Říský, Bernard OFM

Náš život v Bruselu

Každý jsme dostal svou celu – velmi prostornou, s lampou visící až skoro na podlahu, abychom si ji mohli přitáhnout k psacímu stolu nebo k posteli, což s jednou židlí byl veškerý inventář. Bílé stěny svítily – studily – bílou sádrovou omítkou. Okno bylo velké, jednoduché, železné, jedna šestina byla otevírací. Pod oknem v 2. poschodí byla dost široká římsa kolem celého domu. Občas jsem ji používal k relaxaci – dobře se tam sedělo nad korunami stromů v zahradě. Pod oknem byl radiátor ústředního topení, který někdy v zimě i trochu hřál. Totiž topení bylo staré, ztrácelo vodu – a topení bylo drahé.

V 1. poschodí byla umývárna – dvě řady kohoutků nad společným korytem – a s jednou kabinkou se studenou sprchou. V sobotu bylo koupání – sprchy s teplou vodou v suterénu.

Strava byla velmi střídmá – 13x v týdnu brambory a jednou těstoviny. V sezoně jsme měli ryby – sledě – uzené, pečené i vařené. Dalo nám dost práce se naučit je jíst i s kostmi, protože bylo trapné, když celý refektář čekal na nás, až naše zápolení s nimi skončí. Pšeničný chléb – tartiny – mazaný tukem či máslem, byl volně k dispozici. K obědu a k večeři jsme dostávali čaj nebo vodu s dvěma kostkami cukru, které jsme si mohli nechat ke snídani.

Belgičtí bratři nás přijali dobře. Sice se zprvu na nás dívali jako na „rudé barbary“, ale když slyšeli, že s profesory diskutujeme latinsky, pomalu měnili názor. Dlouho si však udržovali odstup, což bylo dáno i jejich šlechtickým původem. Jeden spolubratr odmítl mně tykat s odůvodněním, že si netyká ani se svými sourozenci. My jsme tykali všem, protože jsme byli řeholně i studijně starší. Někteří si s námi také začali tykat. Když jsme odjížděli, P. magistr nám děkoval za dobrý příklad – upřímného bratrství, které přetrvalo dodnes – přes půl století. Bratři moc nemluvili o sobě ani o svých rodinách. Pocházeli snad všichni ze středních či vyšších společenských vrstev. Při vycházkách jsme občas chodili kolem bruselské zednářské univerzity, před níž byla velká bronzová socha jejího zakladatele – dědečka jednoho našeho spolubratra.

Rekreace po obědě byla povinná a P. magistr nás vyhnal na zahradu i za nevlídného počasí. Večerní rekreace byla dobrovolná. Chodili jsme na ni – poslouchat zprávy – jen v pohnutých únorových dnech roku 1948.

Ve čtvrtek byla vycházka –společná – do okolních lesů. Tam jsme nacházeli ještě mnoho pozůstatků z války. Nosili jsme si domů střelný prach a zkoušeli jsme si s ním přitápět na celách. Pro velký čoud a zápach jsme to však vzdali. Aleš se specializoval na hledání raket – světlic. Doma je sušil pod žárovkou. Jednou mu vybuchla a na sádrové stěně vytvořila asi metrovou rudou skvrnu. Výbuch nás přilákal k Alešově cele. Aleš se sice zamkl, ale známý zápach budil naši zvědavost. Marcel vylezl na římsu a po ní se dostal až k Alešovu oknu. Aleš si svlékl hábit a vyháněl jím oblaka dýmu malým otevřeným oknem. Až když dým vyvětral a na stěnu připevnil velkou mapu světa, otevřel nám, abychom mohli ohledat „místo činu“. P. magistr si toho „nevšiml“, takže průšvih se nekonal. Aleš chodil ke sv. zpovědi k P. magistrovi, ale v tomto ohledu zachoval „zpovědní tajemství“.

Jednou za tři měsíce během školního roku – a o prázdninách každý týden – jsme měli celodenní vycházku. Ráno jsme nafasovali proviant a několik petrolejových vařičů – do pouzder od plynových masek – a vyrazili jsme do lesů. Bylo mi sice líto času, ale P. magistr mi nepovolil zůstat doma. Někdy jsme došli až na Waterloo. V poledne byla siesta a vaření oběda. Protože jsem byl kuchařský antitalent, stravu jsem konzumoval za studena, i vajíčka. Když to viděl P. magistr, sám mi něco připravil. Nosil jsem si s sebou knížku, ale někdy jsem se účastnil „vlastivědné výpravy“. Když jsme objevili krásné lesní jezírko s průzračnou vodou, neodolali jsme, aniž bychom uváděli P. magistra do trapné situace: dovolit, nebo zakázat?

V r. 1947 P. provinciál Beda Rigaux navštívil Ameriku a žebral peníze na stavbu kostela. Přivezl také první magnetofon pro klerikát. Bratři ho používali při různých oslavách k našemu obveselení.

Těsně před válkou začalo město budovat centrální nádraží. Během války a po ní byly tyto prostory vykachličkovány a sloužily spojeneckým armádám za jídelny a umývárny. Bratři pak získali tyto dlaždice pro kostel – za odvoz. Několikrát týdně pak jezdili bratři – dobrovolníci lámat betonové desky s dlaždicemi a vozili je do kláštera, kde další dobrovolníci pak jednotlivé dlaždičky odlupovali. Byly určeny pro suterén kostela, kde byly klubovny a sály pro farnost. Tak jsme se dostali do města, ale byla to práce namáhavá. účastnil jsem se jí jen několikrát.