Matějka, Pacifik OFMCap.

 Rád bych se podělil s čtenáři Poutníka o pár svých zážitků z cest. V době zcela nedávné jsem překonáním jisté věkové hranice vpadl z let zralého mládí kamsi do tenat stárnoucí střední generace. Protože toto zjištění může působit deprimujícím dojmem, rozhodl jsem se předejít existenční krizi malou poutí ke svému patronovi, která mi díky dobrotivému pochopení představených pro moji pošetilost byla umožněna.

Nápad to byl jistě vznešený, jeho provedení však bylo vražedné. Jelikož si na nedostatek práce rozhodně nemohu stěžovat, vyčlenil jsem pro tuto cestu pouze jeden víkend. Kdo někdy cestoval dvouposchoďovou obludou značky MAN, jistě pochopí, že vzhledem k mé dvoumetrové postavě to určitě nebyl dobrý nápad. Již po dvou hodinách jízdy zaklínění v sedadle, které mi, nevím proč, připomínalo kládu, do které byl sevřen prorok Jeremiáš, přešla má kolena z prostého mravenčení do hrozivých křečí, a tak jsem začal raději pozorovat spolucestující, abych něčím přebil slasti nábožné pouti.

Kupodivu hned na první zastávce mi zlý Pokušitel naznačil, že se mu mé zbožné úmysly nelíbí, a tak mi připravil překvapení. Promptně jsem totiž dostal nabídku od jedné party českých vodáků, kteří měli za úkol přeplout s malou plachetnicí bez motoru z italského Piombina naproti ostrovu Elba do Karibského moře a tam ji předat jejímu majiteli. Nemusím asi dodávat, že mi cestu nabídli zcela zdarma včetně jídla jen za to, že jim na měsíční plavbě přes oceány budu dělat společnost. Myslím, že z takové nabídky by se zatočila hlava každému chlapovi, a proto mě stálo nemalé úsilí, abych odolal pokušení nechat ležet sv. Pacifika v jeho skleněné rakvi a vydat se vstříc dobrodružství. Pak jsem si ale vzpomněl na své pracovní závazky a vše bylo zachráněno.

Po příjezdu do Boloně mě čekala další zkouška důvěry. Autobus měl totiž zhruba čtyřicet minut zpoždění, a tak jsem měl jen chabou šanci stihnout zaplacený vlakový spoj. Byl ale den sv. Františka, a tak jsem mu celou záležitost svěřil. S vyplazeným jazykem jsem se s kufrem kvalitně zatěžkaným hromadou drobných euromincí doplazil na nádraží asi 15 minut po odjezdu. I přesto, že jsem nástupiště chvíli nemohl najít, expres tu na mne k mému překvapení čekal a ihned po nastoupení se dal do pohybu. Když jsem o tom večer vyprávěl spolubratřím, tak jen krčili rameny a říkali: „Tady v Itálii je to tak normální. Vlaky zde nejezdí podle jízdního řádu, ale tak jak je potřeba!“ Při přestupu v kterési italské díře jsem využil automatu k nákupu jízdenky pro zbytek cesty. Po vhození asi padesáté drobné mince se se mnou automat odmítl bavit a výhružně na mne blikal, že takto tedy ne! Musel jsem tedy celou transakci zrušit a místo desetníků a dvacetníků použít padesátníky k pochopitelné úlevě za mnou čekajících.

Po příjezdu do San Severina na mne již čekal kapucín s autem italsky titěrných rozměrů. Italové narozdíl od nás projevují v této věci smysl pro praktičnost a ví, že s autem je třeba také parkovat, a proto musí být malé. To jsem proto ocenil, i když jsem si v duchu pomyslel, že lidé s mou postavou zřejmě v Itálii nemají právo na existenci. Logicky důsledné již pak bylo, že dva ze tří místních kněží měřili asi tak 160 cm, takže když jsme se pak při mši svaté objímali pozdravením pokoje, celý kostel plakal dojetím. Malé děti můj zjev vyvedl z míry natolik, že na chvíli přestaly i zlobit a zbožně na mne civěly na prahu kněžiště.

Večer téhož dne jsem se rozhodl poprvé navštívit poutní kostel sv. Pacifika na sousedním kopci. Bratři mi řekli: „Jdi touto cestou dva kilometry do kopce a jsi tam.“ Nic mi ale neřekli o křižovatce, na které je třeba odbočit, a tak jsem se zakrátko ocitl v nejprudším kopci, jaký si umím představit, na jehož vrcholu byl motokrosový areál. Již v půlce kopce jsem byl u konce se silami a vážně jsem uvažoval, že se vrátím. Pán mne tedy podpořil v mém zbožném odhodlání tím, že se zčistajasna za mnou objevili čtyři velcí psi, kteří bydleli za branou s cedulí „Pozor zlý pes“, jež však měla tu vadu, že byla otevřená dokořán. Tito tři Boží přátelé za mnou sice pomalu, ale vytrvale stoupali do kopce a nepřátelsky štěkali. Nezbylo mi tedy než zapomenout na únavu a jít stále vzhůru v naději, že je to přestane bavit, což se po pár stech metrech výstupu potvrdilo. Nahoře jsem narazil na silnici a na ní jsem si stopnul auto, jehož řidiče jsem se zeptal, kudy cestička. Ten mi poradil, že musím jít dlouho z kopce a pak zase do kopce, a když viděl můj vyděšený obličej a bezvládnou postavu, otočil auto a zavezl mne až na místo, což jsem nemohl neocenit.

