Kudzia, Gabriel OFM

 Podívejme se nejdříve na základě františkánských pramenů, jaký byl pohled sv. Františka z Assisi na práci.

 Sv. František jako každý jiný člověk potřeboval věci nezbytné pro život a snažil se postarat se o ně takovým způsobem, jako je získávají chudí - čili prací.

 V Zrcadle dokonalosti čteme: „Náš otec František měl ve zvyku, že každý den po jídle šel do práce spolu s bratry, aby předešel pokušení lenosti. Obával se - s ohledem na sebe i na své bratry - že v prázdných a ničemu nesloužících slovech ztrácí dobro získané s Boží pomocí v čase modlitby.“ Celano vypravuje, že v době postu pracoval na nějakém nástroji, věnoval tomu volný čas, který chtěl využít v plodné práci. Proto říkal, že lenoši, kteří nemají ve zvyku přikládat ruku k práci, jsou jakoby vyplivnuti z úst Božích. Podle jeho názoru žádný jiný hřích si nezasluhoval ostřejší pokárání.

 On sám, který byl příkladem dokonalosti, pracoval vlastníma rukama, jen aby neztrácel ani drobečky z toho nejlepšího daru, kterým je čas. Jednou řekl: „Chci, aby se všichni moji bratři snažili pracovat, a ti, kteří se nevyučili žádnému zaměstnání, ať se naučí.“ A hned dodal objasnění: „Aby byli menším břemenem pro lidi a aby lenivostí jazyka či srdce nesměřovali k zlu.“ Co se potom týká výše odměny za práci, neměla záviset na hodnocení toho, kdo pracoval, ale chtěl, aby se k ní vyjádřil kvardián či společenství.

 Svatý František sám pracoval a chtěl, aby jeho bratři rovněž pracovali. Říkal: „Bratři, kteří mohou pracovat, ať pracují, a ať vykonávají řemeslo, kterému se naučili, pokud neškodí spáse jejich duše a mohou je zastávat počestně. Neboť prorok říká: Co rukama vytěžíš, budeš i jíst; blaze tobě, bude s tebou dobře, a apoštol dodává: Kdo nechce pracovat, ať nejí.“

 Jako odměnu za práci mohou bratři přijímat všechno, co potřebují, kromě peněz. A když potřeba nutí, ať jdou po almužně jako jiní chudí. Často napomínal bratry: „Ať se horlivě věnují nějaké dobré práci, neboť je psáno: Konej stále nějakou dobrou práci, aby tě ďábel nalezl zaměstnaného.“

 Když povzbuzoval k práci, svatý František zároveň varoval před nebezpečím nadměrného věnování se práci slovy: „Aby nezhášeli ducha svaté modlitby a zbožnosti, kterému mají všechny časné věci sloužit.“

 Příkaz práce nebyl v řeholním životě něčím novým. Benediktini měli pravidlo: „Modli se a pracuj!“ Pracovali však uvnitř kláštera a pro klášter. Svatý František zavedl novou praxi - práci pro lidi a mezi lidmi. Františkánské prameny nám o tom píší: „První bratři umrtvovali své tělo prací vlastníma rukama, pomáhali chudým lidem v práci na polích, a lidé jim pak z lásky k Bohu dávali chléb. Díky těmto a ještě dalším ctnostem posvěcovali místo svého pobytu a sami se posilovali ve svatosti.

 Bratři se rovněž rádi věnovali pracím jiného druhu, kromě jiného službě nemocným, a přebývali v domech malomocných. Dbali přitom na to, aby se angažovali ve věcech svatých a dobrých, ušlechtilých a užitečných, a aby nevyvolávali pohoršení, ale dávali příklad pokory a trpělivosti všem, s nimiž přebývali.

 Svatý František velmi káral ty, kdo nechtěli pracovat. Bratrovi, kterému se nechtělo pracovat, řekl: „Jdi, bratře moucho, svou cestou, poněvadž chceš užívat pot svých bratří a projevuješ se lenivý na poli Páně. Připomínáš trubce, jenž se vyhýbá práci, kterou dělají včely, a chce jako první jíst med.“

Františkánská spiritualita práce

 Jedním z důležitých prvků spirituality práce je povinnost pracovat. Každý člověk je povinen pracovat, aby si tímto způsobem získával prostředky na svoje živobytí. Je to projev úcty, aby nebyl břemenem pro druhé.

 Sv. František nechtěl, aby bratři jako náhradu za práci dostávali peníze, ale aby přijímali jen prostředky potřebné k životu jako jídlo, oděv apod. To mělo chránit před hrabivostí. Dnes není možné nepřijímat peníze jako odměnu za práci, avšak z Františkova příkladu může zůstat symbol - za práci brát jen tolik, aby stačilo na potřeby. Tímto způsobem se člověk brání před hrabivostí a „pažravostí“.

 Ve františkánské spiritualitě je rovněž důležité, aby bratři nepřijímali v práci vedoucí místa, tj. nebyli vedoucími, úředníky, správci... Zdůvodněním tohoto požadavku je status řádu - mají být menší, a jako takoví sloužit a ne vládnout. Dnes by odpovídalo františkánskému duchu přijímat takové práce, taková zaměstnání, která jsou podle mínění lidí ponižující, neefektivní, obtížná...

 Sv. František v zásadě nerozlišuje práci tělesnou a duševní. Proto nezná odstupňování, že práce duševní je něco lepšího a práce tělesná horšího. V obou se účastní duch i tělo, třebaže v různém stupni.

