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne. Kdybyste znali mne, znali byste i mého Otce. Nyní ho již znáte, neboť jste ho viděli.« Filip mu řekl: »Pane, ukaž nám Otce a víc nepotřebujeme!« Ježíš mu odpověděl: »Tak dlouho jsem s vámi, Filipe, a neznáš mne? Kdo vidí mne, vidí Otce«“ (Napomenutí 1 - FP 141). V těchto slovech se ukazuje první tajemství bezedné milosti vtělení: Kristus jako naše cesta, pravda a život. Vtělený Boží Syn je pro nás jasnou pravdou, v níž docházíme poznání Boha Otce. V Ježíši se Bůh stává pro lidi vnímatelnou a uchopitelnou skutečností.

 Podstatu milosti vtělení spatřuje František dále v tom, že Kristus se stal bratrem všech lidí. Matku Boží miloval a uctíval právě proto, že jej učinila naším bratrem (2 Cel 198 - FP 786). Milostí vtělení se všichni mohou stát dětmi Boha a bratry Ježíše Krista.

 Spásné působení Boží lásky zakoušíme mnoha různými způsoby; velmi zřetelně se projevuje ve vtělení Božího Syna. Vtělení představuje počátek spásné aktivity Boha vůči lidem. Celý Františkův život byl poznamenán vírou v tajemství vtělení, které prožíval jako málokterý jiný svatý. Byl nazýván „světcem Vtělení“. „O tomto Slově Otce, tak vznešeném, tak svatém a slavném, zvěstoval nejvyšší Otec svým svatým andělem Gabrielem, že sestoupí z nebe do života svaté a slavné Panny Marie.“ Od věčnosti milovaný Syn Otce „přijal opravdové tělo našeho lidství a naší křehkosti“. Je člověkem jako my, ve všem nám podobný - kromě hříchu. Současně však je rovněž bez výhrad „Slovem Otce, tak vznešeným, tak svatým a slavným“ (List věřícím 1 - FP 181).

 Milost vtělení je nepředstavitelně velká. Nepředstavitelně velká je láska Boha, jenž si tuto milost „vymyslel“ a nám daroval. Nepředstavitelně velká je tedy rovněž vděčnosti, kterou jsme zavázáni. Ono díkůčinění vyjadřuje František v XV. žalmu v Nešporách na Boží narození z Hodinek o Utrpení Páně (FP 303):

 „Zpívejte Pánu, síle naší, vzývejte Boha jásavým hlasem, neboť je hrozný Pán svrchovaný, je velekrálem nad celou zemí. Vždyť Pán, náš Král od věků, poslal z výsosti svého milovaného Syna, narodil se z panny Marie... Toto je den, který učinil Pán, jásavě se z něho radujme. Hle, dítě se nám narodilo, syn je nám dán, při cestě byl položen do jeslí, protože se pro ně nenašlo místo pod střechou. Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem, ve kterých má zalíbení. Raduj se, nebe, a jásej, země, huč, moře se vším, co v tobě se hemží, výskejte nivy se vším, co roste, zašumte vesele, stromy v lesích. Zpívejte Pánu novou píseň, zpívejte Pánu, všechny země. Vždyť Pán je mocný a hoden chvály.“

 Děkovat s takovou radostí a láskou může jedině ten, kdo byl do hloubi duše proniknut tajemstvím vtělení Boha. František spolu se shromážděnými věřícími v noci Božího narození 1223 v Greccio slaví nad jeslemi Eucharistii, slavnou oběť díků církve.

 Světec děkuje Bohu slovem i činem svého života, vždyť jeho život byl „životem podle svatého evangelia“, v němž František dovolil Bohu, aby ho zcela a bezvýhradně ovládl, aby náležel jen jemu a existoval jen pro něho. Tento život není nic jiného než odpovědí člověka diktovanou vděčností za dar milosti vtělení Boha v Kristu. Čím více se člověk otevírá této milosti, tím větší vděčnost ho naplňuje za bohatství Božího daru. Světec z Assisi „stálým rozjímáním si připomínal jeho (Kristova) slova a bystrými úvahami promýšlel jeho činy“ (1 Cel 84 - FP 467).

