Urban, Jan Ev. OFM

Včera jsme se dívali zpět, dnes je první den roku a díváme se do budoucnosti. Nám křesťanům má čas mnoho co říci. Lidé, kteří neznají věčnost, nedbají na čas, utrácejí čas. Čím větší však máme vědomí o realitě věčnosti, tím větší má každá část času svou důležitost, má svůj hlas a mluví k nám.

I tento budoucí rok nám nabízí Bůh, neboť Bůh je pánem času, protože je pánem věčnosti. A ještě víc, porozumíme-li tomu: Bůh sám je věčnost. A věčnost je Bůh.

Naše věčnost je být v Bohu. Být v Bohu je věčnost. To není jen čas bez začátku a konce. Je-li Bůh pánem věčnosti, je také pánem času, tedy i tohoto budoucího roku.

Řekněme si každý sám u sebe: jaký si přeji, aby byl ten budoucí rok? Přejeme si: hlavně zdraví. Hlavně? Otázka je, co s tím zdravím budeme dělat? Silný, zdravý člověk s mocnými svaly je také zdravý a Bůh ví, co s tím zdravím dělá. Někdo je slabý, churavý, i těžce nemocný, a přece vytváří velké hodnoty dobrého života, trpělivosti v utrpení, veliký příklad v lidstvu. Zdraví není všechno.

Naše zdraví, náš život, je úkolem. Tento rok před námi je také úkolem. Jakým úkolem? Řekněme to jinak, srozumitelněji: Budoucí rok je Boží nabídka, nabídka spásy každému z nás.

Věčnost před námi je otevřená do nedozírna, do nepředstavitelna. Blížíme se k ní – vlastně už ve věčnosti jsme, protože jsme v Bohu a Bůh v nás, ať už to víme, nebo nevíme. V něm existujeme, tedy už jsme ve věčnosti. My ji ovšem neprožíváme, prožíváme pouze čas. A čas je nabídkou Boží: „Synu, dcero, chceš být mým? Chceš být mou? Chceš plnit, k čemu jsem tě stvořil? Nebo budeš žít podle sebe, beze mne?“ My jsme ovšem spíš navyklí slyšet tuto nabídku jako přikázání Boží, jako plnit vůli Boží. Jsme navyklí si myslet, že plnit vůli Boží je nutnost, donucenost, tedy něco dost nepříjemného. Víme totiž, že co se musí, to se nechce, co se nemusí, to se chce.

Bůh nám pomáhá, aby nám to „musí“ nebylo tak nemilé. Bůh je láska, Bůh nám nabízí spásu, nenutí nás k ní. To je zcela jiný pohled na ono „musí“. Když něco musíme, děláme to ze strachu. Kdybych neměl strach, nedělal bych to. Když však jsem k něčemu tažen láskou, pak to chci, pak nemám strach, neboť „láska vyhání strach“ (1 Jan 4,18:„Strach nemá v lásce místo, protože dokonalá láska strach vyhání; strach (počítá) s trestem, a kdo má strach, není v lásce přiveden k dokonalosti“).

Jestliže Boha miluji a on se mi nabízí, pak plním jeho vůli dobrovolně, rád plním to, co po mně chce. Dívám se na vztah k Pánu Bohu ne jako na povinnost, ale na sladkou touhu z lásky plnit to, co je nejvýš dobré – a to je spása. V radosti, v lásce – ne z donucení.

Bůh nám opět nabízí lásku v tomto roce, zda budeme chtít z lásky plnit jeho vůli, jeho přikázání. „Když nebudeme chtít,“ řeknete, „budeme trestáni, vidíš tedy, že musíme!“ Ne, nebudeme trestáni, my sami se trestáme. Bůh nám dává lásku a spásu. Když ji odmítneme a zařídíme si život podle morálky toho „světa“, který ignoruje zásadní  hodnoty života, nemáme Boha, protože ho nechceme. A když ho nechceme, je tato ztráta už naším trestem. Víme přece, že na věčnosti je jen jediné, absolutní blaho – Bůh sám.  Když jsem spasen, mám absolutní nejvyšší blaženost. Když nejsem spasen, nemám ji, a to je ona největší palčivá bolest, palčivé utrpení: nemít jediné Blaho. A já sám jsem si to připravil a pak už jen pokračuji v tom, co jsem si sám připravil. Nechtěl jsem Boha!

Bůh mi nabízí v tomto roce zase kus času, abych jej využil pro něho, pro svou spásu. Tato nabídka očekává mou odpověď. Tato odpověď spočívá v tom, že jsem otevřený k budoucnosti, otevřený k tomu, co Bůh ode mne žádá – otevřený k lásce.

