Assisi – sv. Damián
Slotwiński, Tadeusz OFM
7. „Františku, jdi, obnov můj dům a získávej lidi!“
Poutník nebo turista, který přijde do sv. Damiána, ocitne se nečekaně na místě, které ho uchvátí svým prostým a pokorným vzhledem i výmluvností této budovy s jejími zdmi. Klášter a kostel sv. Damiána „žárlivě uchovává v nejčistší podobě původní františkánské poslání - poselství, které ještě dnes oslovuje nečekaným a nevyslovitelným kouzlem, a v jejich zdech je cítit vůni Paní Chudoby“.
Mimo Assisi směrem na Spello, kde cesta klesá do údolí, stál malý pobořený kostelík. Starý a jakoby opuštěný, přestože tam bydlil starý kněz, který jej měl na starosti. Nad oltářem visel byzantský Kristus, ukřižovaný, ale plný laskavosti. Nebyl to umělecký kříž, a přece z dnešního pohledu vyvolává zvláštní dojem. Je plný náboženské symboliky. Kristovo tělo je jakoby v postoji hlubokého rozjímání umučení Páně, avšak bez tragičnosti a toho projevu bolesti, jaký vidíme na křížích z doby renesance a baroku. Kříž je malován na velké desce pastelovými barvami. Kristus nevisí, ale stojí s vodorovně rozpjatýma rukama a je znamením královské oběti složené Bohu Otci jeho Synem. Dlaně jsou v lásce otočeny ke světu a zdá se, že říká: „Přijďte ke mně všichni!“ Na úrovni kolen Ukřižovaného se nacházejí postavy, a mezi nimi Matka Boží. V horní části je miniatura Krista, jak vstupuje do nebe obklopen anděly. Nejvýraznějším prvkem Ježíšovy postavy jsou velké, široce rozevřené oči plné pronikavosti a mírnosti. Tento kříž se v budoucnu díky Františkovi měl stát předmětem úcty na celém světě.
Před tímto křížem v kostelíku sv. Damiána se František modlil. Tu úpěnlivě prosil, aby mu byla ukázána budoucnost a dostal konkrétnější odpověď na otázku, kterou položil při vidění ve Spoletu: „Pane, co chceš, abych udělal?“ A František se modlil takto: „Nejvyšší, slavný Bože, osviť temnoty mého srdce a dej mi, Pane, pravou víru, pevnou naději a dokonalou lásku, moudrost a poznání, abych splnil tvůj svatý a pravý příkaz“ (FP 276). Modlitba, která se tehdy zrodila v srdci a mysli světce, modlitba, kterou opakoval, uchovával v paměti, aby ji později předal bratřím a sestrám, je modlitbou hledajícího člověka. Obsahuje hluboký, avšak hutný obsah. Bůh, jenž je nejvyšší a slavný, je dobrý Pán, štědrý k Františkovi, jehož srdce je ponořeno do temnoty. Proto Chudičký prosí: osviť a dej mi. Prosí o tři teologální ctnosti, s nimiž ztotožňuje samého Boha (Chvály Boha - FP 261), a o moudrost a poznání, aby splnil svatý a pravý Boží příkaz. Pro Františka tento příkaz určitě znamenal vnitřní povolání, aby „opravil dům“. Proto osobní modlitba sestavená světcem v obtížné a dlouhé etapě jeho obrácení je dnes dána každému člověku, který se chce vydat na cestu a opravdu se v ní angažovat. Před tím, kdo se na ni pustí, se otevírá velké a skvělé dobrodružství.
Míjely hodiny. Čas plynul bez počítání, neboť paměť a vůle byly zaměřeny na Ukřižovaného, do něhož se František celý ponořoval jako do nejsladší hlubiny. Byl tu jen On a Chudičký klečící s pozdviženýma rukama. Tři druhové nám to sdělují takto: „Po několika dnech, když šel kolem kostelíka sv. Damiána, zaslechl vnitřní hlas, aby vešel a pomodlil se. Vstoupil tam tedy a před obrazem Ukřižovaného se začal vroucně modlit. A tu ho Ukřižovaný mile a přívětivě oslovil:
- Františku, což nevidíš, že se můj dům rozpadá? Jdi a oprav jej!
On se otřásl hrůzou a řekl:
- Ochotně tak učiním, Pane!
