Matějka, Pacifik OFMCap.

V následujících dvanácti pokračováních bych rád krátce seznámil čtenáře Poutníka s postavou významného františkána 17. století, který se narodil v samé kolébce františkánského řádu v Umbrii, je nazýván »františkánským Jobem« a je spolupatronem picenské Arcidiecéze Camerino-S. Severino i Picenské provincie Menších bratří. Ve velké části Itálie je slaven jako svátek.

Tento světec se narodil v italském San Severino Marche dne 1. března 1653 jako poslední ze třinácti dětí rodičům jménem Anton Maria Divini a Mariangela Bruni v domě, který doposud stojí. Téhož dne byl i pokřtěn ve farním kostele sv. Vavřince a dostal jméno Carlo Antonio. Poněkud pikantně z dnešního hlediska zní konstatování, že biřmován byl již ve třech letech (sic!) dne 16.6.1656 biskupem Angelem Maidalchinim.

Otec malého Karla byl uměleckým řezbářem – intarzistou ze vznešeného rodu a byl vnukem Dominika Diviniho, který vyrobil chórové lavice pro Horní baziliku sv. Františka v Assisi, kde ještě dnes je čitelný nápis: Dominicus de Sancto Severino me fecit 1501. Jeho prapotomek pozdější sv. Pacifik proto rád říkával: „Tak vidíš, Pane Ježíši, i já se mohu nazývat 'syn tesařův'!“ Společným rysem byla i chudoba, neboť Karlův otec v důsledku nedostatku práce zchudl a jen stěží vydržoval rodinu, takže musel odejít za prací do Říma.

Mateřskou péči dětem po smrti matky nahrazovala především Karlova o čtrnáct let starší sestra Sofonisba. Ta také dosvědčila, že již v raném dětství projevoval malý Karel touhu po kněžství a řeholním životě. Rád si totiž doma stavěl oltáříky a oblékal se do ručníku přepásaného červenou šňůrou. Když se jej sestra ptala, co to dělá, odpovídal: „Chci se stát takovým bratrem, jako jsou ti u Panny Marie Milostné“, což byl tehdejší titul kostela, při kterém již tehdy existoval františkánský klášter, který však tehdy měl takřka poustevnický charakter, neboť to byl tzv. dům modlitby. Jeho obdiv k asketicky žijícím bratřím šel až tak daleko, že ve čtyřech letech, kdy dítě je ještě ochotno sníst cokoli, co se dá nacpat do pusy, sypal prý si podle dochovaného svědectví popel do zeleninové kaše a tvrdil sourozencům, že je to tak chutnější.

Podobně jako v životě velmi mnoha jiných františkánských světců, také on ve čtyřech letech ztrácí matku a spolu s otcem odchází rodina do Říma, kde žili v té době jejich bohatší příbuzní a malý Karel tu vyrůstal společně s Eustachiem Divinim, z něhož se později stal slavný matematik a optik, který své optické přístroje rozšířil po celé Evropě. Karlův otec však v Římě štěstí nenašel a skončil v ponížení jako žebrák. V důsledku nedostatečné výživy 7 ze 13 dětí v dětském věku zemřelo a na přelomu r. 1666-67 umírá i Karlův otec.

Čtrnáctiletého chlapce spolu s jeho dalšími dvěma nezletilými bratry Césariem a Mikulášem se pak ujal strýc z matčiny strany Luzizio Bruni, který se v té době přestěhoval z Říma a byl arcijáhnem katedrály v San Severinu a převorem farnosti sv. Vavřince. Byl to sice vzdělaný a horlivý kněz, avšak k jeho nectnostem patřilo, že byl nesmírně přísný a netolerantní. Nelze se tomu ale divit, protože mu v té době bylo již 65 let. Dal dětem sice vynikající náboženské i kulturní vzdělání, které on sám získal při službách slavnému rodu Aldobrandini, z něhož pochází papež Klement VIII., avšak nedokázal zabránit svým dvěma hospodyním, aby se ke třem chlapcům nově příchozím do domácnosti nechovaly jako macechy. Do jisté míry to však pozitivně napomohlo malému chlapci upevnit se ve vnitřní modlitbě, v intenzivním vztahu k eucharistickému Ježíši i v získání snadnosti v příjímání životních křížů a konání pozdějších kajících skutků. Získal také jedinečnou pokoru, která působila, že se jej Bůh zastával i mimořádným způsobem. Jednou totiž služka špatně zavřela sud s vínem ve sklepě a z toho se značná část vylila na zem. Všechno svedla na malého Karla. Když ho však otčím s mnohým bitím dotáhl do sklepa, aby mu ukázal, co údajně provedl, zjistili, že podlaha je suchá a také víno ze sudu vydrželo při normální spotřebě rodiny stejnou dobu jako by se nic nebylo vylilo.