Damian, Maksymilian OFM

 „Tichá noc, přesvatá noc...“ zpívá celá zem, a tklivá koleda plyne světem ponořeným v záplavě světel. To zem a její obyvatelé znovu slaví příchod největšího z Hostí. Vždyť Boží narození slavíme na památku té noci, která byla radostnou jitřenkou lidstva, když Věčný a Nesmrtelný se narodil z Marie Panny v chudé betlémské stáji. Splnila se slova největšího z izraelských proroků Izaiáše: „Hle, dítě se nám narodilo, syn je nám dán ... a dostane jméno Podivuhodný rádce, mocný Bůh, věčný Otec, Kníže pokoje“ (Iz 9,5). V tu noc před dvěma tisíci léty se totiž narodilo Boží Dítě, Syn Boží nám byl dán. Bůh se dal do rukou člověka v podobě Dítěte spočívajícího v náručí Matky. Boží Syn se stal člověkem, aby člověk se co nejvíce připodobnil Bohu.

 Filosof Plato, největší žák velikého Sokrata, zapsal rozmluvu svého mistra s mladým Alkibiadesem: „Řekni mi, otče, jak je třeba uctívat božství?“ – „Drahý příteli - odpověděl Sokrates - to nám může říci jen Bůh. Jen on sám nám může říci, co se mu líbí. Musíme čekat, až sama Nejvyšší Bytost nám sešle z nebe nějakého mudrce, aby nám řekl, jak je třeba uctívat Boha.“ Tato touha moudrého Sokrata se splnila. Dosvědčuje to noc Božího narození. Nemusíme už čekat, až nám Bůh pošle nějakého mudrce. Vždyť Bůh sám přišel, aby nás poučil o tom, co se mu líbí, jak ho třeba ctít.

 „Dítě se nám narodilo ... dostal jméno Podivuhodný rádce, mocný Bůh...“ - Bůh se stal malým dítětem, aby se člověk mohl stát velkým, jemu podobným, nakolik je to pro tvora možné.

 Alexandr Velký porazil a dobyl velikou perskou říši. Snazší však bylo pro něj dobývat království než srdce. Aby si získal srdce Peršanů, oblékal se jako oni, choval se jak oni, chtěl jim být ve všem podobný, avšak skutečným Peršanem být nemohl.

 Bůh učinil ještě víc, aby si nás pro sebe získal: oblékl se v lidské tělo; stal se nám nejen podobným, ale přímo rovným v lidské přirozenosti. To je velké ponížení Boha, avšak také povýšení člověka - až na úroveň Boha!

 „Nebojte se - říká anděl pastýřům - zvěstuji vám velikou radost, radost pro všechen lid: v městě Davidově se vám dnes narodil Spasitel - to je Kristus Pán“ (Lk 2,11). To nebe vyzývá lidi k radosti. A jak lidé uvítali Krista Pána? Když Ježíš přišel před dvěma tisíci léty na zemi, neměl, kde by se narodil. Jeho unavená Matka marně hledala s Josefem teplý příbytek. „V zájezdním útulku nebylo pro ně místo“ (Lk 2,7).

 Nejsmutnější událostí v dějinách lidstva bude vždy to, že „Bůh nenalezl příbytek u lidí“ (Sheen). Dali mu stáj, místo, kde nikdo nechtěl nocovat. Božímu Synu člověk nedovolil narodit se, ba ani umřít, v lidských podmínkách. Jeho kolébkou byly jesle a smrtelným lůžkem - kříž. Proč jsou lidé tak krutí? Což se neopakuje tato historie i dnes? Což i dnes mnoho lidí nezamyká před přicházejícím Bohem své dveře (dveře srdce, domů, rodiny)? Což i dnes mnozí nevyhánějí Krista ze svého domu, protože už tam není pro něho místo?

 A proč tomu tak je? Poněvadž Spasitel přišel a stále přichází po svém způsobu a ne po našem... Tak tomu bylo tenkrát, tak je tomu i dnes. Odtud mnoho rozčarování. Proto „ten, jenž přináší pokoj“, stal se příčinou našeho neklidu. „Ten, jenž přináší lásku“, stal se příležitostí k nenávisti. Neplní naše choutky, naše touhy, neboť nám neustále říká, že je jedna pravda, jedno dobro, jedna opravdová láska - Bůh.

 V onu blahoslavenou noc Dítě Ježíš - jak vypráví legenda - obchází celým světem. Přichází do každého domu a do každé duše. Najde příbytek mezi námi? Bude přijato? Bohužel, v mnoha domech opět najde zavřené dveře. Tak, jak byla zavřena srdce a dveře pro Marii, Josefa a Ježíše v Betlémě. Je pro Krista místo v mém srdci a v mém životě?

 „Byť Kristus v Betlémě se tisíckráte zrodil,

 jsi ztracen, dokud se i v tobě nenarodil.“

 (Angelus Silesius)

 Kdo nechce, aby jeho duše byla kolébkou pro Boží Dítě, pro toho se nadarmo narodilo.

 Boží Dítě se na nás dívá s láskou a usmívá se na nás. Nechce od nás velké, mimořádné, bohaté dary. Chce jen láskou proměnit naše srdce. Chce, aby náklonnost, láska, radost a pokoj této svaté noci vždy vládly v našich srdcích, domech a rodinách. Přišlo na svět proto, aby nás naučilo, jak máme žít. Jak máme přemáhat zlo dobrem, nenávist láskou, lež pravdou, lhostejnost péčí a soucítěním.

 „Ty v Písmu doluješ a nalézt chytrostí

 chceš Syna Božího; tu snahu vyhosti

 a zamiř do stáje a zlíbej vzácné dítě

 a ono zakrátko svou silou obdaří tě.“

 Neboť každý dům je a může být betlémskou stájí. Vždyť každé dítě je posvátné. Vždyť každé upřímné, přející slovo je hymnem. Vždyť každé město či vesnička jsou druhým Betlémem. Neboť každý člověk je druhým Kristem. A Kristus se rodí stále znovu a žije v srdcích, která ho milují.

Maksymilian Damian OFM

 „Dziecie nam sie narodilo“

Glos sw. Franciszka 12/2002

z polštiny přeložil Radim Jáchym OFM