Dřímal, Ludvík OFS

Článek 7: Jakožto „kající bratři a sestry“ podněcovaní na základě svého povolání dynamickou silou evangelia, ať uvádějí svůj způsob myšlení a jednání do souladu s Kristem naprostou a dokonalou vnitřní proměnou, kterou samo evangelium nazývá „obrácením“ a kterou je, vzhledem k lidské křehkosti, třeba konat denně. Na této cestě obnovy je svátost smíření výsadním znamením Otcova milosrdenství a pramenem milosti.

 

 

 

 

Původní název „kající bratři a sestry“ napovídá, že kajícnost je určující charakteristikou společenství Třetího řádu svatého Františka. „Kdo jsi ty a kdo jsem já?“ modlíval se svatý otec František k Pánu. Kajícnost je nejvěrohodnější, protože nejpravdivější postoj člověka před Bohem. Vzdor tomu, že světu slovo pokání páchne zatuchlinou, povolaným se stává pramenem vnitřní radosti a východiskem touhy přiblížit se Bohu. Sleduje totiž „naprostou a dokonalou vnitřní proměnu nazvanou samým evangeliem „obrácení“. Že se tu nemíní pouze jednorázový, rádoby definitivní akt, je zřejmé. Řehole připomíná „denní zdokonalování“ pro lidskou křehkost a náklonnost hřešit. Nikdy nebudeme u konce se svou hříšností na tomto světě. Ale nechť nás to nenaplňuje skepsí. Kristus nám dává možnost setkat se s ním ve svátosti smíření, v níž nám vždy znovu a s větší láskou odpouští. Sám přece řekl: „Komu bylo více odpuštěno, ten více miluje!“

 

 

 

 

Otázky k zamyšlení:

 

 

l. Jak na mne působí slovo „pokání?“ Je mi předzvěstí radosti z odpuštění, nebo ve mně vzbuzuje nelibost?

 

 

2. Chápu „obrácení“ jako jednorázovou záležitost, nebo jako celoživotní program uvádění svého způsobu myšlení a jednání v soulad s Kristem?

 

 

3. Rád slavím s Kristem svátost smíření?

 

 

4. Slavím ji nahodile, nebo pravidelně?

 

 

5. Nezapomínám na to, že vedle radosti z odpuštění a smíření přináší tato svátost zjemnění svědomí, větší citlivost pro záležitosti Boží?

 

 

 

 

Článek 8: Tak jako Ježíšův (život) byl pravým klaněním Otci, tak ať i oni učiní modlitbu a kontemplaci duší své existence i činnosti. Ať se účastní svátostného života církve, především eucharistie, a připojují se k liturgické modlitbě podle jedné z forem, jak je církev předkládá, a tak ať (v sobě) oživují tajemství Kristova života.

 

 

 

 

Ježíšův život jako člověka  byl až do podrobností jedinou nepřetržitou adorací. Klaněl se Otci celým svým bytím. Svatý otec František byl rovněž svými kronikáři nazván „modlitba sama“. Také naše bytí se svou činností má být bez ustání obráceno k Otci. To neznamená křečovitý pohled k Bohu na úkor kvality naší činnosti a práce. Jsme řeholníky „v terénu“ a důležitým příznakem zdraví naší zbožnosti je svědomitá a poctivá práce. Existuje však jistá vlastnost, odborně zvaná „nepsis“, což znamená duševní střízlivost, duchovní pozornost vůči Bohu, bdělost, která zadržuje špatné a neužitečné myšlenky a vytváří volný prostor pro modlitbu a kontemplaci. Učit se této bdělosti, navykat si na ni, má být naší trvalou snahou.

 

 

Svátosti jsou Boží odpovědí na odvěké touhy člověka. Pozvedají tyto lidské touhy do nadpřirozené roviny. Mělo by být ctí terciáře slavit všechny svátosti, které může, a častěji slavit ty, u kterých je to dovoleno. Jsou pevnými svazky s církví, stejně jako liturgie hodin.

 

 

 

 

Otázky k zamyšlení:

 

 

1.                  Snažím se o bdělou pozornost k Bohu ve všech oblastech života?

 

 

2.                  Rozjímám denně – tj. zamyslím se do hloubky např. nad větou z evangelia?

 

 

3.                  Je ze sedmi svátostí některá, již jsem z vlastního opomenutí dosud neslavil?

 

 

4.                  Přijímám – lépe – účastním se při každém slavení eucharistie také eucharistické hostiny?

 

 

5.                  Modlím se věrně liturgii hodin jako náš otec František?

 

 

 

 

Článek 9: Pannu Marii, pokornou služebnici Páně, jež ochotně přijímala všechna Boží slova a podněty, zahrnoval sv. František nevýslovnou láskou a prohlásil ji za ochránkyni a obhájkyni své rodiny. Sekulární františkáni ať jí prokazují svou vroucí náklonnost následováním její naprosté odevzdanosti ducha a ať jsou jí podobni i v její modlitbě, plné živého vědomí a důvěry.

 

 

 

 

Tato kapitola řehole je věnována Panně Marii – ochránkyni a pomocnici františkánské rodiny. Vyzdvihuje se zde její ochota, s níž přijímá všechny Boží podněty, každé jeho slovo. Františkáni jsou známí svým přičiněním o slavnostní vyhlášení výsad Panny Marie jako článků víry – mariánských dogmat. Panna Maria žila ve světě jako my. Svůj všední život prožívala nevšedním způsobem – v úplné odevzdanosti, ba oddanosti vůli Boží. Svatý otec František ji viděl a miloval a ctil jako Dceru Věčného Otce, Matku jeho Nejsvětějšího Syna a Snoubenku Ducha Svatého. Nám zůstává Maria jedinečným lidským vzorem oddání se Bohu v každé životní situaci, ve všech oblastech lidského života. A co se Mariiny modlitby týká, právě u ní byla ta bdělost, pozornost vůči Bohu, živé vědomí, které přerůstalo v jistotu a důvěru, i když neviděla hned ve tmě světlo.

 

 

 

 

Otázky k zamyšlení

 

 

1. Dávám Panně Marii ve své zbožnosti správné místo?

    

2. Neopomíjím mariánské modlitby, svátky, slavnosti?

    

3. Modlím se rád růženec?

    

4. Jaký je můj postoj k Mariiným zjevením, uznaným církví?

    

5. Není v mé mariánské zbožnosti nějaký nesprávný prvek, který by odrazoval odloučené bratry od úcty k Panně Marii?

    

Ludvík Dřímal OFS

 

 

(pokračování)