 František něžně a citlivě miloval Boží Dítě a hořel k němu srdečnou zbožností. Uctíváním Božího dětství rozumíme úctu a lásku k sedmi událostem dětství Ježíše Krista:

 - k Ježíši zvěstovanému a počatému v nejsvětějším lůně Marie;

 - k Ježíši narozenému a položenému do jeslí;

 - k Ježíši osmého dne obřezanému;

 - k Ježíši, kterému se klaněli mudrci z Východu;

 - k Ježíši obětovanému v jeruzalémském chrámě;

 - k Ježíši, jenž se svatou rodinou utíká a skrývá se v Egyptě;

 - k dvanáctiletému Ježíši, ztracenému a učícímu v chrámě.

 Všechny tyto pobožnosti se opírají o výrazný evangelní základ. Ve středověku se lze setkat s autory píšícími, že křesťané se mají stát hodnými kolíbat a koupat Dítě Ježíše. Ve výpovědích některých mystiček slyšíme, že se staly hodnými kojit z vlastních prsou malého Ježíše. K takovým přehnaným výpovědím nechceme přihlížet.

 Uvedené pobožnosti nejsou praktikovány stejnou mírou, a to hlavně proto, že se netěší stejnému praktickému významu. Například pobožnost k Ježíškovi položenému do jeslí či k Ježíši obřezanému (která je důležitá pro ty, kdo se klanějí Kristově krvi) nebo k útěku Ježíše do Egypta. Rovněž v liturgii církve jsou určité momenty z Ježíšova dětství slaveny výrazně, jiné pak méně. Velkými slavnostmi jsou: Zvěstování Páně, Boží narození, Zjevení Páně a Obětování v chrámě.

 Některé z těchto pobožností vyžadují od věřících určitou diskrétní mystickou přípravu, protože často je lze pěstovat jen metaforicky a předkládat jejich věcný význam pouze na duchovní úrovni. Zbožní autoři mluví například o duchovním početí Ježíše v naší duši. Anebo když mluví o klanění pastýřů a mudrců, titíž autoři nás zvou k duchovní přítomnosti na adoraci spolu s nimi. Sv. Bonaventura je výjimečně schopný a  obratný při předkládání a podávání takových motivů zcela duchovních. Duchovní autoři nám doporučují, abychom měli duchovní dispozici, tak abychom byli: chudí a pokorní jako Ježíš, Bůh a Král celého světa, jenž sestoupil z nebe a narodil se v jeskyni, místě tak neodpovídajících a nevhodném; abychom byli nevinní jako Maria a Josef, první, kteří se klaněli narozenému Ježíši; prostí jako pastýři a mudrci; hodní chovat Dítě jako stařec Simeon, a po něm tolik svatých (jako sv. Antonín z Padovy).

 Co navíc, jistí mistři vnitřního života i v našich dobách doporučují a pěstují pobožnost k Dítěti Ježíši, abychom dospěli k „duchovnímu dětství“, a přitom se odvolávají na samého Ježíše: „Amen, pravím ti: jestliže se někdo nenarodí znova, nemůže spatřit Boží království“ (Jan 3, 3), anebo: „Amen, pravím vám: Jestliže znovu nebudete jako děti, jistě nevejdete do nebeského království. Kdo se tedy poníží jako toto dítě, ten je v nebeském království největší“ (Mt 18, 3-4).

 Dějiny církve znají postavu svaté karmelitky Terezie od Dítěte Ježíše (+ 1897). A co říci o sv. Františkovi z Assisi? Jeho „dílem“, pokud jde o uctívání Dítěte Ježíše, jsou přinejmenším dvě skutečnosti; první je jeho velký údiv a víra v tajemství vtělení Božího Slova do té míry, že své následovníky zavázal, aby na poctu této pravdy každý večer zvonili, a druhá je zavedení zvyku stavění jeslí a betlémů na Boží narození, jak on to učinil 1223 v Greccio u Rieti.

 Prvá skutečnost se týká počátku modlitby Anděl Páně. Dnes víme, že františkáni patřili mezi propagátory této modlitby. S prvními zmínkami se také setkáváme ve Spisech sv. Františka. V Listu vládcům lidu píše: „A vzdávejte Pánu mezi lidem sobě svěřeným tu velkou čest, že bude každý večer heroldem nebo jiným znamením ohlašováno, že všechen lid má vzdávat chválu a dík Bohu, všemohoucímu Pánu“ (FP 213). A v Listu kustodům píše: „A jeho chválu zvěstujte a kažte všem lidem tak, aby každou hodinu, a když vyzvánějí zvony, vždy veškerý lid na celé zemi vzdával chválu a dík všemohoucímu Bohu“ (FP 243).