Od místního kvardiána jsem pak částečně koupil a zčásti vyžebral všechny životopisy světce, které tu měli (celkem čtyři), a zjistil jsem si, kdy tu zítra mohu koncelebrovat. Spočítal jsem ještě hole rozvěšené uzdravenými invalidy kolem sochy světce, a pak jsem se vydal na nekonečný sestup po silnici, která byla čtyřikrát delší než má vražedná zkratka. Po návratu do kláštera jsem se občerstvil skvělým italským vínem, které tu teče místo vody, a symbolickou částí těla jsem se uložil na krutě krátké lože, které naštěstí bylo aspoň bez čel, takže jsem mohl vystrčit nohy vstříc voňavému podzimnímu vzduchu. Usnul jsem okamžitě, protože jsem měl za sebou 23 hodin jízdy v dusně vlhkém mukobusu a v neustálých přestupech mezi vlaky.

Ráno jsem se probudil tak akorát, abych stihl být v deset na kopci v poutní svatyni. Bratři naštěstí měli pochopení a poslali jednoho ze dvou postulantů, aby mne odvezl nahoru. Byl to vlastně přesun od Pacifika blahoslaveného k Pacifikovi svatému. Protože v klášteře, kde jsem spal, obrátil kdysi sv. František z Assisi svého pozdějšího druha a »Krále veršů«, trubadura a autora zhudebnění jeho »Písně bratra slunce« bl. Pacifika ke zbožnému životu, zatímco v klášteře horním zemřel svatý františkán 18. století, který je ne neprávem nazýván »františkánským JOBEM«.

Poučen předešlým dnem jsem se dnes již držel na opačné straně presbytáře než ostatní bratři, aby kontrast postav nebyl tak děsivý. Když přišlo na čtení evangelia, tak se mne kněz zeptal, zda je chci číst, a já zřetelně odpověděl, že NE, což si vyložil jako souhlas a mně nezbylo než jít. Jinak se už nic zvláštního nestalo a já prožil krásné dopoledne v blízkosti svého svatého předchůdce.

Ze zasněného rozjímání mne vytrhl až bratr františkán, který pochopil, že i kapucíni musí mít někdy oběd, a nabídl se, že mne dolů sveze. Zdá se, že vztahy mezi oběma řády jsou tu vcelku dobré, protože předešlého dne, kdy byla slavnost sv. Františka, mi důvěrně prozradili, že si nemám nechat ujít večerní mši u kapucínů, protože je tam velká slavnost jejich Zakladatele!! Oni prý měli tichou mši už ráno. Oběd dole byl slavnostní, protože tam bylo biřmování a bratr jednoho z kapucínů byl biřmován a byl pozván na oběd. Italské moučně sladké lahůdky mi jsou ze srdce odporné, i když mám jinak buchty rád, a tak jsem se nemohl dočkat, až zase někde spatřím kus pořádného pokud možno ne syrového masa. Když se dostavil, zjistili jsme, že je třeba urychleně odejít, abych stihl vlak. Kvardián se však obětavě nabídl, že mne odveze do vzdálenějšího města, takže vše dobře dopadlo.

Místní klášter je mimo jiné ještě zajímavý tím, že zde mají tzv. malý seminář, kde od dvanácti let žijí chlapci z rozbitých rodin, kteří jezdí do sousedního města do gymnázia a účastní se s kapucíny na modlitbách a jídle s tím, že jednou měsíčně a měsíc o prázdninách jezdí domů, volný čas mají pod dohledem a většina z nich později vstupuje ke kapucínům. Toho času jsou tam takoví chlapci čtyři.

Zpáteční cesta byla zajímavá i tím, že jsem pochopil mnohé z toho, co mi při cestě tam unikalo. Složení cestujících v autobusu by určitě stálo za sociologickou studii. Překvapilo mne například větší množství česko-italských manželských párů, které pravidelně pendlují mezi tchýněmi. Zvláště mne zaujala skupina dívek z Ostravska, které po dvou každá nastoupila na jiné italské zastávce, ale všechny se znaly. Až téměř v Praze jsem pochopil, že se jedná o prostitutky, které do Itálie jezdí za prací a dvakrát měsíčně se vracejí domů. Pochopitelně žádná z nich to o sobě neprozradila, ale když jsem se jedné z nich dotázal, zda jsou třída gymnázia, která byla v Itálii na jazykové praxi, pochopil jsem z jejího rozpačitého výrazu, že jsem střelil pořádně vedle. Spíše než pohrdání jsem cítil politování nad těmito ubožačkami, které žijí takovým životem, a přece se cítí šťastné. Možná i ony jsou jedněmi z těch moderních »malomocných«, jejichž nemoc je o to horší, že ji za nemoc nepovažují.

Při zpáteční cestě se řidiči asi nakazili »italským morem«, a tak jim nedělalo potíže nabrat jeden a půl hodiny zpoždění k nemalé radosti cestujících, kteří trpělivě mokli a zmrzali na zastávkách. Po přejezdu hranic se ale řidiči rozpomněli na české kořeny a jeli s autobusem jak sebevrazi a navíc 15 hodin bez zastávky, jen s kratičkými pauzami na výměnu řidiče, takže jsem domů dojel řádně zničen, vyčerpán, nevyspalý, ale duchovně velmi obohacen. Díky Bohu za hezkou zkušenost. Opakovat bych ji ale nechtěl…

br. Pacifik