Myslil si, že se to týká toho kostelíka, který byl stářím už na spadnutí. Po té rozmluvě ho naplnila tak velká radost a osvítilo ho takové světlo, že v duši nabyl přesvědčení, že k němu opravdu mluvil Kristus.
Když vyšel z kostelíka, spatřil tam kněze. Dal mu peníze z brašny a řekl mu: Prosím vás, pane, kupte za to olej a před Ukřižovaným stále udržujte světlo. Až vám peníze dojdou, dám vám znovu“ (Leg3dr 13 - FP 1411).
V této modlitbě a v tomto dialogu s Bohem František spatřoval zrození svého životního poslání. V této chvíli Bůh doplnil to, co s ním začal. František měl dojem, že se probudil, když nalezl novou úlohu svého života. Ukřižovaný na něho promluvil. Chudičký pochopil a uvědomil si jasně, že Bůh rýsuje v této chvíli plán jeho budoucnosti, že bude stavitelem chrámu, obnovitelem jeho zdí, a pak se opět projeví Boží vůle. „Ochotně tak učiním, Pane!“ Vstal a rychle se vydal vpřed, aby se pustil do vykonání úlohy, která mu byla svěřena. Ani na chvíli se nezastavil a neptal se na důvod takového úkolu; netázal se, proč se má pustit do takové práce, která vlastně nemá smysl, vždyť v okolí Assisi bylo mnoho kostelíků a kaplí. Pochopil - neboť o to prosil v modlitbě - že má poslechnout přání Pána, a to doslovně. Odkud taková ochota? Už při vidění ve Spoletu ho Pán ujistil, že po návratu do Assisi mu bude ukázáno, co má dělat dále. Spojil v srdci tyto dva příkazy a zbytek byl už jasný a pochopitelný: má odevzdat srdce i ruce svému Pánu. Spontánně se rozhodl náležet mu v lásce beze zbytku. Byl tedy ochoten jít a za všechnu cenu vyplnit každý úkol od Pána. Teprve později mu Bůh zjevil plný a hluboký smysl tohoto příkazu.
František se už nikdy nevrátil do Assisi, svého milovaného města, jako syn zámožného kupce Petra Bernardona. Nevrátil se, aby převzal dědictví po otci, neboť už i to, co ještě měl, prodal ve Spoletu, aby obnovil kostelík. Starý kněz spravující sv. Damiána nechtěl tyto peníze přijmout, protože se domníval, že pocházejí z krádeže. František se nevrátil do Assisi známou cestou, kterou tolikrát procházel se zpěvem v čele zlaté mládeže na hostiny a tanec. Nyní se vracel ne už jako známý a opěvovaný vůdce mládeže, ale jako ubohý žebrák. A cestou prosil: „Dejte mi laskavě aspoň jeden kámen. V nebi za to dostanete mnohem víc. Za dva kameny dostanete dvojnásobnou odměnu. A to všechno pro dům Boží.“
František, bohatý mladík se skvělou perspektivou do budoucnosti, nosil nyní na vlastních ramenech kamenné kvádry cestou vedoucí k sv. Damiánu. Mnozí se mu smáli, mnozí vysmívali, jiní pokyvovali hlavami s politováním, a další po něm házeli shnilým ovocem a blátem. On však měl před očima posmívaného a vysmívaného Ježíše, chválil ho písní, šel a zářil, neboť jeho srdce rozpálené Boží láskou bylo plné radosti. Pokládal se za šťastného, že mu bylo dopřáno snášet urážky pro svého Pána. Ty, s kterými se potkával, zahrnoval srdečným pohledem a mluvil k nim o evangeliu s takovou láskou, že někteří jeho pronásledovatelé, i ti, kdo se mu vysmívali, se obrátili, rozešli se s dosavadním hříšným životem a přidali se k němu.
// tady by bylo možno oddělit první část//
Bůh povolal sv. Františka k zvláštnímu a výjimečnému úkolu. Toto povolání se uskutečňovalo postupně se stále větším dramatickým napětím. Třebaže bylo výjimečné a zvláštní, přece jen v historii povolání nebylo jediné, neboť všichni jsme povoláni. „Každému z nás byly uděleny duchovní dary v takové míře, v jaké je chtěl Kristus dát“ (Ef 4,7). Kostelík sv. Damiána, obnovený s velikou obětavostí a v duchu úplné poslušnosti, jako by se obracel i k nám s výzvou, abychom sloužili Kristu. Tato služba vyžaduje přijmout jeho výzvu a upřímnou ochotu: „Hle, jsem tvůj služebník, tvoje služebnice“; „Zde jsem, pošli mne“; „Jdu vyplnit tvou vůli“; „Ano, Pane, rád to udělám“; a takové vyznání se rovná oběti, přijetí Kristova kříže každého dne.