 Bratr Benedikt Sinigardi (1262) byl velkým apoštolem modlitby Anděl Páně recitované večer. Je to modlitba chvály na tajemství Vtělení. Nejdříve se ji modlili večer, poněvadž předpokládali, že k zvěstování Pána archandělem Gabrielem došlo v tento čas. Modlitba Anděl Páně ráno je pozdější, a v poledne ještě pozdější. Je spojena s praxí zvonit v pátek k uctění umučení Pána Ježíše. V 15. stol. se pak již zvonilo každý den. V 17. stol. se praxe rozšířila, a tak se zvonilo na Anděl Páně třikrát denně. V tomto století bylo také hlásáno, že ranní modlení současně se zvoněním zvonů je připomínkou Kristova zmrtvýchvstání, v poledne ukřižování a večer vtělení.

 Známější je druhá skutečnost postavení prvních jeslí v lese u Greccio. Tomáš z Celano o tom podává tuto zprávu: „Zvlášť pokora (Kristova) Vtělení a láska, kterou prokázal ve svém utrpení, zaměstnávaly světcova ducha tak, že jen nerad myslil na něco jiného. Proto musím vzpomenout a uctivě vylíčit onu slavnost, kterou konal tři roky před svou slavnou smrtí u vesničky jménem Greccio v den Narození našeho Pána Ježíše Krista. … Blažený František si povolal k sobě (Jana) ... a řekl mu:

 »Chceš-li, abychom blížící se slavnost Vánoc slavili u Greccia, pospěš si a pečlivě obstarej, co ti říkám. Chtěl bych totiž oslavit památku toho Dítěte, které se narodilo v Betlémě, a chtěl bych, pokud možno, svýma očima vidět hořkou nouzi, kterou už jako dítě muselo snášet, jak leželo v jeslích, u nichž stál vůl a osel, i jak leželo na seně...«

 Den radosti se blížil, čas jásotu nadešel. Z různých stran přišli muži i ženy z okolí, jak jen mohli, připravili svíce a pochodně, aby osvítili onu noc, která ozářila jasnou hvězdou všechny dni a roky.

 Konečně přišel světec, všechno našel připraveno, viděl to a radoval se. Postavili jesle, přinesli seno a přivedli i vola a oslíčka. Je uctěna prostota, povýšena chudoba, zvelebena pokora a z Greccia se stává nový Betlém. … Bratři zpívají, přinášejí tak Bohu náležitou chválu a celá noc jásá čistou radostí. Boží světec stojí u jesliček, vzlyká bolestí a zároveň je proniknut svatou zbožností a podivuhodnou radostí. U jeslí se slaví slavná mše svatá - kněz pocítí netušenou útěchu.

 Světec si obléká jáhenská roucha - byl totiž diakonem - a libozvučným hlasem zpívá evangelium. Jeho hlas, jeho silný hlas, jeho něžný hlas, jeho jasný hlas, jeho libozvučný hlas zve všechny k nejvyšší chvále. Pak shromážděnému lidu káže o narození chudého Krále a blahořečí městečku Betlému. Často, když chce vyslovit jméno Ježíš, říká pln převeliké lásky Děťátko betlémské. A když vyslovuje slovu Betlém, zní to jako mečení jehňátka. Víc než slovy přetékají jeho ústa láskou. Když vyslovoval jméno Děťátko betlémské nebo Ježíš, olizoval rty jazykem, jako by chtěl ještě názorněji ukázat sladkost tohoto jména...

 Později bylo místo, kde stály jesličky, posvěceno jako chrám - ke cti svatého Františka - aby tam, kde kdysi požírala z jesliček zvířata seno, mohli v budoucnosti ke spáse těla i duše požívat lidé tělo Pána Ježíše Krista, Beránka bez poskvrny, který v převeliké a nevýslovné lásce sama sebe obětoval...“ (1 Cel 84-87 - FP 466-471).

