Slotwiński, Tadeusz OFM

8. Zde jsem, pošli mne

Bůh povolal sv. Františka k zvláštnímu a výjimečnému úkolu. Toto povolání se uskutečňovalo postupně se stále větším dramatickým napětím. Třebaže bylo výjimečné a zvláštní, přece jen v historii povolání nebylo jediné, neboť všichni jsme povoláni. „Každému z nás byly uděleny duchovní dary v takové míře, v jaké je chtěl Kristus dát“ (Ef 4,7). Kostelík sv. Damiána, obnovený s velikou obětavostí a v duchu úplné poslušnosti, jako by se obracel i k nám s výzvou, abychom sloužili Kristu. Tato služba vyžaduje přijmout jeho výzvu a upřímnou ochotu: „Hle, jsem tvůj služebník, tvoje služebnice“; „Zde jsem, pošli mne“; „Jdu vyplnit tvou vůli“; „Ano, Pane, rád to udělám“; a takové vyznání se rovná oběti, přijetí Kristova kříže každého dne.

 Povolání a jeho uskutečnění povolanými patří k nejkrásnějším námětům Bible a životopisů svatých. Iniciativa vychází od Boha, Ježíše, neboť Bůh povolává. Povolání je milost, a jeho zdrojem je Boží dobrota projevující se v milosrdné lásce. Ježíš pohlédl s láskou na povolaného. Bůh povolává k službě, Bůh posílá. Neslibuje však snadný život, povolaného nerozmazluje, ale slibuje pomoc. Nezbytná je výchova. S povoláním je spojená oběť, odchod a opuštění, proto se setkáváme s dramaty povolání, s prostředností i se svatostí. Člověk odpovídá na povolání. Když Bůh povolává, neničí osobnost člověka. On vždy povolává, já však mohu odpovědět „ano“ nebo „ne“.

 Prorok Izaiáš, Ježíšova Matka, apoštolové, sv. Augustin, sv. František, sv. Klára a mnoho, mnoho dalších odpovědělo s ochotnou a rozhodností: Ano, Otče. Setkáváme se však stále více s lidmi polekanými směrem, jakým směřuje svět, lidstvo. Slyšíme otázku: „Kam směřujeme?“ Směřujeme tam, kam sami chceme. Zastavíme se tam, kde chceme. To člověk ve své svobodě uskutečňuje nejdůležitější rozhodnutí. Dějiny jsou plné géniů, kteří vyrostli v nepříznivých okolnostech. František objevil hodnotu chudoby v prostředí oslavujícím zlaté tele.

 Dnes pak se zdá, že všichni pociťujeme nadměrný sklon krýt se štítem okolností, kterým ospravedlňujeme vlastní prostřednost. V život každého člověka přichází čas, kdy se musí odvážit, uchopit vlastní osud oběma rukama a plavat proti proudu. Dnešní „svět“, to jsme my sami, a jestliže on směřuje nesprávným směrem, pak to znamená, že někteří jeho obyvatelé směřují rovněž špatným směrem. Proto: „Kam směřuji?“

 Vždyť nikdo z nás nebyl pověřen, aby vzal spásu světa na svá ramena. Žádá se od nás jen tolik, abychom dělali to, co je v naší moci, co záleží na nás samých. Co máme tedy dělat? ptáme se. Podobně se ptal František: „Pane, co chceš, abych udělal?“ Můžeme zaujmout neseriózní postoj: plakat, naříkat, upadnout do malomyslnosti či zoufalství - anebo postoj seriózní a praktický: pustit se do práce.

 Na světě žije příliš mnoho lidí, kteří křičí a naříkají. Věci se určitě nezlepší tím, že všichni najednou začneme naříkat. Pochopitelně, že je třeba ukázat na bídu a nespravedlnost, avšak odhalení, které se spokojí jen tím, že ukážeme na nesprávné věci, to je vítr, který brzy utichne.

 Ještě méně užitečné jsou plačky, třebaže ty aspoň nacházejí trochu utišení v prolitých slzách. Kristus plakal nad Lazarovým hrobem, ale hned potom se dal do práce a vzkřísil ho. Jeruzalémské ženy dlouho plakaly nad Ježíšem, ale na Golgotu za ním nešly.

 Ještě horší je postoj těch, kteří tváří v tvář zlu ztrácejí ducha, posadí se a nedělají nic. Zlo, které má být výstrahou pro dobré, přetváří se u nich v znecitlivující prostředek, morfium, a vítězí dvakrát: působí zlo a drtí ty, kdo je mají přemáhat.

 Jedinou odpovědí důstojnou člověka je dělat to, co se udělat dá, s vědomím, že tímto způsobem se napraví aspoň nějaká část světového zla.

 Svět nebyl lepší, když jej Kristus přišel spasit. A on přece neztratil ducha. V hodinu, kdy umíral, bylo na Kalvárii jen několik lidí, proto však neustoupil. Svatého Pavla, sv. Augustina, sv. Františka a tolik jiných nezastavila myšlenka, že svět zůstane hříšný přes jejich nadlidské činy a úsilí. Avšak tyto činy, zdánlivě tak neužitečné - to je sůl, díky které se naše země hodí k životu.

 Hodnotu má to, co se dělá, třebas by se výsledek mé práce ukázal marný. Je třeba pustit se do práce a udělat ji. Je mnoho perfekcionistů, kterým život plyne v snění o nejrůznějších zázračných věcech, do kterých se nikdy nepustí a které z obavy, že je neudělají dokonalým způsobem, odkládají stále na zítřek. Nejhorší však je neudělat nic. To, co se udělalo, je aspoň uděláno. Snad skromné a nepodařené, ale je to tu. Moudří nám radí: nekritizuj, nesni, něco udělej! - To Bůh koná v nás a skrze nás. Jsme nástroji v jeho rukou. On nás používá. Pane, učiň mě nástrojem ve svých rukou!

 Přítomnost Františka ve sv. Damiánu se vyznačuje zvláštními událostmi. Začala kolem 1205 a skončila 4. října 1226. Roku 1205 anebo i dříve tam světec často přicházel, když cestoval v obchodních záležitostech do Foligna. Avšak koncem 1205 nebo začátkem 1206 ho ukřižovaný Kristus požádal, aby svatyni opravil. František tento kostelík opravil po procesu se svým otcem, který se konal v přítomnosti assiského biskupa Guida. V té době v něm dozrávalo a upevňovalo se jeho povolání modlitbou, chudobou, stálým obracením (pokáním) a prosbami o almužnu. Roku 1208 František definitivně rozřešil otázku svého povolání, když vyslechl evangelium a kněz mu je v Porciunkule objasnil.

 Na jaře 1211 nebo 1212 sem Chudičký přivedl a usadil Kláru, její sestru Anežku a další první Klářiny družky. František se sem vracel vícekrát za rok, aby vedl a vychovával první klarisky.

 V zimě 1225 přibyl do sv. Damiána a zůstal tu asi 50 dní, protože vážně onemocněl. Za tohoto pobytu složil „Píseň bratra slunce“.

 Naposledy sem bylo přineseno po jeho smrti jeho mrtvé tělo 4. října 1226, v den jeho pohřbu, aby klarisky mohly naposled vidět svého bratra a otce.

Tadeusz Slotwinski OFM

Franciszku, idž odnawiaj mój dom i jednaj ludzi!

 Glos sw. Franciszka 3/2003;

z polštiny přeložil Radim Jáchym OFM

(pokračování)