Chronos a kairos
Holota, Benedikt OFM
Ke každému z nás přišel Bůh k prvnímu setkání po nějaké cestě. Ke každému po jiné. Cestou, na které se setkala duše s Bohem, mohlo být společenství, denní řád, práce, lidé, věci, okolnosti, události. Bůh se mohl s člověkem setkat i uprostřed myšlenky. Každé setkání se však muselo stát v čase. Bůh k nám přichází po cestě času.
Slovo čas etymologicky souvisí s čekáním. A čekání je náš každodenní chléb. Při všem spěchu stále čekáme. Čekáme u lékaře, na křižovatce, ve frontě u zpovědnice, na někoho, s kým jsme si sjednali schůzku, na konec pracovní doby, na ráno, když nás v noci bolí zuby, čekáme na dopis, na to, že si nás někdo všimne vlídným slovem…
Život je čekání; život znamená mít čas.
Říkat „nemám čas“ znamená tolik jako říkat „neumím žít“, „neumím čekat“. Přitom věta: „Nemám čas“ je nejslyšenější větou dnešní doby.
Na co nemám čas? Na modlitbu, na nemocné, na duchovní četbu, nemám čas všimnout si, že někoho v mé blízkosti něco trápí.
Nemám čas znamená: neumím čekat na Pána, který se mi v tom všem a mnohém jiném, co prožívám, chce dát.
Co to je ten čas, že ho stále „nemáme“?
Čas je prapodivná skutečnost. Je to veličina nehmotná, i když je charakteristikou hmoty. Když ho chceme změřit, musíme to dělat jinak než u ostatních fyzikálních veličin. Nejznámější mírou času je hodina – zkratka: hod. V češtině znamená hodina ne příliš dlouhou dobu. V jiných slovanských jazycích znamená zkratka god. – celý rok. Z tohoto rozdílného významu se zdá, že jsme uspěchanější než ostatní Slované: stále někam spěcháme, stále bychom někam cestovali, stále bychom chtěli mít všechno hned. Nedovedeme čekat. Nedovedeme se zastavit. Nemáme čas. Spěcháme.
Slovo hodina svým kmenem vyjadřuje nejenom určitý čas, nýbrž i vhodný čas, velký svátek – hodování – Hod. Čas spojený s hodováním. Například Boží hod velikonoční, vánoční, svatodušní. Mohlo by se říci: Boží hodina velikonoční podle slova Pána: „Přišla hodina, kdy Syn člověka bude oslaven“ (Jan 12,23).
Hod tedy znamená nejen čas fyzikální, nýbrž i čas milosti. Čas jako dar.
Tedy je dvojí čas: fyzikální – chronos a čas milosti kairos.
Zatímco chronos znamená čas nediferencovaný, čas k volnému použití, čas neobsazený, čas k rozplánování, značí kairos čas dobré příležitosti. Chronos zavání matematikou, měrnými jednotkami, plánem pro jeho využití, kairos zase duchovní zkušeností, světlem, životem, rytmem, teplem stvoření.
Chronos měříme jednotkami času. Směrem k nejmenšímu na milivteřiny a na další, ještě menší časové úseky. Směrem k nejvyššímu čítáme čas na minuty, hodiny, dny, roky, staletí, tisíciletí, miliony let, eóny. Jak ta nejmenší, tak ta největší hodnota fyzikálního času stojí v bezprostřední blízkosti věčnosti, v bezprostřední blízkosti takového stavu, kde už není času vůbec.
Kairos, čas milosti, se naproti tomu vyznačuje rytmem: den času milosti je určován ne 24 hodinami, nýbrž rytmem svítání a západem slunce, východem měsíce a hvězd.
Rok je daný rytmem setí, žní, sklizně ovoce, dobou tahu ptáků, mlácením, orbou, vinobraním.
Život člověka pak zrozením, dětstvím, mládím, zralým věkem, prací, odpočinkem, láskou, stářím, smrtí.