Povolání a jeho uskutečnění povolanými patří k nejkrásnějším námětům Bible a životopisů svatých. Iniciativa vychází od Boha, Ježíše, neboť Bůh povolává. Povolání je milost a jeho zdrojem je Boží dobrota projevující se v milosrdné lásce. Ježíš pohlédl s láskou na povolaného. Bůh povolává ke službě, Bůh posílá. Neslibuje však snadný život, povolaného nerozmazluje, ale slibuje pomoc. Nezbytná je výchova. S povoláním je spojená oběť, odchod a opuštění, proto se setkáváme s dramaty povolání, s prostředností i se svatostí. Člověk odpovídá na povolání. Když Bůh povolává, neničí osobnost člověka. On vždy povolává, já však mohu odpovědět „ano“ nebo „ne“.
Prorok Izaiáš, Ježíšova Matka, apoštolové, sv. Augustin, sv. František, sv. Klára a mnoho, mnoho dalších odpovědělo s ochotnou a rozhodností: ano, Otče. Setkáváme se však stále více s lidmi polekanými směrem, jakým směřuje svět, lidstvo. Slyšíme otázku: „Kam směřujeme?“ Směřujeme tam, kam sami chceme. Zastavíme se tam, kde chceme. To člověk ve své svobodě uskutečňuje nejdůležitější rozhodnutí. Dějiny jsou plné géniů, kteří vyrostli v nepříznivých okolnostech. František objevil hodnotu chudoby v prostředí oslavujícím zlaté tele.
Dnes pak se zdá, že všichni pociťujeme nadměrný sklon krýt se štítem okolností, kterým ospravedlňujeme vlastní prostřednost. V život každého člověka přichází čas, kdy se musí odvážit, uchopit vlastní osud oběma rukama a plavat proti proudu. Dnešní „svět“, to jsme my sami, a jestliže on směřuje nesprávným směrem, pak to znamená, že někteří jeho obyvatelé směřují rovněž špatným směrem. A proto: „Kam směřuji?“
Vždyť nikdo z nás nebyl pověřen, aby vzal spásu světa na svá ramena. Žádá se od nás jen tolik, abychom dělali to, co je v naší moci, co záleží na nás samých. Co máme tedy dělat? ptáme se. Podobně se ptal František: „Pane, co chceš, abych udělal?“ Můžeme zaujmout neseriózní postoj: plakat, naříkat, upadnout do malomyslnosti či zoufalství - anebo postoj seriózní a praktický: pustit se do práce.
Na světě žije příliš mnoho lidí, kteří křičí a naříkají. Věci se určitě nezlepší tím, že všichni najednou začneme naříkat. Pochopitelně, že je třeba ukázat na bídu a nespravedlnost, avšak odhalení, které se spokojí jen tím, že ukážeme na nesprávné věci, to je vítr, který brzy utichne.
Ještě méně užitečné jsou plačky, třebaže ty aspoň nacházejí trochu utišení v prolitých slzách. Kristus plakal nad Lazarovým hrobem, ale hned potom se dal do práce a vzkřísil ho. Jeruzalémské ženy dlouho plakaly nad Ježíšem, ale na Golgotu za ním nešly.
Ještě horší je postoj těch, kteří tváří v tvář zlu ztrácejí ducha, posadí se a nedělají nic. Zlo, které má být výstrahou pro dobré, přetváří se u nich v znecitlivující prostředek, morfium, a vítězí dvakrát: působí zlo a drtí ty, kdo je mají přemáhat.
Jedinou odpovědí důstojnou člověka je dělat to, co se udělat dá, s vědomím, že tímto způsobem se napraví aspoň nějaká část světového zla.
Svět nebyl lepší, když jej Kristus přišel spasit. A on přece neztratil ducha. V hodinu, kdy umíral, bylo na Kalvárii jen několik lidí, proto však neustoupil. Svatého Pavla, sv. Augustina, sv. Františka a tolik jiných nezastavila myšlenka, že svět zůstane hříšný přes jejich nadlidské činy a úsilí. Avšak tyto činy, zdánlivě tak neužitečné - to je sůl, díky které se naše země hodí k životu.