 „Mezi ostatními velkými svátky slavíval s nevýslovnou radostí svátek narození Dítěte Ježíše. Nazýval jej svátkem svátků, protože připomíná, že se Bůh stal Dítětem a spočinul na srdci člověka... Přál si také, aby v tento den dávali bohatí najíst chudým a hladovým a aby se volu i oslu dávalo více zrní a sena než jindy. Řekl: »Kdybych mohl mluvit s císařem, poprosil bych ho, aby vydal říšský zákon: že by lidé v tak veliký svátek nasypali na cesty nějakou pšenici a žito, aby měli i ptáčkové nadbytek krmě, zvlášť naši bratři skřivánci.« Se slzami v očích vzpomínal chudou Pannu, která v ten den trpěla takovou bídu“ (2 Cel 199-200).

 Tímto způsobem chtěl Chudičký zdůraznit svrchovanou chudobu a poníženou pokoru Božího Syna narozeného v Betlémě, avšak i spojení mezi příchodem Ježíše v betlémských jeslích a jeho příchodem na eucharistickém oltáři. „Hle, denně se ponižuje, jako kdysi sestoupil z královského trůnu do života Panny; denně k nám přichází v pokoře, denně sestupuje z Otcova lůna v rukou kněze na oltář“ (Napomenutí 1 - FP 144).

 Když František slavil Boží narození v Greccio, chtěl ukázat symbolický vztah jesle-oltář obrazným způsobem, aby i nejprostší lidé to mohli pochopit. Několika prostými rekvizitami dokázal zdůraznit velkou chudobu i velkou lásku při Ježíšově narození. To je lekce Božího narození v Greccio i jeho duchovního významu. V Greccio světec slavil narození Ježíše - Děťátka betlémského a „s Dítětem sám se stal dítětem“ (2 Cel 35 - FP 621).

 Františkánští kazatelé, spisovatelé a teologové, zvláště pak blahoslavení a svatí, ve stopách sv. Františka, pěstovali a šířili pobožnosti k Dítěti Ježíši. Mezi nimi zaujímá první místo sv. Bonaventura svým skvělým dílem Pět svátků Dítěte Ježíše. Toto dílo představuje perlu bonaventurovského mystického učení, neboť ukazuje její hlavní témata a předkládá ji v alegorickém pojetí pěti tajemství z Kristova dětství, totiž: duchovní početí, narození, udělení jména, klanění mudrců a obětování v chrámě uskutečňované „duší oddanou Bohu“ v praxi života asketicko-mystického. Velmi výrazně se projevuje skromnost, pokora a prostota Serafického učitele, a současně františkánské nadšení, horlivost a hloubka prožívání. „Přišlo mi na mysl, že duše oddaná Bohu by mohla prostřednictvím milosti Ducha Svatého z moci Nejvyššího duchovně počít, zrodit, nazvat, s blahoslavenými Mudrci hledat a klanět se, a nakonec podle Mojžíšova zákona šťastně obětovat Bohu Otci blahoslavené Slovo Boha Otce - jednorozeného Syna“ (Prolog).

 V 13. století bratr Jan Peckham skládá báseň Filomena obsahující verše o malém Ježíškovi: kontempluje ho, naslouchá jeho pláči, chová ho na svých rukou, líbá jeho nožky a hraje si s ním. Rovněž františkánský terciář Raymund Lullus (1316) píše dílo nazvané Knížka o narození Dítěte Ježíše Krista, v níž chválí Boží dokonalost zjevující se „v tomto přeblahoslaveném Dítěti“.

 Ve 14. století dva jiní františkáni svým apoštolátem a díly propagovali tyto pobožnosti k Dítěti Ježíši. Bratr Jan z Calvoli) píše (1375) dílo Meditace o životě Krista, a Ubertino da Casale (kolem 1328) Strom Ježíšova ukřižovaného života (FP 2044-2102).

 Třeba rovněž připomenout mystické duše z II. a III. řádu, které se vyznačovaly těmito pobožnostmi: sv. Kláru, sv. Markétu z Cortony, bl. Andělu z Foligna, bl. Kamilu Battistu z Varno a jiné.

 Nakonec nemůžeme opomenout dílo františkánů ze Svaté země, kde jsou strážci prvních svatyní spojených s Ježíšovým dětstvím: Betlém a Nazaret. V Betlémě je mezi jinými uctívána dřevořezba Gesú Bambino - Děťátko Ježíš. Rovněž v Římě na Kapitolu ve františkánské svatyni Aracoeli je uctívána soška Dítěte Ježíše, kterému děti z celého světa píší listy.

Tadeusz Slotwiński OFM

 Kochajmy Dziecie Jezus

Glos sw. Franciszka 12/2000

z polštiny přeložil Radim Jáchym OFM