I pro každého z nás, kteří už žijeme podle vůle Boží, modlíme se, uctíváme Boha, je tato otevřenost žádoucí. Je to otevřenost pro další milost. Každý rok, ale i každý den je Božím darem, kdy máme stále více růst k plnosti Boží. Když dostaneš milost k většímu prožívání Boha už zde, k většímu poznání Boha, tím také můžeš růst – a to je opět Boží nabídka. Bůh nabízí: „Vezmi si ode mne víc! Přijmi ode mne další milost, abys mě víc poznával a víc miloval!“

V čem to může spočívat? Různě. Třeba si někdo navykl podle svého předchozího náboženského vzrůstu vidět věci Boží v určité šíři. Dejme tomu, ctít zvlášť Matku Boží nebo jiného světce. To je jeho zbožnost a té se „drží“.  Teď mu Bůh nabízí v tomto roce větší poznání, větší božskou šíři. Ukazuje mu, že to, co dosud konal, je pouze malý výsek veliké Boží pravdy. Jsou ještě jiné pravdy – pravdy lásky k bližnímu, více modlitby, více skromnosti, trpělivosti! Jsou to pravdy: „Konej lásku! Hledej ji ve svém životě! Obracej svou zbožnost do větší šíře, od té úzké, ve které jsi dosud byl!“ Jsme-li otevření, rozšíříme svou zbožnost, svůj vztah k Bohu o další dobra. To všechno jsou další milosti.

Každému z nás Bůh něco nabízí. Ptejme se tedy: „Co mi, Pane Bože, tento rok dalšího nabízíš? Jsem otevřený, abych to přijal?“ To jsou otázky prvního dne v roce!

Jak si však zajistit, jak pomoci tomu, aby nám nic neušlo? Čekáte možná, že řeknu: „Modlete se víc!“ Řeknu to však jinak: k tomu, abychom byli otevření, je třeba víc Boha znát, víc o něm přemýšlet, čili dát tomu čas, abych se otevřel Bohu!

Mnohý, kdo má pro všechno možné čas, nedá potřebný čas Bohu. Nedá Bohu potřebnou pozornost a nezamýšlí se nad Bohem – to je to správné slovo: zamýšlet se nad Bohem!  Dávejme denně, nebo obden, nebo týdně kus času zabývání se Bohem. Děláme to? Řeknete: „Vždyť já se modlím!“ Dej pozor: Je tvá modlitba opravdu modlitbou? Mluvíš s Bohem, anebo odříkáváš slova? Modlit se není odříkávat slova!  Říkat slova modlitby často není modlitbou. Poctivě si musím říci: Modlitba je uctivé zabývání se božskou Svatostí a Velebností duchem, myslí, srdcem – ne pouze slovy. Proto užívám jiných slov než modlit se, říkám: Zamýšlej se nad Bohem, dávej čas myšlení na Boha! To je dnes důležitý činitel lidského života.

Většina z nás čteme noviny, posloucháme rozhlas, díváme se na zprávy v televizi, musíme vědět, co se děje. Potřebujeme informace, abychom mohli žít, potřebujeme myslet denně na to, co je ve světě nového. Není to divné, že se neptáme celé měsíce ani jednou, co je nového od Boha? Co je nového na Boží pravdě, kterou mi Bůh zjevuje? Na noviny mám čas, na rozhlas mám čas, na informace o Bohu nemám čas. Na to hlavní nemám čas! Na druhé věci mám čas a ani se nedivím, že tomu čas dávám!

Dát čas Bohu! Dát čas zabývání se Bohem! Jak? Buď tím, že v době modlitby nebo i během dne dám několik minut Pánu Bohu své srdce. Zastavím jiné myšlenky a zabývám se jen božskou Svatostí, přítomností, plností – v úctě, v prosbě, přítomností, plností, ve vžívání se do Boha. Dívám se do jeho božské přítomnosti, otvírám srdce tomu, co mi říká. Nebo čtu v Písmu svatém, nebo vzpomínám na nedělní homilii a zabývám se tím, co je v ní nového od Boha, jaké denní noviny mi přináší Boží slovo. Kdybychom to dělali, den by se velmi změnil. Třeba by ta krátká doba proměnila můj smutný, mrzutý den v den krásné Boží služby. Snad by mě zachránila před špatným slovem, před hádkou, netrpělivostí, před konfliktem. To je otevřenost vůči Bohu, otevřenost k Božím nabídkám, které právě přicházejí v takové době ticha v Bohu.

Přijmu Boží nabídku? Tuto otázku si klaďme na počátku tohoto roku. Kéž v nás zaznívá hodně dlouho, aby nás správně zneklidňovala a přitahovala k poznání nových skutečností, k většímu porozumění Boží lásce a tím aby v nás rostla Boží láska po celý další rok. Amen.

Jan Ev. Urban OFM

Slova pro život – leden 1971 - rukopis