Hodnotu má to, co se dělá, třebas by se výsledek mojí práce ukázal marný. Je třeba pustit se do práce a udělat ji. Je mnoho perfekcionistů, kterým život plyne v snění o nejrůznějších zázračných věcech, do kterých se nikdy nepustí a které z obavy, že je neudělají dokonalým způsobem, odkládají stále na zítřek. Nejhorší však je neudělat nic. To, co se udělalo, je aspoň uděláno. Snad skromné a nepodařené, ale je to tu. Moudří nám radí: nekritizuj, nesni, něco udělej! - To Bůh koná v nás a skrze nás. Jsme nástroji v jeho rukou. On nás používá. Pane, učiň mě nástrojem ve svých rukou!
Přítomnost Františka ve sv. Damiánu se vyznačuje zvláštními událostmi. Začala kolem 1205 a skončila 4. října 1226. Roku 1205 anebo i dříve tam světec často přicházel, když cestoval v obchodních záležitostech do Foligna. Avšak koncem 1205 nebo začátkem 1206 ho ukřižovaný Kristus požádal, aby svatyni opravil. František tento kostelík opravil po procesu se svým otcem, který se konal v přítomnosti assiského biskupa Guida. V té době v něm dozrávalo a upevňovalo se jeho povolání modlitbou, chudobou, stálým obracením (pokáním) a prosbami o almužnu. Roku 1208 František definitivně rozřešil otázku svého povolání, když vyslechl evangelium a kněz mu je v Porciunkule objasnil.
Na jaře 1211 nebo 1212 sem Chudičký přivedl a usadil Kláru, její sestru Anežku a další první Klářiny družky. František se sem vracel vícekrát za rok, aby vedl a vychovával první klarisky.
V zimě 1225 přibyl do sv. Damiána a zůstal tu asi padesát dní, protože vážně onemocněl. Za tohoto pobytu složil „Píseň bratra slunce“.
Naposledy sem bylo přineseno po jeho smrti jeho mrtvé tělo 4. října 1226, v den jeho pohřbu, aby klarisky mohly naposled vidět svého bratra a otce.
//zde by se dala oddělit příp. 3. část//
Naproti tomu přítomnost sv. Kláry u sv. Damiána začíná na jaře 1211 a končí jejím pohřbem 12. srpna 1253 a zahrnuje celý její řeholní život v odloučenosti. Přežila zde 42 let, 39 let byla představenou, z toho až 28 let byla těžce nemocná a trpící. Sv. Damián získává své zvláštní postavení v dějinách františkánství vzhledem k osobě sv. Kláry a jejích sester. Uplynulo asi sedm let od doby, kdy František při modlitbě pod křížem u sv. Damiána dostal tajemnou výzvu a poslání. V noci po Květné neděli 1211 nebo 1212 Klára opouští rodný dům a přijde za Františkem k Matce Boží Andělské. Po ostříhání vlasů, obláčce a krátkém pobytu v klášteře benediktinek v Bastii a u kajícnic u sv. Anděla z Panzo přejde Klára k sv. Damiánu; a právě zde se rozvinulo první františkánské ženské společenství.
U sv. Damiána Klára dostává (1215/16) od papeže Inocence III. „privilegium chudoby“.
V roce 1224, kdy sv. František dostal stigmata, Klára onemocněla a už se nikdy neuzdravila. V roce 1228 papež Řehoř IX. navštívil Kláru u sv. Damiána a v témže roce znovu potvrdil „privilegium chudoby“.
V létech 1240-41 modlitba Kláry a jejích sester osvobozuje sv. Damiána i město Assisi od Saracénů. „Když se v modlitbě zcela odevzdala Kristu, svému Pánu, v slzách mu řekla: Chceš, Pane, vydat do rukou pohanů své bezbranné služebnice, které jsem vychovala ve tvé lásce? Chraň, prosím tě, Pane, tyto své služebnice, které teď sama nemohu ochránit! - Brzy zazněl ... jakoby hlas chlapečka od nového stánku milosti (= schránky z Nejsvětější svátostí): Vždy vás budu chránit!“ (Životopis 22 - FP 3202).