 Práce má podle sv. Františka rovněž rozměr náboženský, a to z těchto důvodů:

 - prací plníme poslání svěřené Bohem: „Podrobte si zemi“;  - prací máme účast na Božím stvořitelském díle;

 - práce je lékem na lenost, které je nepřítelem duše;

 - práce je milostí, neboť pomáhá rozvoji člověka;

 - věrné a poctivé vykonávání práce je znamením života v pokání.

 Nelze však přejít mlčením to, že v práci tkví určité nebezpečí. Je možné tak se ponořit do práce, že zastíní Boha, a neponechá čas na modlitbu a náboženské povinnosti. Práce může být také útěkem před rodinou anebo před problémy. Pro lidi, kteří hledají sebe, je práce příležitostí k společenskému vzestupu a může být považována za zdroj zisku.

Druhy práce

 Pokusme se nyní podívat se na práci z hlediska její různorodosti. Máme totiž práci v zaměstnání, práci domácí, společenskou a práci v náboženských skupinách.

 Práce v zaměstnání je pro naprostou většinu lidí zdrojem obživy vlastní i rodiny. Práce v zaměstnání je výbornou příležitostí, jak sloužit společnosti. Každé zaměstnání je povoláním k určité službě: učitelé, lékaři, duchovní, policisté, úředníci, řemeslníci, dělníci... Z toho důvodu práce v zaměstnání vyžaduje odbornost a její stálé doplňování, neboť se mění předpisy, dochází k vědeckému a technickému pokroku, mění se i životní podmínky.

 Domácí práce není vždy pokládána za práci, proto je často nedoceňována. Takové činnosti jako příprava jídla, uklízení, praní, práce na zahradě apod. jsou únavné, zvláště pro ženy, které současně pracují v zaměstnání. Nevíme, kolik procent, ale mnoho žen pracuje jen doma. Je to pro ně základní práce, a současně únavná vzhledem k opakování se stále stejných činností a vázanosti na ně. V situaci, kdy se pracuje jen doma, je potřebný odpočinek, oddych na nějaký čas, aby si uchovat dobrý tělesný i duševní zdravotní stav. Domácí práce je především služba - život pro muže, děti... Starost o výchovu dětí, o náboženský život, to je rovněž namáhavé a vyčerpávající zaměstnání.

 Práce jako společenská činnost je angažovanost v životě prostředí, jak toho, v němž se bydlí, tak i dalšího. V životě se nelze omezit jen na rodinné záležitosti. V závislosti na možnosti a schopnosti je třeba angažovat se v záležitostech druhých, ovšem tak, aby tím neutrpěla vlastní rodina.

 Do společenské práce je třeba zařadit činnost v politických stranách, sdruženích, odborech, a v zásadě se za tuto práci nedostává náhrada, anebo jen symbolicky.

 Světští františkáni jsou povinni angažovat se ve společenské činnosti všude tam, kde - ve spojení s lidmi dobré vůle - mohou přispět k budování světa více bratrského, evangelijního, a podporovat spravedlnost ve veřejném životě.

 Činnost v náboženských skupinách. Existují lidé, kteří pociťují potřebu patřit do určité skupiny, náboženského společenství, a v nich pracovat. Pokud to není příslušnost jen pasivní, vyžaduje od těchto lidí věnovat čas na setkání, modlitbu, práci, Někteří v těchto skupinách, společenstvích plní úlohu vedoucích či spolupracovníků. Tito lidé obětují mnoho času a námahy při plnění svěřených úkolů.

Praktické závěry

 Znalec františkánské spirituality Agostino Gemelli OFM tvrdí, že každá práce, každé dílo, každá činnost je vykonávána buď pro Boha nebo proti Bohu; může nás vést ke spáse anebo k zatracení. Drama lidské činnosti spočívá v zápase sobeckých sklonů s Boží vůlí.

 Aby lidská činnost vedla k Bohu, musí začínat poznáním Boží vůle. Tak tomu bylo v životě sv. Františka, který se v modlitbě tázal: „Pane, co chceš, abych dělal?“ A když se ujistil, že Boží vůle je: „Jdi a obnov můj dům, který se rozpadá“, začal konkrétní činnost.

 Pro věřícího člověka není lhostejné, jakou práci vykonává a co v práci dělá. Musí se zamyslet, zda prací vytváří dobro, zda slouží dobru lidstva. Věřící člověk nemůže konat práci, která ho vede ke hříchu, lidské křivdě, přináší duchovní škodu tomu, kdo ji dělá.

 Tato úvaha nad prací je pro nás příležitostí, abychom zpytovali svědomí v této oblasti. Odpovězme si na několik otázek:

 - Jak vykonávám svou práci v zaměstnání, nepokládám ji jen za zdroj výdělku?

 - Snažím se zapojit se do společenského života?

 - Nepřekážejí mi práce a angažovanost v společenském životě při životě modlitby a plnění náboženských povinností?

 - Jak se zařazuji do života svého společenství, přijímám rád úkoly, které jsou mi navrhovány?

 Práce je milost - tak to kdysi říkal sv. František: to znamená, je požehnáním pro člověka, příležitostí k vlastnímu rozvoji a službě bližním. To, že práce je milost, mají na mysli především nezaměstnaní. Je však také námahou, úkolem, zvláště potom, když se přijímá práce, v níž jsou nové úlohy, dosud neznámé. Pak je třeba důvěřovat Bohu, že tyto povinnosti zvládnu, neboť jsou vyplněním Boží vůle – „všechno mohu v tom, který mi dává sílu“. Musíme si být vědomi, že přijímáme-li práci jako plnění Boží vůle, ona bude rovněž naší modlitbou, neboť skrze ni velebíme našeho Pána a budujeme Boží království na zemi.

 Gabriel Kudzia OFM

 Glos sw. Franciszka 2/2000

 z polštiny přeložil Radim Jáchym OFM