Životem vydávat svědectví lásce
Damian, Maksymilian OFM
Když se dnes zahloubáme do dějin církve, zjišťujeme, že jak tomu bylo v prvních staletích křesťanství, tak je tomu i dnes - ve světě se střetávají mezi sebou dvě síly: dobro a zlo, láska a nenávist, život a smrt, blahoslavenství a prokletí.
Kristus přinesl na svět lásku. Jeho vždy poznávali podle lásky a milosrdenství. Zraňoval si nohy, ranil srdce, dal život na kříži, z lásky zůstal na oltáři, jedním slovem - zamiloval se bezmezně do člověka. Bůh z lásky stvořil celý tento krásný svět, neboť se chtěl s člověkem podělit o své štěstí a svou lásku.
Henryk Sienkiewicz ve svém románu Quo vadis? uvádí rozmluvu Petronia se sv. Pavlem. Říman oděný do bílé tógy se ptá apoštola: „Co vy jste dali světu? Řím dal lidstvu civilizaci, kulturu... Řecko přineslo lidstvu filosofii. A vy co?“ Na to apoštol národů bez rozmýšlení odpovídá: „Dali jsme světu lásku!“
Tuto lásku, kterou přináší křesťanství, objevilo tolik Kristových vyznavačů: mnoho z nich nezaváhalo dát z lásky k němu svůj život. Tuto lásku vyznávali srdcem i ústy. Nestyděli se za to. Neříkali, že otázka náboženství, víry... je něco soukromého.
Ježíš šel na smrt kříže, aby celý svět - nejen ty, kdo žili v jeho době, ale i ty, kteří žili před ním, a také ty, co žijí dnes, tedy i mne - spojil v lásce. Mnozí to pochopili a svým životem i smrtí se stali svědky Krista před světem, někdy i před katy.
Věřit totiž znamená angažovat se do Božího života. Věřit, to znamená být autentickým svědkem Kristovým. Věřit, to je zůstat věrným zásadám křesťanského života.
Dnes máme spor o „křesťanské zásady, hodnoty“, které jsou nadčasové, všeobecné. Už tolikrát nám připomínal tuto pravdu a stále ji připomíná při různých příležitostech Svatý otec Jan Pavel II. Mnozí však v tom vidí ohrožení. Což však může být ohrožením pro člověka Kristus a jeho radostná zvěst o lásce a odpuštění? Koho může ohrožovat Kristův kříž?
Dnes se mnoho mluví o svobodě; avšak o jaké? o svobodě bez svědomí, bez Božích přikázání; od takto chápané svobody není daleko k svévoli, bezbožnosti. A žalmista tvrdí, že jen hlupák říká, že Bůh není (Žl 10[9B],4), a ti, kdo tak smýšlejí, jsou zkažení a konají hanebné věci. Avšak každý, kdo věří, je zrozen z Boha; a každý, kdo je zrozen z Boha, vítězí nad světem, a to je vítězství, které přemohlo svět: naše víra (1 Jan 5, 1.4).
Dnešní svět tolik touží po lásce, pokoji a odpuštění. Dnešní svět je tak lačný po autentických svědcích Krista. Dnešní svět s touhou očekává hlasatele radostné zvěsti, kteří by se dokázali s druhými sdílet o to, že se ve svém životě setkali s Pánem.
Tady ale nejde jen o slova; někdy jsou velice pěkná, strhující, okouzlující, avšak prázdná: jsou to nekryté směnky. Proud slov se na nás dnes řítí v hromadných sdělovacích prostředcích, v prohlášeních politiků. Jsou to však jen slova, sliby - chyby.
Velmi dobře víme a uvědomujeme si, že obtíže byly, jsou a budou, že „život je boj“, že se na své cestě setkáváme s četnými překážkami; je však třeba chtít se rozumně a uvědoměle rozhodnout a počítat s Boží pomocí. A právě to nás naplňuje radostí, křesťanským optimismem. Víme totiž, že naše naděje se opírá o Boha, a proto on nás nikdy nezklame: „Je-li Bůh s námi, kdo proti nám?“ (Řím 8, 31).
Nelze být opravdovým, autentickým křesťanem, a současně zbabělcem. Je třeba vidět, komu jsem uvěřil. Je třeba stát na stráži důstojnosti a pocty. Takovými lidmi se chlubí křesťanství od samého počátku. Dosvědčuje to krev mučedníků - počínajíc římskou arénou, přes popraviště a hranice, až po popravčí čety, bunkry hladu, plynové komory a gulagy uplynulé doby.
Doba, v níž je nám dáno z Boží milosti žít, nevyžaduje snad od nás až tak velká ověřování víry, vyžaduje však zásadní rozhodnutí: buď věřím, čili přijímám Boží pravdu a jsem vždy a všude důsledný ve svém rozhodnutí - anebo se od Krista odvracím.
Ve 4. století před Kristem žil v Řecku filosof Diogenes. Byl to podivný člověk. Jednou ráno si postavil na náměstí v Aténách stan a dal na něj nápis: „Tady se prodává moudrost.“ Lidé, kteří chodili kolem, se usmívali, když ten nápis viděli. Jeden aténský občan však projevil zájem a poslal k němu svého otroka, aby u filosofa koupil tuto moudrost. Diogenes mu poručil, aby svému pánovi odevzdal tato slova: „COKOLI KONÁŠ, MOUDŘE KONEJ A HLEÄŽ KE KONCI!“* Pán byl spokojený a přikázal vytesat tato slova zlatými písmeny nad vchodem svého domu, aby on i jeho hosté měli na paměti toto moudré doporučení.
To je zásada, které se má držet každý křesťan ve svém životě a vždy mít na zřeteli Boha a nebe, do kterého směřuje. Mít na zřeteli Boha a nebe! Být svědkem Kristovým! „Budete mými svědky!“ řekl Ježíš (Sk 1,8) a říká tato slova každému z nás.
„Ne proto jsme na zemi, abychom vyhledávali marná potěšení a budoucí pomníky - ale na slávu Boží tu jsme a k práci prosté a čisté“ - napsal kdysi Juliusz Slowacki. Hledejme tedy tuto Boží slávu. Odějme víru v čin. Vydávejme svým životem svědectví o LÁSCE!
Maksymilian Damian OFM
Žyciem swiadczyč o milošci
Glos sw. Franciszka 4/2003
z polštiny přeložil Radim Jáchym OFM
*Doslov překladatele:
Uvedený výrok nedávno citoval můj spolubratr v punktech k rozjímání a jako autora uvedl římského filosofa Senecu. Odrecitoval jsem mu jej potom latinsky, jak mi utkvěl v paměti z gymnaziálního studia, a poděkoval mu, že nyní znám i autora. Nyní zjišťuji, že je spojován s autorem ještě starším.
Nedalo mi a sáhl jsem k Sbírce slavných výroků, citátů, hesel a průpovědí atd. ŽIVÁ SLOVA (567 stran!), kterou sebral V. Flajšhans, a byla vydána v Praze 1915, a k svému překvapení jsem se dočetl:
Quidquid agis, prudenter agas et respice finem - středověký verš založený na bibli (Ecclesiasticus "in omnibus operibus memorare novissima" - ve všem, co děláš, pamatuj na konec: Sir 7,36); pak ještě heslo Jakuba Krčína z Jelšan; konec (respice finem) vybral si heslem nejvyšší kancléř Jáchym z Hradce (Jindřichova - 16. stol.).
Ať tak či onak - myslím si, že neškodí tento moudrý výrok (který by určitě vzal za svůj i František z Assisi, kdyby jej znal) oprášit i pro 21. století.
Radim Jáchym OFM