Dne 25. prosince 1252 Klára „pozorovala“ ve vidění jesličky a půlnoční liturgii v bazilice sv. Františka. Tomáš z Celana vypráví: „Začala myslit na Ježíše a velmi ji bolelo, že se nemohla zúčastnit chvalozpěvů. Povzdychla si a řekla: Pane Bože, pohleď, nechaly mne tu docela samotnou s tebou. - A najednou začal zaznívat až k jejímu sluchu obdivuhodný koncert, který zněl v kostele sv. Františka. Slyšela i jásavé žalmy modlících se bratří, slyšela melodie zpěváků, ba i zvuky nástrojů. To místo nebylo nijak blízko, že by bylo lidsky možné zpěvy slyšet: buď k ní slavnost pronikala řízením Božím, anebo její sluch byl posílen nad lidské možnosti. Co však tento zvukový zázrak překonalo, byla skutečnost, že jí bylo dopřáno vidět samé jesličky Pána. Když k ní ráno dcery přišly, řekla Klára: „Buď veleben Pán Ježíš Kristus, který mne nenechal samotnou, když jste mě vy opustily. Jeho milostí jsem prožívala celé sváteční bohoslužby, které se dnes v noci slavily v kostele sv. Františka“ (Životopis 29 - FP 3212). Na základě této události prohlásil papež Pius XII. sv. Kláru patronkou televize.
Dne 8. srpna 1253 papež Inocenc IV. navštívil umírající Kláru a hned následující den potvrdil její řeholi. Večer 11. srpna téhož roku sestra Klára umírá u sv. Damiána. 12. srpna 1253 sám papež předsedá pohřební liturgii. Klára byla pochována v kostele sv. Jiří v místě, kde byl předtím pohřben sv. František. V listopadu téhož roku u sv. Damiána umírá rodná sestra sv. Kláry, pozdější svatá Anežka. Dne 24. listopadu 1253 začal proces svatořečení sv. Kláry, a klarisky učinily první kroky, aby se přemístily do města, blízko hrobu jejich svaté Matky. Roku 1257 definitivně opustily sv. Damiána a přestěhovaly se do kláštera sv. Kláry, přitom vzaly s sebou památný kříž, který je dodnes uctíván v bazilice sv. Kláry.
Dalo by se domyslit, že v přítomnosti sestry Kláry nalezl František básnickou citlivost srdce, která díky zdem sv. Damiána ztemnělým věky obohacuje i dnes hymnus radosti, který - zničen tělesně, ale zářící duchem - vyzpíval k poctě „Nejvyššího, všemohoucího, dobrého Pána“, do něhož zařadil všechno stvoření v nesmrtelné symfonii. Ze všech děl světce tento je určitě nejslavnější a nejznámější širokému okruhu věřících. František, skosen nemocí, přebýval u sv. Damiána a už po dva měsíce se nemohl podívat na světlo, stále znepokojován myšmi, které pobíhaly v jeho maličké chatrči ze třtiny. Pociťoval velkou duchovní osamělost a vzýval Boha o pomoc. Tehdy dostal od něho ujištění o své spáse: „Žij v pokoji, jako bys už byl v mém království.“ Příštího dne to všechno vypověděl svým druhům a dodal: „Chci napsat chválu Pána za jeho tvory,“ usedl, soustředil se a náhle zvolal: „Nejvyšší, všemocný, dobrý Pane!“ Později dodal sloku o odpuštění, a nakonec o naší sestře smrti těla. František složil i melodii, kterou naučil své druhy. Jeho srdce se naplnilo takovou útěchou a sladkostí, že zatoužil, aby bratr Pacifik, který byl kdysi králem básníků a velkým mistrem uměleckého zpěvu, šel s několika zbožnými a duchovně zkušenými bratry do světa kázat a zpívat na Boží chválu. Lidé naslouchali a byli naplněni nadšením. Vzrušovala je Františkova dobrota a ta sloka, která blahoslaví lidi, co milují pokoj. Objímali se a uzavírali mír mezi sebou. Nová píseň byla spolu se svým autorem v ústech všech. Rozradostnění bratři se vrátili k nemocnému Františkovi, jenž obrátil oči i ruce k nebi a děkoval Bohu, že mu dal takové bratry a takovou píseň, takže lidé v Assisi byli takoví dobří a tolik mu oddáni.
Tadeusz Slotwinski OFM
"Franciszku, idž odnawiaj mój dom i jednaj ludzi!"
Glos sw. Franciszka 3/2003
z polštiny přeložil Radim Jáchym OFM
(pokračování)