Čas milosti, kairos, má svůj rytmus i v dějinách spásy: čas Božího zalíbení, Božího hněvu, navštívení, spasení, a hlavně čas vstupu Božího Syna do dějin lidstva. Potom čas soudu – den, o kterém nikdo neví, ani Syn.
Bůh má v ruce čas všech národů. Každému z nich čas předem vymezil. Do času uložil Bůh své úradky. Plán Boží spásy se nutně uskutečňuje skrze čas a v čase, který je zároveň dějinami spásy.
Boží čas se pohybuje mezi docela přesně určeným počátkem stvoření a koncem, či lépe: završením Božího díla, v obnově kosmu: „Hle, všechno činím nové“ (Zj 21,5b). Bude to v den Páně, v den druhého příchodu Krista. Před tím nastala plnost času, která začíná příchodem Božího Syna na tento svět. To je fáze, ve které žijeme.
Apokalypsa ukazuje, že běh dějin má od Boha vymezený časový prostor, který musí být naplněn, dříve než přijde všeobecná spása. Nezmiňuje se však o žádných konkrétních historických okolnostech, kdy to nastane.
I Ježíšův život byl nasměrovaný k určitému vrcholnému okamžiku, o kterém mluvil jako o svém čase: „Můj čas je blízko…“ (Mt 26,18). „Ještě nepřišla má hodina“ (Jan 2,4). Pokud zde mluvíme o „Božím čase“, nemáme na mysli Boží čas jako absolutní budoucnost, nýbrž jen vesmírný čas využívaný Bohem k vykonání díla spásy.
Kairos – jako čas milosti – obsahuje také pro člověka mnoho požadavků:
- Čas je třeba rozpoznat jako čas milosti: „A to všechno konejte už proto, že víte, jaký je nyní čas: že nám nastala hodina, kdy je třeba probrat se ze spánku. Neboť nyní je nám spása blíže než tehdy, když jsme uvěřili“ (Řím 13,1).
- Moudrým životem čas dobře využívat: „Dobře využívejte tohoto času, protože žijeme ve zlých dobách“ (Ef 5,16).
- Kdo nepozná čas Božího navštívení, svolává na sebe Boží soud: „Přišel totiž čas, aby se začal soudit nejdříve Boží dům. Začíná-li to však napřed u nás, jak teprve dopadnou ti, kdo se zdráhají poslušně přijmout Boží evangelium! Jestliže se stěží zachrání spravedlivý, jak se bude moci ukázat na světle člověk bezbožný a hříšník? A tak ti, kdo trpí podle vůle Boží, ať se poroučejí do ochrany věčnému Stvořiteli v konání dobra“ (1 Petr 4,17-19).
Bůh na nás čeká na cestě času. Máme dost trpělivosti, abychom čekali i my na něho? Nebo snad nemáme čas pro Boha, protože uskutečňujeme mnoho nejrůznějších úkolů, které jsme si uložili sami, a pak nezbyl ani čas na rozjímání, duchovní četbu, na růženec, studium, mši svatou? Na setkání s Pánem? Jak dlouho bude Bůh trpělivě čekat na nás, které zve do své intimní blízkosti, a my o to snad ani mnoho nestojíme?
Dokud máme čas – máme ho pro Pána. Ne pro sebe.
Čas má cenu Boha.
Benedikt Holota OFM
Pane,
možná že ti nemám ani co obětovat,
kromě svého času.
Ani nevím,
jak bych měl svůj čas správně vyplnit.
Nejsem nic zvláštního,
jsem stejný jako ti ostatní.
Vadnu i já, dokud žiji.
Všichni my smrtelníci,
kteří tvoříme církev,
dobře víme,
že naše dny jsou už spočítané
a že se blíží konec.
Ale všichni ti chceme sloužit
a vyznávat tě svým Bohem.
Pane,
přijmi hodiny mých dnů…